Výlet k mudlům: Líbánky v Normandii

Jednou se máma před tátou zmínila, že by jela ráda do Normandie na líbánky. Asi proto, že její dědeček byl mudla, co sloužil v mudlovské druhé světové válce. A to by nebyl táta, aby jí nesplnil, co jí na očích vidí. Máma byla vždycky dost organizátorka (to mám pravděpodobně po ní), takže jakmile se dozvěděla, kam po svatbě pojedou, vzala to ve velkém stylu.

Ihned naplánovala dobrodružnou cestu přes Lucembursko až do Francie a zase zpět. Před cestou vyměnila spoustu galeonů za mudlovské peníze, vykouzlila užitečnou mapu a mohlo se vyrazit. Její umělecká duše chtěla mít výlet se vším všudy, takže místo přemisťování či tátova oblíbeného letu na koštěti je táhla mudlovskými dopravními prostředky.

Když konečně dorazili do prvního místa, měli za sebou již něco přes devět set kilometrů. Odměnou jim však bylo nádherné a malebné město Lucemburk. Ještě než večer přenocovali v útulném, ale zapadlém hotelu, prošli si krásy města, aby mohli ráno zase pokračovat dál za dobrodružstvím.

Jejich putování vedlo dál přes Belgii do samotné Francie. Cestou se pak zastavili ve městě Amiens, kterému se říká „malé Benátky severu“, a to díky kanálům, které městem vedou. Zároveň se tu pak nachází největší katedrála Francie – Notre-Dame. Pro představu je dvakrát větší než ta v Paříži.

Táta si dost oddychl, když mu mamina sdělila, že v Caen si trochu odpočinou, a to na celé dva dny! – ušklíbne se při představě, jak slavný Oliver Wood dodnes zdrceně líčí náročné cestování – Díky tomu, že se oba účastnili Bitvy o Bradavice, se nejvíc těšili na návštěvu Muzea Míru. Mělo to pro ně stejný význam jako pro mudly.

Večery pak trávili na břehu přístavu, kde nejedna loď brázdila hladinu řekly L´orne. Před odjezdem stihli zavítat do největšího hradu v západní Evropě, který nechal vybudovat Vilém Dobyvatel v 11. století.

V této části líbánek se můj táta vzbouřil, že už víc s mudly cestovat nebude. Požadoval okamžitou změnu dopravy, a to buď na koště, nebo přemístění. Máma tedy slevila ze svých nároků a na vyloďovací pláže v Normandii se již přemístili. Najali si malý prázdninový domek na zahradě jedné kouzelnické rodiny. Každé ráno jim připravovali báječné snídaně plné croissantů a francouzských baget, ale také zrajících sýrů a čerstvého mléka od místních krav.

Hned prvního večera navštívili pobřeží, které omýval studený kanál La Manche. Křik racků doprovázel onu srpnovou romantiku zapadajícího slunce.

Druhý den pak začalo něco, čemu můj táta říká „mámino muzejní šílenství“. Dle jeho slov ho protáhla snad každým muzeem na vyloďovacích plážích, které v té době stálo. Oněch pláží je celkem pět, a to Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. Skutečně ho zavedla na všechny, a to ještě nesměla chybět návštěva místa Point du Hoc a města Carentan, kde se odehrála jedna z velmi důležitých bitev samotného vylodění spojeneckých vojsk.

Těžko se mi vybírají fotografie z celé hromady, které doma v krabici máme. Ale snad vám ty vybrané alespoň trochu jejich putování přiblíží… – přebírá hromadu fotek a neví, co vyprávět dřív –

Když byla máma po třech dnech spokojená s návštěvou všeho, co lokalita nabízí (táta dodnes nemůže pochopit její nadšení pro období mudlovské války), rozhodli se, že poruší plány. Napadlo je, že nechají další cestu na náhodě, a tak vzali mapu a zapíchli poslepu prst do mapy.

Osud tomu chtěl, že jejich přemístění vedlo do přímořského městečka San Malo. Dodnes mi vypráví, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, protože si toto historické město, které se proslavilo svými odlivy a přílivy, velmi oblíbili. Kromě toho navštívili také zábavní park s podmořskými tvory. Jen si vždy oba postesknou nad tím, že jim mezi živočichy chyběli například ďasovci, hastrmanci a jezerní lidé. – protočí oči nad tou představou –

Předposledním zastavením ve Francii bylo známé mudlovské místo opředené jistou kouzelnickou magií – Mont Saint Michelle. Táta tvrdí, že kdyby máma do programu tohle úžasné místo nezařadila, že by to manželství snad vzdal hned po prvním měsíci. Jeho romantická duše se konečně dočkala něčeho jiného než válečných muzeí. A jak už to tak u něj bývá, v noci se tajně vykradl se zastíracím kouzlem a konečně si zalétal na koštěti kolem kláštera.

A protože Oliver Wood i jeho žena jsou gurmáni, asi by jeden druhému neodpustili, kdyby v oblasti vyhlášené výborným jehněčím a středomořskou kuchyní něco z toho neochutnali. Dodnes poslouchám o nejlepším jehněčím kastrůlku, který kdy táta jedl.

Celou dobu, co naši prožívali líbánky, zažívali na pobřeží odliv, díky kterému se dostali až ke zbytkům vyloďovacích přístavů, ale bylo jim trochu líto, že nespatřili zalité okolí Mont Saint Michelle, i když i díky tomu se podívali i do jeho samotných útrob. Alespoň si tedy užili trochu slunečného počasí a přílivových vln cestou domů, když se zastavili v místě zvaném Étretat, které leží poblíž známého přístavu La Havre, kde je asi nejznámější skalní most a kde jim moře omývalo kotníky.

Obaleni taškami plnými jablečného cideru, francouzského vína a sýrů se nakonec oba spokojeně vraceli do domácích končin. Díky suvenýrům, které s sebou vláčeli, se nechala máma přesvědčit, že bude ideální se vrátit pěkně po kouzelnicku. Díky Merlinovi za to, protože si neumím představit, jak by zbytek manželství dopadl.

Pro Denní věštec
Nel Woodová