Fenomén: Muchlorohý chropotal

Muchlorohý chropotal – poprvé oficiálně spatřen a popsán – jen v Denním Věštci!!!


Již po léta si přední kouzelníci z odboru dohledu nad magickými tvory lámou hlavy s otázkou: existuje či nikoliv Muchlorohý chropotal?
Cestovatel a vynálezce, pan Narcis Lovegood jednou pro vždy na tuto ožehavou otázku odpověděl – ano, Muchlorohý chropotal skutečně existuje!

Žije už po léta poklidně v jednom malém zálivu ve Finsku – nikým nepronásledován – a proto i chorobně nezpůsobilý pro tvrdý život v přírodě… Pan Lovegood jednu rodinku chropotalů po čtrnáct dní sledoval a prostřednictvím jeho cestovního deníku vám přinášíme tuto exkluzivní reportáž.

Na úvod několik obecných informací (pro ty z vás, kteří o těchto zajímavých tvorech nikdy neslyšeli – pokud je to vůbec možné).
Muchlorohý chropotal žije ve skandinávských oblastech – léta se mělo za to, že obývá převážně Švédsko, šlo ale o snadno pochopitelný omyl (Muchlorozí chropotalové totiž k smrti rádi cestují).
Muchlorozí chropotalové se dělí do tří poddruhů, nebo chcete-li čeledí:

Největším (kolem 125 cm) a nejhojnějším jsou bambulové. Na rozdíl od ostatních chropotalů nosí šaty – nejčastěji s volány (a to i bambulové mužského pohlaví!). Zajímají se většinou o sbírání všeho druhu. Nejčastějšími projevy jejich vášně (která někdy hraničí až s úchylkou) je sbírání známek, rostlin a brouků… Bambulové mají rádi výchovné hry, byť jsou od přírody podivínští až mrzutí. Rádi také zařizují život druhým. Sami obvykle bydlí v neupravených domcích nebo dírách v zemi. Jako jediní z chropotalů nepřezimují – a zimní období přímo milují – zejména zdravé skákání ve sněhu, lyžování a bruslení…

Dospělý bambul se pozná podle velikosti nosu. Jsou lysí – tedy bez srsti. Vlasy jim rostou jen sporadicky a to v hustých chomáčích. Jsou také oblíbenou pochoutkou Moran (které jsou ale naneštěstí téměř vyhynulé…)

Další čeledí chropotalů jsou muminci. Jsou asi metr vysocí a stejně jako bambulové – zavalité postavy s krátkými nožkami. Mají výhradně bílou srst (která připomíná bílý samet), modré oči a veliký oblý čenich. Jsou mnohem hezčí než předešlá čeleď bambulů a také se od nich velmi ostře distancují. Dobře plavou, ale na souši jsou dost pomalí. S jejich objemnými bříšky a neobratnými tlapkami se není co divit. Živí se kdečím, ale nejraději mají lívance se zavařeninou…

Povahy jsou muminci dobrotivé až pitomoučce důvěřivé. Inteligence těchto chropotalů je povětšinou nevalná, zato se dobře vyznají v rukodělných činnostech (např. v dřevořezbě, pěstování tabáku a výrobě vodních mlýnků ve velkém).

Muminci si staví ze dřeva vysoké, úzké domy s kruhovým půdorysem – nejčastěji natřené na světle modro. Původně prý bydleli u lidí za kachlovými kamny.

Rozmnožují se po málu – obvyklé je jedno mládě v jednom vrhu (a vrhy bývají v životě muminů tak nanejvýš tři). Dvojčata jsou u Muchlorohých chropotalů velkou vzácností…

Třetí a poslední čeledí chropotalů jsou ferkové. Proporcemi i výškou jsou podobni muminkům, ale nejsou bílí, nýbrž pestří. Navíc mění barvu, když jsou dopálení nebo vystrašení. Ferky (samičky ferků) mívají navíc půvabnou ofinu.

Jejich inteligence je o něco málo vyšší – podobně jako bambulové rádi pořádají schůze a organizují všechno, co se organizovat dá. Bohužel jich v současné době zbývá pramálo. Panu Lovegoodovi se podařilo zachytit dva sourozence…

Zde začíná páně Lovegoodův deník:

12.8.2005

Prvního dne jsme já a má dcera poprvně sestoupili z košťat a jali se důkladně propátrávat krajinu. Dle dobových rytin středověkých bestiářů jsem jen velmi zhruba tušil, jak by měl asi tak správný chropotal vypadat. Staré bestiáře se zmateně zmiňovaly i o jakýchsi čeledích tohoto zajímavého a tajemstvími opředeného tvora…

13.8.2005

Konečně jsme zahlédli jasnou stopu – malý, na modro natřený domek o kruhovém půdorysu s balkónem a věžičkou. Tady v lese – neuvěřitelné! Pomalu jsme se přibližovali, aby nás žádný případný chropotal nemohl vidět. Domek má směšně nízké dveře (jakoby v něm bydlely děti…) a maličká okna s nabílenými okenicemi – některá z nich otevřená a zaháčkovaná, aby se nezabouchla. Čekáme.

14.8.2005 – 24.8.2005

Další dny trávíme bezpečně zahrabáni v jehličí a kouzelným dalekohledem pozorujeme dům a jeho bezprostřední okolí. A naše pozorování přineslo konečně kýžené ovoce:

Jako prvního z muminí rodiny jsme zahlédli staršího samečka – patrně otec rodiny… Co nás nejvíce zarazilo, že to, co jsme léta mylně pokládali za muchlorohy, jsou ve skutečnosti uši. Tatínek, jak mu budeme říkat, obešel dům, vzal si motyčku a jal se okopávat tabákové sazenice. To dělal každé odpoledne…

Jak jsme zjistili později – nahlédnutím do oken v přízemí – tatínek vždy ráno natáhl hodiny v salónu, pak poklepal na barometr, aby zjistil, jaké bude počasí a po snídani se obvykle vrtal s něčím v dřevníku. Později jsme doplnili své pozorování o řezání dřeva, kterým samička (muminí maminka) topila v legračně malých kamnech v kuchyni, na kterých pak vařila. V salónu se obvykle netopí a ani se valně nepoužívá – vlastně jsme vůbec nepochopili, k čemu salón slouží. (Bude-li příležitost, doplníme později.) Maminka každé jídlo oznamuje úderem do malého gongu, jehož zvuk se nese celým údolím…

Osazení domu čítá tatínka, maminku a jejich syna muminka, dále dva ferky – osiřelé sourozence, malou černou kočku (absolutně nekouzelnou) a bambula, který sbíral známky, ale po krizi, kterou prodělal na jaře, se zabývá botanikou a sbírá rostliny – zejména masožravé. Posléze se nám podařilo zjistit, že muminí rodina mívá často návštěvy rozličných malých tvorů, kteří snad ani nejsou nikde popsáni – zaměříme se na ně příští expedici (seženeme-li ovšem sponzora).

Nakonec byla naše výprava objevena a muminkova maminka nás pozvala na kávu a lívance s malinovou zavařeninou. (Byly výtečné!) Seděli jsme na bíle vymalované verandě a snažili se nahlédnout dovnitř do domu. Když muminkův tatínek (na chropotala poměrně bystře) zaregistroval naše snahy, osobně nás domem provedl a my se nestačili divit roztomilému zařízení a nápaditému vymalování pokojů. Nakonec jsme zůstali až do večera, vypili jsme mnoho lahví jablečného vína a muminkův tatínek měl velmi pěkný proslov o přátelství. (Bambul nám ukázal svou sbírku masožravých rostlin a od slečny Ferky jsme dostali tajný dárek.) Celou rodinou jsme pak byli srdečně pozváni i na příští léto… Tady záznamy naší expedice končí.

25.8.2005 jsme nastartovali košťata a vrátili se zpět do své vlasti – rozhodnuti nikdy nezapomenout na léto strávené v muminím údolí.