Už delší dobu přemýšlím o tom, jak málo toho víme o skřítcích. Nemyslím tím nutně o skřítcích domácích, ti jsou jen jedním druhem z mnoha. Jsme s nimi v každodenním kontaktu, víme o nich dost. Byť zdaleka ne všechno. Avšak myslet si, že existují pouze oni, by bylo chybné.
Kolem těchto bodů se posledních pár měsíců točily mé úvahy, až jsem se nakonec rozhodla, že se pustím do hlubšího průzkumu, jak to s těmi skřítky vlastně je.
Musím zdůraznit, že nebýt mého vlastního domácího skřítka, nedozvěděla bych se vůbec nic, nebo jen s velkými obtížemi.
„Huťaťará ví, kde by se slečna Keša mohla seznámit s dalšími skřítky,“ řekl spiklenecky můj domácí skřítek.
Jistě si dokážete představit, jak mě to zaujalo. Huťaťará totiž nevypadal, že by si dělal legraci, ostatně, zná mne od narození, kdy mě dostal na starosti, jako moje chůva. Ví tedy, že v některých situacích si na legraci nepotrpím. Přesvědčil mě, že to myslí vážně, tím nejlepším způsobem. Prostě mě tam odvedl.
Vyvedl mě ven z lesa do polí, kde dozrávalo obilí. A přímo tam, kde se zlaté bohaté klasy pšenice ohýbaly pod tíhou zrn, tam jsme ho potkali.
Nejprve jsem ho vůbec neviděla. Opravdu ne. Teprve když mě Huťaťará dovedl až úplně k němu, stáhl mě za ruku do dřepu a dotkl se ho, uviděla jsem ho. A také mi došlo, proč o nich nikdo neví. Vypadá totiž jako obilí. Skřítek Obilníček, tak si to úžasné stvoření říká. Nepodařilo se mi ho vyfotit, tak jsem vám ho alespoň nakreslila. Obrázek sice nic moc, ale snad to stačí pro ilustraci. Abyste měli představu.
Skřítek Obilníček je neposedný jako pytel blech. Miluje zábavu, byť to neznamená, že by zanedbával svůj hlavní úkol. Dbát o to, aby obilí dobře dozrálo, aby se v něm neusazoval námel, aby žeňci neměli tupé kosy a obilné panáky dobře stály. Když je po sklizni, doprovází obilí do stavení, kde se, spolu s ním, usídlí v přístodůlku či na špejchaře. Tam víceméně prospí celou zimu až do jara, kdy jde s obilím zase na pole. V zimě se probouzí málokdy, to pak většinou hudruje a nespokojeně bručí.
Nejsem si jista podrobnostmi ohledně biologie a rozmnožování obilných skřítků. V tomto směru byl Obilníček dost skoupý na slovo. Bylo zřejmé, že tomuto tématu by se nejraději vyhnul. Obilní skřítkové se dožívají vysokého věku, pokud nedojdou ošklivého poranění během senosečí. Živí se zrním, ale nepohrdnou ani kouskem dobrého chleba. Tito obilní skřítkové milují život a jeho radosti. Rádi tancují, byť to, vzhledem k jejich postavě, vypadá poněkud neohrabaně (Obilníček mi ukázal pár kroků). Mají rádi vůni heřmánku a vlčího máku.
V poslední době u nás obilních skřítků valem ubývá. Souvisí to s úbytkem obilných lánů v naší zemi. Obilní skřítkové totiž bez obilí nemohou žít.
– Jé 🙂 to je zajímavý článek. Skoro námět na předmět – skřítkologie 🙂