Brána do pekel

Prázdniny jsou v plném proudu a tak jsme se rozhodly, já a Keša, že se také někam podíváme. Protože Keša celý rok nadšeně vykládá o studiu mudlů, naše volba padla na mudlovský svět.

Jednoho krásného slunečného dne, byla to sobota, jsme tedy vyrazily. Za cíl naší cesty jsme určily mudlovský hrad Houska. Mudlové mají spoustu hradů, ale tento hrad je zajímavý především tím, že se o něm mnoho neví.

Sice se mnoho neví, o to víc se však říká. Mudlové jsou totiž až směšně posedlí vším nadpřirozeným, neznámým, tajemným, že si vymýšlí spoustu historek, nad nimiž se musí každý kouzelník pouze vlídně usmát.
Houska, rovněž označovaný za sestřenici královského hradu Bezděz, který stojí nedaleko, je prý postaven na puklině v zemi, kterou se na svět boží dostávala verbež pekelná. Proto také byla přímo na té puklině postavena kaple zasvěcená archandělu Michaelovi, která měla nebezpečné místo uzavřít.

Ohledně brány do pekla se tu drží ještě jedna historka. Prý kdysi nabídli jistému vězni, že jej spustí do otvoru, on jej pečlivě prozkoumá a poté bude propuštěn na svobodu. Nejprve na to vězeň kývl, ovšem již během spouštění do podzemí svého rozhodnutí litoval. Nechal se vytáhnout zpět s tím, že to bylo příliš strašlivé. Do pekla spouštěli mladíka, ven vytáhli starce.

Hrad samotný je postaven na skále. Kdysi býval nedobytným, říká se, že tu existovala podzemní chodba, jež jej spojovala s Bezdězem.
Nedobytnost hradu zrušil jakýsi Habsburk, protože se mu nelíbilo, jak jej proti němu využil nepřítel. Nechal zbourat věž a zasypat příkop.

V současné době je hrad v soukromém vlastnictví a majitelé ho otevřeli pro veřejnost v roce 1999.

Průvodcem je osoba jak vystřižená z dávných dob. V souvislosti s tímto člověkem musím uvést jednu příhodu, která mě a Kešu přiměla zamýšlet se nad schopnostmi malých dětí, a také vedla k tomu, že jsme se rozhodly tento článek napsat.

Všichni návštěvníci stáli v kapli a poslouchali výklad. Najednou se probudilo malé dítě, které jedna mudla nesla v náručí. Rozespale se rozhlédlo a pak upřelo svůj pohled na průvodce. Ukázalo na něj a naprosto zřetelně proneslo: Bubák.
Všichni se zasmáli, jen průvodce nevypadal nijak překvapeně. Říká se, že děti vidí víc, než dospělí. Možná je to tím, že se na svět dívají jinak. Jestliže jsou mudlové přesvědčeni, že bubáci neexistují (občas jim toto přesvědčení závidím), pak to, co řeklo malé dítě, byla evidentně roztomile zažvatlaná hloupost.
Průvodce se usmál, odpověděl cosi žertovného a pokračoval ve výkladu. Zřejmě ho nenapadlo, že mezi návštěvníky je někdo, kdo by mohl brát dětský postřeh vážně, totiž já a Keša.

Prohlídka hradu končila v pekle. Přesně tam. Hradu se neříká „Brána do pekel“ jen tak pro nic za nic. Průvodce nám umožnil nahlédnout do pekla. Všichni jsme tento zážitek přestáli v pořádku, ale úsměvy na tvářích mudlů byly poněkud křečovité. Hihňali se, nebojím se použít to slovo, velmi nervózně, byť se snažili působit vyrovnaně. Od průvodce se jim dostalo vysvětlení, že čerti mají práci jinde, tak tu výjimečně nebyli.

Sice se usmívám nad naivitou a potlačovanou pověrčivostí mudlů, ale faktem je, že raději, pro všechny případy, splním kategorické přání průvodce, s nímž se s námi loučil: Z Housky vás všichni pozdravují!