Co se skrývá pod tajemnými názvy nových předmětů?

Co by to Bradavice byly za školu, kdyby neměly stále se progresivně rozrůstající a o nové kousky se obohacující nabídku všech možných i nemožných volitelných předmětů? Jak už jsme se jistě mohli sami přesvědčit, názvy některých z nich jsou mírně šílené, skoro až dosahující na pomyslnou metu absolutní střelenosti. I letos přibylo několik nových předmětů – a my využijeme tuto příležitost, abychom se mohli zamyslet, co se v předmětech s tak podivuhodnými názvy může odehrávat.

Jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, nové předměty vypadají… Přinejmenším převelice zajímavě. Jistě, můžete namítnout, že daný předmět nelze předem soudit dle jeho názvu, ale já se domnívám, že ona určitá dávka kreativity, která dává vzniknout fantasmagorickým názvům typu „Jak se mi jméno przní, tolikrát jsem člověkem“, přinejmenším značí, co zhruba můžeme od předmětu očekávat. Na předmět s věru ujetým názvem se přece každý musí těšit daleko víc než na ten s klasickým, obyčejným a – přiznejme si to – poněkud nudným názvem typu „Zeměpis“, „Dějepis“, „Počty“… (Ano, ano, já vím, kde bychom bez těchto předmětů byli. Ale vám to snad nepřijde jako zívačka?) Pojďme proto nyní nahlédnout na jména, kterými byly nové předměty obdařeny, a přemýšlejme, co se v hodinách takového předmětu může učit.

První dva přírůstky v mém seznamu jsou poněkud temné a zasmušilé. Paní profesorka Nerys Heliabel Ghostfieldová se toho rozhodně nebála a otevřela si předměty s názvy „Prokleté náhrobní kameny“ a „Panoptikum nočních můr a přízraků“. Inu, co dodat? Jak příšerně děsuplné! Nebýt už od povahy hrdina, kterýžto s chrabrostí mušketýra překonává všeliké strasti, které mu život přináší, asi bych se při zjištění, že je alespoň jeden z těchto předmětů pro můj postup do dalšího ročníku povinný, rozbrečel strachy.

Tak třeba ty „Prokleté náhrobní kameny“! Kdo by u všech svatých chtěl mít něco společného s čímkoliv prokletým? Ani by to nemusely být náhrobní kameny, aby to bylo strašidelné, ale představa náhrobku prolezlého černou magií to celé přece jen činí ještě o něco horším. Věřím, že se člověk v takovém předmětu může dozvědět spoustu zajímavostí, třeba proč se k takové zatrolené věci vůbec nepřibližovat, ale předpokládám, že nejspíše nepůjde o předmět pro slabší povahy.

Nejinak tomu jistě je u „Panoptika nočních můr a přízraků“. Velice pochybuji, že by si takový předmět zapsal například nějaký neduživý prvák. Ani nechci vědět, o jakých nočních můrách a přízracích se tam učí; mně ty moje bohatě stačí a klidně bych se i podělil. A kdo ví, kolik bradavických studentů je natolik odvážných, že by si troufli vidět celé panoptikum. Strašení nechme těm, kteří se rádi bojí, a přesuňme se do klidnějších vod.

Název předmětu „Nauka o létajících prasatech“, který hodlá letošní školní rok odučit profesorka Oresta McCollin Vianueva, mi, abych byl zcela upřímný, dává docela jasnou představu toho, že zde budou hrát nějakou roli létající prasata. Jsem si téměř jist, že se nemýlím. Ovšem tento předmět ve mně vzbuzuje vskutku o něco vřelejší pocity než předchozí jmenované. Nemám strach, že by na mě v hodinách takového předmětu bafaly nějaké přízraky; prasata jsou oproti nim relativně mírumilovná stvoření – a když umí létat, tak jsou vlastně i užitečná. Naučil bych se v takovém předmětu létat na praseti? Či bych se dověděl, jak se o létající prase starat, čím ho krmit, čím ho naopak rozhodně nekrmit nebo jak se postarat, aby mi na podzim neodletělo do teplých krajin? Ale možná bych chtěl vědět moc, musí v tom přece zůstat určité tajemno.

Ovšem druhý předmět profesorky Oresty s názvem „Liposukce a vše s ní spjaté“ mi pořádně zamotal hlavu. Jakožto správný mladý kouzelník nemám absolutně ponětí, co to asi taková liposukce může být. Mám tedy určitou představu; jako malý kluk jsem zaslechl, že mudlovské děti mají rády bonbony značky LIPO. Že by to s nimi mělo něco společného? V takovém případě bych se rozhodně přihlásil, zvláště, pokud by byly bonbony zdarma. Možná že liposukce je metoda, kterou se ty bonbony vyrábí? Kdo ví, ale určitě se to dozvíme, až se předmět otevře.

Předmět, který jsem již zmínil na samotném začátku tohoto článku, tedy „Jak se mi jméno przní, tolikrát jsem člověkem“, otevírá v tomto roce profesor Tadäus Trottertickler. Nedokážu si popravdě příliš představit, jak chce někdo na tomto podivuhodném a zvláštním pořekadle vystavět celý předmět, ale právě proto nejspíš nejsem členem profesorského sboru. Jsem si jist, že to pan profesor zvládne se vší grácií a elánem hodným Merlina na steroidech. Musím říct, že název předmětu mne velice zaujal a moc rád bych se podíval, jak dokážou naši všeteční studentíci jméno milého pana profesora zmrzačit a přetvořit v nějakou podivnou patlaninu. Ovšem možná bude přetvářet jména profesor a studenti se jím budou pouze inspirovat. Dovedu si představit, že být profesorem, na takovýto styl výuky studentů bych si velice rychle zvykl. Ale možná jsem pointu předmětu pochopil úplně špatně. Pravdu se však snad dozvíme brzy.

„Jak poznat vyzrálý ořech“ Já tedy rozhodně nevím, já nerozeznám nedozrálý, vyzrálý ani přezrálý. Ovšem profesorka Theresa Veilin Brendi to zřejmě ví moc dobře, neboť předmět s přesně takovým názvem v nadcházejícím školním roce vyučuje. Nejspíš to však bude ohromná věda, poněvadž je na této otázce založen celý předmět. A pevně věřím tomu, že studenti, kteří tento předmět absolvují, budou o zralosti ořechů skutečně vědět vše, co o tom jen vědět lze – a třeba mě pak některý i poučí.

Zájmy paní profesorky jsou zcela zřejmé, jelikož druhým předmětem, který si otevřela, je „Péče o veverky“. A veverky jistě moc dobře ví, jak poznat takový vyzrálý ořech. Možná se to od nich paní Theresa naučila. V takovém případě bych snad i předměty spojil, totiž učil se o veverkách a zároveň je u toho pozoroval, jak třídí ořechy na ty jedlé a na ty nejedlé. Tedy, když nad tím tak přemýšlím, možná by to na ty naše študácké mozkovny přece jen byla poněkud velká zátěž. A že jsem ten hloupý nápad měl zrovna já, kterýžto ví o ořechologii houby, a jak všichni jistě víme, houby mezi ořechy nepatří. Navíc rozhodně nemám ponětí, jak pečovat o veverky. Maximálně bych jim možná dokázal házet čas od času ty ořechy. Ale které jim mám házet, když nevím, které jsou vyzrálé, že ano…

Přichází kámen úrazu či bod zlomu; paní profesorka Hekatea Centaurix si totiž otevírá předmět s názvem „Lichometníci“. Zde jsem se zcela autenticky zarazil a jal se přemýšlet, jaký vztah k takovým metačům lichotek (či co jiného to snad může znamenat) asi paní profesorka má, když o nich vyučuje školní předmět. Dozvíme se snad, jak se takovým přidrzlým sebevědomým lichomentíkem stát, nebo se naopak budeme vyučovat obraně proti těmto leckdy vlezlým individuím? A bude v hodině ukázán i praktický příklad takového lichometníka? Přece jen, dnes je poměrně vzácné pozorovat delší dobu lichometníka v jeho přirozeném prostředí a nevyplašit ho u toho; a já bych uvítal možnost udělat si o něm nějaké poznámky. Ale kdo ví, co na studenty v tomto předmětu čeká.

Paní profesorka však otevírá hned dva další předměty, prvním jsou „Úlomky dubů a jmelí“ a druhý byl nazván „Antikvární listování“. Tedy, první jmenovaný je jednodušší. S úlomky dubů a jmelí se jistě dá vyvádět spousta kouzelnických vylomenin a není nic lepšího, než mít kontakt na povolanou osobu, která se v těchto čachrech vyzná. Pokud si dá profesorka Centaurix dostatečný pozor, aby se jí pod jmelím nelíbali hormonálně rozbouření studentíci, věřím, že bude mít předmět úspěch. Snad nebyl název předmětu nějakou mně neznámou metaforou, neboť v takovém případě jsem ze sebe udělal naprostého hlupáka.

A do třetice paní profesorky: „Antikvární listování“. Tedy… To mi zavání něčím skutečně tajemným. Představte si to, přehrabovat se v zašlých stránkách dávných magických grimoárů, nekronomikonů a podobných nesmyslů, dotýkat se vlastními prsty moudrosti starých čarodějů! A nezapomeňme na komiksy, přátelé, neboť ani kouzelníci se bez nich neobejdou. Ačkoliv nevím, jak je má vize činností, které se mají dít v tomto předmětu, přesná, předmět se mi svým názvem nesmírně zamlouvá. Jsem si vědom, že přídavné jméno „antikvární“ se nemusí nutně vztahovat pouze na knihy, ale odpusťte mi; já mám toto slovo neoddělitelně spojeno s antikvariáty plnými starých zašlých knih. A ty přímo miluji. A kdo ví? Třeba jsem se svým odhadem strefil.

Všechno má svůj konec – a mezi „všechno“ se počítá i můj seznam předmětů s tajemnými názvy. Přesto mi však zbyl ještě jeden tajuplný kousek, to jest „Rozkládání lopatou“, které bude vyučovat profesorka Wronka Zabloudilová. Inu, musím přiznat, že jsem absolutně a nanejvýš zmaten. Rozkládání lopatou? Prosím, co přesně se bude rozkládat a proč zrovna lopatou? Nedokážu říci proč, ale toto slovní spojení ve mne vyvolává lehkou nervozitu. Doufám, že s předmětem nemají nic společného žádná mrtvá těla, či ještě hůře, dosud živá těla.

Pokud bych se dozvěděl například to, že se lopatou šetrně rozebírají křehké hrady z písku či že byl název předmětu uveden chybně a že vlastně jde o „Rozkládání lopaty“, tedy návod pro kouzelnické inženýry, byl bych zcela klidný, ale obávám se, že můj odhad není úplně přesný. Na hradě však přece jen fungují jisté konvence a já se konejším tím, že k ničemu morbidnímu přece na školních pozemcích rozhodně dojít nemůže. Přesto se od tohoto předmětu, podobně jako od strašidelných předmětů profesorky Ghostfieldové (mimochodem, to rozhodně není strašidelné jméno, vůbec ne!), budu raději držet dál, vyhnu se jim obloukem a budu si každou noc kontrolovat, jestli na mě nečíhají pod postelí.

Můj seznam je konečně u konce a já pevně doufám, že jsem vám skrze něj pomohl získat ucelenější představu o tom, co nové předměty mohou nabídnout.

Předem upozorňuji, že za pravdivost svých zde uvedených tvrzení bych ruku do ohně nestrčil (možná cizí) a že nenesu žádnou zodpovědnost za zklamané studenty, kteří mým teoriím uvěřili. Mozky nám byly dány proto, abychom přemýšleli – a stejně tak, jako jsem právě přemýšlel já, můžete nyní přemýšlet i vy a udělat si vlastní představy o tom, co vás asi v předmětech čeká. Věřím, že se všechny předměty nakonec uchytí. A kdo ví? Možná, když si budu nechávat v noci rozsvíceno, jednou přijdu na chuť i předmětům profesorky Ghostfieldové…

Pro Denní věštec
Joseph Malcolm Cross