Jak jsem se vrátila z mrazáku

| Vydáno:
Na našem hradě je možnost nechat se zmrazit. Je poskytnuta komukoli, kdo si o ni zažádá. Jsme obyčejní kouzelníci, máme své hranice a limity. A někdy je třeba říci dost. Když už nemůžeme nebo nechceme, potřebujeme odpočinek, je zde právě tato možnost jakéhosi náhradníka odpočinku. Lze si vyčistit hlavu, vše promyslet, podumat a v neposlední řadě dohnat i chybějící hodiny spánku.
Potřebovala jsem odeslat do mrazáku dopis, osud tomu ale chtěl, že se dopis dostal do jiných rukou, sovička v chladu zřejmě zabloudila. Nicméně díky této náhodě jsem se seznámila s nenápadnou dívkou jménem Martha Eufrathes Having. Začaly jsme si psát a vzniklo mezi námi přátelství. Dnes se smíchem popíjíme čaj U Tří košťat. Marthu jsem poprosila o malé interview. S nadšením souhlasila.

A zde jej pro vás, milí čtenáři, máme.

Denní věštec: Proč ses rozhodla pro zmrazení, co tě k tomu vedlo?
Martha Eufrathes Having: – zamyslí se, než odpoví – V tu dobu se mi nakupily povinnosti mezi mudly a zůstat na hradě znamenalo zanedbávat oba světy. Z Hogu se pro mě stala jen další povinnost, radost odsud zmizela a já usoudila, že mi jedině prospěje jít se zchladit k tučňákům. – pousměje se –

Denní věštec: Pamatuješ si, jaké to tam bylo? Byla to nuda, měla jsi čas přemýšlet, nebo jsi chtěla vážně jen spát a odpočívat?
Martha Eufrathes Having: Byla tam rozhodně zima. – vyhrkne bezmyšlenkovitě – A nuda. Takže člověk sedí zabalený ve spoustě oblečení, klepe se a povídá si leda tak s tučňáky. Mimochodem, zrovna moc ukecaní týpci to nejsou. – zasměje se před návratem k tématu – Určitě jsem tam měla čas přemýšlet, co se sebou dál, a ledacos jsem vymyslela, ale občas toho času bylo až moc. Když ke mně omylem zabloudil ten tvůj dopis, odepsala jsem na něj, i když nebyl pro mě, protože mi už chyběla komunikace s někým, kdo by mi odpovídal. Jsem vážně ráda, že jsem se i díky tobě na hrad vrátila. – usměje se –

Denní věštec: Jak dlouho jsi ve stavu zmrazení byla?
Martha Eufrathes Having: Vlastně ani nevím. – pokrčí rameny a v duchu se snaží dopočítat – Člověk v ledové pustině nějak ztratí přehled o čase, ale celkem dlouho. I když ono se to možná zdálo delší, než to ve skutečnosti bylo. – zamyšleně se zamračí – Každopádně pár měsíců, řekla bych, možná takové tři nejméně.

Denní věštec: Jaká byla tvá první myšlenka při příchodu zpět na Hog?
Martha Eufrathes Having: Konečně doma! – zasní se – A taky jaké je tu teplo. Vážně, člověk si neváží skromného hradního tepla, dokud nestráví několik měsíců v izolaci obklopen sněhem a ledem.

Denní věštec: Kam vedly tvé kroky jako první?
Martha Eufrathes Having: Do kolejky ke krbu, ohřát se. – oklepe se při té myšlence – A pak se rychle nasoukat do školní uniformy a jít ulovit místo v některé ze zbylých učeben, než mě vyhodí. Vracela jsem se totiž koncem měsíce. – vysvětlí –

Denní věštec: Po čem se ti nejvíce stýskalo?
Martha Eufrathes Having: Kdybych řekla, že po termínových nedělích, bude všem jasné, že lžu. – směje se – I když nepatřím k nejznámějším jménům na škole a do dění se často nezapojuji, chyběla mi zdejší atmosféra. Ta prostě jinde není. Jo, a také havraspárská horká čokoláda. – doplní s úšklebkem –

Denní věštec: Co plánuješ teď, pro nejbližší budoucnost?
Martha Eufrathes Having: Teď plánuju především složit zkoušky NKÚ a postoupit do dalšího ročníku. – na obličeji se jí objeví vystresovaný výraz – Snad se mi to povede. – poklepe na stůl – A pak taky našetřit nějaké peníze. Chci po studiu ve škole zůstat jako zaměstnanec, ale vyměnit pohodlnou kolejní postýlku za spaní na stole ve Velké síni se mi moc nechce, doufám tedy, že bych si časem mohla koupit menší domeček v Godrikově Dole. – zasněně se usměje –

Denní věštec: Co bys vzkázala těm, co o zmrazení uvažují?
Martha Eufrathes Having: Udělejte to. Udělejte to, dá vám to prostor v klidu přemýšlet a odpočinout si od všeho tady. Buď se vám začne stýskat a vrátíte se, nebo se vám stýskat nezačne a stanete se Eskymákem. Není co ztratit.

Tak, dopily jsme čaj, rozešly se každá do své koleje. Každá jsme v hlavě měla spousty svých myšlenek. Co všechno nám osud připraví, kam povedou naše další kroky, jaká bude životní cesta a co nás vše ještě čeká. Nevíme. Netušíme. Víme ale, že když bude nejhůř a bude se nám zdát, že již nic nemá smysl a cenu a že všechno nějak nedobře končí, můžeme se obrátit na své přátele nebo si jít odpočinout. Tam, kde je sice zima, ale srdce nadále zůstane horké, plné lásky a přátelství. A oni, přátelé, tady na nás zatím počkají.

Pro Denní věštec
Petromila Nivalis

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *