A jsem tu zase se svými podivínskými příběhy mého slavného otce Olivera Wooda a jeho ženy. Myslím, že příště už si to budete pamatovat. Protože se nám blíží Vánoce nezadržitelnou rychlostí, rozhodla jsem se vytáhnout vzpomínku právě na tento výlet plný vánočních trhů, horkých nápojů, nákupů pro příbuzné, ale i romantických výhledů.
Jistě si řeknete, že mamka byla fakt cestovatelka a taťka musel strašně trpět, když ho pořád vláčela po cizích zemích. Jenže tentokrát měl tento hurá výlet na svědomí právě slavný Oliver Wood. Chtěl udělat své ženě radost, a tak se jednoho pátečního večera rozhodl, že vyrazí mezi mudly na vánoční trhy do Vídně.
Ráno jen mamce sdělil, že si má vzít dost nákupních tašek, teple se obléknout a nezapomenout si svůj fotoaparát. Celá zmatená, ale hlavně napjatá, si sbalila všechno, co jí nakázal, a trošku vyplašeně ho před domem chytla za ruku.
Když se pak společně ocitli v uličkách historického centra tohoto rakouského města, z kterých přímo čišela vánoční atmosféra, byla mamka celá dojatá.
Aby si však udělali výlet i s trochou turistických památek, zamířili si to nejdříve k jednomu velmi zvláštnímu domu. Říká se mu Hundertwasserhaus, podle jeho architekta, který se právě ve Vídni narodil. V tomto stavitelském díle byste nenašli jedinou rovnou linii, protože přece v přírodě také není nic přesné. Navíc v každé volné skulince raší nejedna rostlinka či strom. Celý dům tak připomíná trošku pohádkové stavení, jaké můžeme znát i z kouzelnických pohádek.
Co by to bylo za výlet do Rakous, kdyby si nechali moji rodiče ujít zámek v Schönnbrunnu, dávné sídlo princezny Sissi. Chtěli však stihnout především trhy, a tak se šli pouze projít do zahrad. Prý jsou nejkrásnější v létě, kdy všechno kvete, avšak i ty zimní měly své kouzlo. Když se vyškrábali až nahoru a spatřili před sebou Vídeň jako na dlani, neubránili se romantické náladě.
Můj taťka měl touhu popadnout koště a celé to tam obletět, ale přemnožení mudlové mu toto nedovolili.
Jistě se ptáte, zda se mamka nechtěla alespoň pár stanic povozit vídeňskou tramvají? Chtěla! A protože by to slavný Oliver Wood poslouchal několik let, musel se podvolit a trasu ze Schönbrunnu do centra na trhy absolvovat žlutou mudlovskou věcí na elefínu, která jela po kolejích, lemujících historické uličky. Dodnes si stěžuje, že na koštěti by tam byl za pár minut. Takto cesta trvala asi půl hodiny.
Jakmile vystoupili na hlavní třídě, nevěděli, kam koukat dřív. Všechny ulice i uličky byly lemovány malými stánky s nejrůznějším zbožím. Lampy i domy byly zdobené světýlky, ale také větvemi cesmíny, jmelím a dalšími tradičními symboly Vánoc. Na každém rohu voněl punč, svařené víno nebo pečené kaštany.
Co mamku naprosto odzbrojilo, byla věc, kdy jí tatínek koupil svařené víno a informoval ji, že si hrníček může nechat. Je to jednou z tradic vídeňských trhů, že si za příplatek dáte nápoj do hrníčku, který si pak jako suvenýr můžete nechat. Takže naši si krom několika tašek dárků pro celé široké příbuzenstvo vezli také asi pět hrnků. A zajímavé bylo, že v každé části centra měli jiné. Dodnes si do nich dělám kakao.
Mamince se nechtělo město ani opouštět, ale nakonec byla uťapaným slavným famfrpálistou donucena se přemístit zase zpět do teplého domova na jihu Skotska.
Jestli Vás zajímá, zda to byl poslední výlet rodiny Woodovic, nebo ne, sledujte náš deník!
Pro Denní věštec
Nel Woodová
Krásný článek, já Vídeň zbožňuju! ♥ Na Vánoce bývá krásně vyzdobená, není to kýčovité jako jinde. Jen by teda mělo být povoleno používat kletby na určité lidi. Mně tam věčně kazí atmosféru Češi. Slyšet před sebou mudlu hulákat, že ten svařák na český stojí 150 Kč, a že to je fakt šílenost, a za sebou zase někoho halekat, kde jsou do háje ty hajzly… To moc vánoční atmosféře nepřidá, ale když se nad tohle povznesete, tak Vídeň kdykoli. Jestli se tam teď někdo chystáte, za sebe doporučuji rozhodně ještě Stephansdom a hrobky Habsburků. 🙂