Proč hrajeme hry?

Již na začátku vás, vážení čtenáři, musím varovat. Jde o můj subjektivní názor, do kterého vložím i své názory, vzpomínky a pohnutky, což značí, že se to nemusí mnohým příliš zamlouvat. V zásadě je můj pohled pohledem někoho, kdo hraje hry velmi dlouho, takže jsem šel s jejich vývojem, různé SEGA hry přes telku, dále počítače 486 a jejich hry (čteme: čtyři-osm-šest) až po dnešní hry. Odhadem si říkám, že počet mnou hraných her musel po všech těch letech dosáhnout trojciferného čísla, ač si nejsem přesně jist číslem samotným.

Proč tedy hry hrajeme? V zásadě bych řekl, že je v nich odreagování a zábava a zároveň luštění hádanek a logických problémů. Hodně lidí hraje v dnešní době různé hry na facebooku, případně flashovky anebo davově oblíbené The Sims. V zásadě jde o jednoduché klikání a mačkání kláves spojené s nějakým pokrokem a rozvíjením čehosi. Není to obtížné, nemusíte u toho uvažovat, sedíte u počítače, hlava vypnutá, puštěná oblíbená hudba a rázem přestanete myslet na starosti. Proč by ne.

Ale tohle není jádrem naší otázky, protože ta směřovala především k těm dlouhodobě hrajícím jedincům. Co dle mého táhne opravdové pařany je ta logičtější část. Mít před sebou problém, dostat určité možnosti – a vaším úkolem je problém vyřešit. Je v tom výzva a získáte hodnocení, které můžete následně srovnávat s dalšími hráči. A v momentě, kdy do toho vstupují další lidé, se k překonávání překážek přidává i soutěživost. Vzpomínám si, jak jsme se spolužákem hráli nezávisle na sobě stejnou hru a pak srovnávali své taktiky a jak moc ta daná taktika fungovala. Toto se týká hlavně logických her a strategií – problém, omezené nástroje, vyřeš!

Navážu na soutěživost. Na ní je dle mého názoru postaveno mnoho stříleček. Obzvláště těch, které lze hrát i s ostatními, což je v dnešní době drtivá většina. V zásadě to vyžaduje jistý cvik, který nelze podceňovat. Je vědecky prokázáno, že hráči her (obzvláště těchto akčních) mají rychlejší reakce (dříve zpozorují nebezpečnou situaci, např. při řízení automobilu). Nicméně soutěživost a soupeření je základem těchto her. Dokázat, že vaše schopnosti jsou – podobně jako ve sportovních záležitostech – lepší než ty soupeře.

Ovšem po čase mě tento typ her omrzel. Vždy se totiž našel někdo, kdo měl prostě více času, aby trénoval a hrál. Oblíbený vtip je, že jde o hry, kterým vládnou dvanáctileté děti, které nemusí skoro nic dělat (ač mnohdy praví pro-gameři v dané oblasti jsou ve věku mezi 20 a 30). Nevraživost a úroveň komunikace tomu často odpovídají (i u těch starších, bohužel). Přešel jsem tedy k tomu, co považuji u her za nejvíce sofistikovanou oblast. Než se však přesunu k jejímu popsání, tak si musíme uvědomit další podstatnou část všech her. Příběh. S rozvojem herního průmyslu a rozvojem možností hráčů se začal rozvíjet herní příběh. V dnešní době má většina her, od logických hříček přes strategie (které nás mnohdy učí historii) až po akční řežby, nějaký příběh. Jejich kvalita je podobná jako u knih – u akčních se můžete dočkat westernové “jednoduchosti”, kdy děj není zapeklitý, ale přesto líbivý, založený na dobré atmosféře, zajímavých charakterech a jejich kvalitách. Zkrátka hraní her je v dnešní době do značné míry srovnatelné se zhlédnutím filmu či přečtením knihy.

Ovšem kde je ta sofistikovanost? Přeci v RPG hrách. RPG hry jsou založeny na příběhu. Dnes jsou populárnější sice MMORPG hry, ale ty nemají ve většině případů s žánrem RPG nic společného. Kvalitní RPG vám nabídne nejen kvalitní příběh, ale zároveň i důležitou roli v tomto příběhu. Kvalitní RPG zvažuje vaše činy a hra na ně reaguje (toto je dle mého největší slabina MMO her, kdy tisíce lidí vyřeší ten samý problém, ale svět na to vůbec nezareaguje). Dá se říct, že dobré RPGčko je jako kniha, při jejímž čtení sami směrujete hrdinu a kniha podle vašeho směřování popisuje děj. Můžete se stát ideálem dobra, cti a hrdinství, anebo můžete být i tím největším tyranem, který jen ničí, plení a ohrožuje vše okolo sebe. Takováto hra vám nabídne nejlepší možný únik z reality, nejlepší možný příběh a zároveň dostatek logických problémů, kdy do jejich řešení nastupuje poprvé i morální otázka.

Proč však hry hrajeme úplně nejvíce? Dle mého názoru je vše nakonec o lidech. Hraní hry si nejvíce užiju, pokud ji hraji s kamarády. Můžeme jen srovnávat postřehy a mít tak další téma k zábavě, když se potkáme, anebo můžeme hrát společně a společnou prací, souhrou a snahou dosáhnout něčeho zajímavého přímo ve hře. Pro mnohé z nás může být hraní způsob, jak najít takové lidi, kteří mají podobné názory a zájmy, protože se v našem okolí takoví jedinci nevyskytují. A toto je má finální odpověď. Proto unikáme do her. Nakonec v nich nacházíme skutečná reálná přátelství, která jsou zpočátku živena hrou, ale později se rozšíří o další zájmy, a tak toto narůstá, až se hraní stane jen jedním z mnoha pojítek, které máte mezi sebou a svými přáteli. A proto hrajme hry, neodsuzujme ty, kteří je hrají, a užívejme si toho, co nám hry nabízí.