Proč se hádáme na úvodce

| Vydáno:

Vybrala jsem si poměrně klidné období k zamyšlení nad tím, proč se na Hogu
dohadujeme a proč hádky často vedeme až do extrému. Toto zamyšlení si
neklade nárok na stoprocentní výklad, protože jsem také jen člověk a může
se stát, že si prostě něčeho nevšimnu.

Člověk se hádá o věcech, které mu nejsou jedno. Které se ho nějakým
způsobem dotýkají a zejména se dohaduje o těch, na kterých mu záleží.

Protože taková hádka stojí nemalé úsilí, nervy, stres… a o tom, co vás
nezajímá, se pro vás nemá smysl hádat.

Postoj, který člověk v hádce zaujme, závisí nejen na tom, jak si
myslí, že by měla věc vypadat a fungovat, ale také na jeho hodnotách a na tom, o co se zajímá.

Společnost, ve které žijeme, utváří systém hodnot a říká „co se u nás jak
dělá, co je u nás normální“. Takže se u nás nekrade, nevraždí, dodržují se
nějaké zákony, většinou nechodíme s růžovými vlasy, nedáváme si do spodního
rtu talíře a tak dále.

Pak přichází na řadu ještě hodnoty jedince, který ve společnosti žije, a ty
jsou hlavní.

Každý člověk má žebříček hodnot trochu jiný. Podílí se na něm to, k čemu
nás vedou rodiče, to, co považují za důležité naši kamarádi, to, k čemu
dojdeme sami a prostředí, ve kterém žijeme. Jelikož nemáme všichni stejné
rodiče, všichni do jednoho se nekamarádíme s Aničkou a Pepíkem, nelíbí se
nám stejné knihy a do jednoho pokojíčku bychom se tedy určitě nevešli, máme
každý hodnoty trochu jiné.

Ovšem v hádkách se ujímá slova egocentrismus. „Tak já si myslím tohle a to
je přece úplně jasný. Nechápu, že si to nemyslíš taky, to seš asi úplně
blbej a nebo ti na mně/na projektu vůbec nezáleží a seš zlej!“

Aby toho nebylo málo, liší se dokonce i způsob uvažování! Stejná věta může
pro tři lidi znamenat úplně něco jiného.
„Dnes bude ples.“
1) Jupí, bude
zábava!
2) Proboha, s kým tam půjdu?!
3) Hm, to organizuje tenhle a tamta?
No to bude děs.

Když se člověk snaží odhadnout, co si myslí někdo jiný, rozhoduje se buďto
podle toho, co by si ve stejné situaci myslel sám, nebo na základě
zkušeností. Obě cesty mohou být dost ošemetné.

„Moje teta Máňa vždycky koukala jen na peníze a ta Verunka je jí dost
podobná, to ona po mně kouká jenom proto, že mám peníze.“

No jo, ale co když je pro Verunku důležitější láska a klidně by jedla
kořínky, jen aby s tím Toníkem mohla být?

Nebo:

„No, já kdybych si vybíral auto, tak by se mi líbilo červený, takže
Silvince koupím taky červený.“

Hm, ale co když se Silvince vůbec červená nelíbí?

Zkrátka do hlavy ostatním lidem nevidíte a cesty myšlenek ostatních
nejsou nikdy identické těm vašim, byť byste došli ke stejnému závěru.

To, že člověk vůbec přistoupí k hádce, znamená, že ho něco frustruje
natolik, že nevidí jiné řešení, než se pohádat. To, že se hádá, znamená: Je
tady problém a já už jsem z něj fakt vyčerpanej, fakt ho potřebuju vyřešit.

Jenomže, když se někdo hádá, je ve vzteku. Když se člověk dostane do emoce,
padá mu sebekontrola z obvyklé hodnoty a klesá i schopnost věci řádně
promyslet (která je jinak většinou zcela v pořádku). Člověk má v hlavě
takového běsnícího čertíka, který skáče a říká: „Tak, teď mu to všechno
pěkně řekni! A já si tady zatím popovídám s chladným myšlením, aby ti do
toho moc nekecalo.“

Jakmile vztek opadne, čertík zmizí a člověk začne myslet: „Ty, hele, neměl
jsem tohle takhle říct … to jsem asi přehnal. Neměl bych se mu omluvit? Ne,
však si to zaslouží!“
A vztek najíždí zpátky.

A proč zrovna úvodka? Je to to nejméně šťastné místo, protože taková hádka
na úvodce nám dělá skvělou reklamu. Ale to teď stranou. Na úvodce totiž
svítí ten nejsilnější reflektor. Vidí tam všichni a dostanou se tam
všichni. Všichni si tedy můžou přečíst, že „to a to a to je teda úplně
blbě“. Nejde ani tak o to někoho poškodit. Jde o to dostat to, co mě trápí
a co fakt nevím, jak řešit jinak, na světlo. Aby si toho někdo všiml a něco
se pohnulo.

Samozřejmě, existují tací, které hádání se zkrátka baví. Ale jak už jsem
říkala, hádání se je vyčerpávající akce. Stres, vztek a kilometrové
příspěvky stojí čas a energii. A když přičteme to, že kvůli hádce nemusíte
v noci spát… Je to zkrátka celkem nákladná záležitost.

To nejhorší, co se může stát, kromě naprosté ignorace, je stejná reakce ve
stylu: Oko za oko, zub za zub. Nejen, že se vůbec nic nevyřeší, ale hádka a
frustrace se ještě prohloubí, až se může dostat úplně do nesmyslné roviny,
kdy na sebe obě strany budou házet vinu za to, že má kachnička žlutou barvu.

Taková hádka se těžko dobere konce, kromě: „A tak jsem to řekl a tak to
bude.“
Tohle ukončení je pouze z pozice autority, která si ovšem svou
autoritu tímto značně podrývá.

Teď si asi mnoho čtenářů řekne: „No jo, ona tady povídá o tom, jak se to
dělat nemá, ale o tom, jak se to dělat má, ještě neřekla nic.“
Nu dobrá,
tedy.

V prvé řadě neberte slova ostatních automaticky jako útok na svoji osobu,
proti kterému je potřeba se bránit. Vy nevíte, jak to druhý skutečně
myslel! Třeba špatně volil slova a myslel tím něco jiného. Nebo je prostě
podrážděný, protože se mu v něčem nedaří a má blbou náladu. Když si
nebudete jistí, jak si co vyložit (nebo si budete až moc jistí), zeptejte
se, jak dotyčný myslí to, co napsal.

Ptejte se sami sebe, proč asi dotyčný píše to, co píše. I když to není
stoprocentní, sepište si třeba někam na papír všechny možnosti, kdy by
někdo mohl napsat to, co napsal. Čím víc jich bude, tím líp.

Nepředpokládejte, že dotyčný nafukuje něco, co vůbec problém není. I kdyby
to z vašeho pohledu byl hloupý komár, pro dotyčného je to velbloud,
se kterým má problém.

Neodsouvejte dotyčného s tím, že má problém jenom on a holt se nedá
nic dělat. Myslíte si, že se tím něco vyřeší?

Vezměte si dotyčného stranou, na sově, na krbu a zkuste si s ním v klidu
popovídat. Dejte mu najevo, že si ho vážíte jako partnera pro konverzaci a
že vám není jedno, co si myslí a co ho trápí. Nechte si vysvětlit jeho
hledisko. To by mu mělo dodat pocit, že je pro vás důležitý a může se
uklidnit a popovídáte si v klidu. Ale i když na vás bude mít narážky nebo
se nebude pohybovat v mezích slušnosti, vy se tam snažte zůstat a zachovat
si chladnou hlavu. Jen tak můžete o problému přemýšlet.

Nesnažte se nutně na věci nahlížet z nadřazené pozice. Všichni jsme na
jednom projektu. Všichni chceme, abychom se tu měli pěkně. I kdybyste byli
Helga, Rowena, Godrik nebo Salazar, ostatní jsou stejně důležití jako vy.
Pokud si budete myslet, že nad vás není a takto přistupovat k problémům, za
chvíli si vás nebude vážit ani klika u dveří.

Neříkám tady, abyste se podřizovali tomu, kdo víc řve, to v žádném případě.
Hádka by měla skončit řešením, nějakým kompromisem. Nejde o to, aby někdo
vyhrál, ale aby se problém vyřešil. Nejde o to, kdo za hádku může, protože
za ní vždy můžou všechny strany. Chování Karla ovlivňuje Pepíka a chování
Pepíka ovlivňuje Karla. A to i v případě, že jeden z nich neříká nic,
protože i to je komunikace mezi nimi.

Published by

Anseiola Jasmis Rawenclav (Z)

Autorka je kousavá potvora, která občas překoná svou lenost a něco napíše. To, že se blíží, poznáte podle jejích vrzajících kostí. Historici stále marně pátrají po jejím rodném listu.

Komentáře

  1. – Hezký článek… ovšem za barvu kachničky nese vinu jedině mrzimor, nikdo jiný by jí takovou barvu nedal 😀

  2. hezký pokus – Pokus hezký, ale…. kompromis je řešení, se kterým není spokojený nikdo, v podstatě vždy znamená ústupek… A objevuje se velká spousta věcí, u kterých se ustupovat nedá…. A dokud se na křiklouny reaguje – a přizpůsobuje se jim fungování HOGu jen proto, aby moc nekřičeli (zejména s odvoláním na tradici – tedy těch pár let, co tu jsou), tak ten kdo se VEŘEJNĚ

  3. dokončení – Omlouvám se, odentrovalo se mi poslání..

    ten, kdo se veřejně neozve, na to může doplatit, protože se o jeho názoru neví… A stokrát mi připadalo jako blbost opakovat v hádce, co už řekl někdo jiný, a kolikát jsem to udělat měla, protože druhá strana byla hlasitější a ohledy nebrala…

    Dokud studenti budou křičením reagovat na vývoj hradu a vynucovat si „své představy“ (zejména s odkazem na své právo na tradici – která trvá často méně než polovinu doby existence hradu¨, za kterou už se toho měnilo hodně), a dokud se bude ustupovat křiku pár studentů (tedy že bude rozhodnuto na základě křiku a k žádnému slušnému fóru někde jinde nedojde), tak si nejsem jistá, jestli tohle bude fungovat..

    Protože ten, kdo si něco vynucuje často operuje s věcmi jako stresovat, znepříjemnit sice ne záměrně, ale podvědomě.

  4. – Však neříkám přizpůsobit se automaticky tomu, co chce druhá strana nebo ten, kdo víc řve. Nebo ty debaty nějak vyhrocovat. Jen si myslím, že je potřeba si v těhle situacích zachovat chladnou hlavu a pokusit se to s dotyčným probrat v klidu.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *