Sudičky, nejznámější kouzelnická kapela široko daleko. Všichni ji jistě znáte. Ten, kdo nikdy netančil na její hitovky, jako by nebyl. Kdo neměl vylepený plakát rockujícího frontmana ve svém pokoji, jako by nebyl kouzelníkem. A přiznejte se, chlapci, kolik z vás si nechalo narůst dlouhé vlasy, aby se alespoň na sekundu cítil jako zpěvák zmíněné kapely? Ano! Skupina Sudičky je celosvětově proslulá a já měla to štěstí, že jsem se dostala na jejich koncert!
Koncert se konal v mudlům utajené koncertní hale, která byla postavena daleko za městem. I přesto tam bylo potřeba zavést spousty ochranných opatření, a tak jsme již při koupi lístků byli upozorněni, že je potřeba přijít minimálně hodinu a půl předem. Jenže to paní pokladní nemohla tušit, že na koncert Sudiček čekáme jako na smilování několik let. A to štěstí, že se rozhodla kapela zavítat přímo do našeho města! Přesně z těchto důvodů jsme s několika dalšími skalními fanoušky vyrazili k hale již v časných ranních hodinách!
Před velkou, rozpadle vyhlížející budovou nebylo ani živáčka. Pouze před vchodem čekaly improvizované zábrany k jednotlivým vstupům. Mávnutím hůlky jsme před nimi rozložili deky, spacáky a stoličky. Vybalili jsme svačinu a pustili se do čekání. Asi se ptáte, na co jsme tam byli tak brzo? Víte… vidět Myrana Waghtaila z první řady, to byl náš sen!
A nebyli jsme zdaleka sami. Po dvou hodinách se k našemu rozloženému táboru začaly připojovat další a další pomenší hloučky fanoušků. O to víc jsme měli potřebu si svá první místa bránit. Bohužel nás po pár hodinách přepadla potřeba odskočit si, a tak jsme byli nuceni se po dvojicích střídat na stráži.
Asi v polovině dne se na naše místo pokusila dostat skupinka podivně vyhlížejících slečen s obojky kolem krku. Jenže to si dovolily mnoho. V okamžení se strhla bitka. Zkušenější členové naší fanouškovské základny vytáhli hůlky a začala vřava. Červené a modré záblesky se míhaly kolem našich hlav, až jsem se musela přikrčit. Naštěstí za chvíli přiběhla ochranka, která mezi nás i skupinku drzých předbíhaček seslala štítové kouzlo. Slečny byly vykázány na konec fronty a my měli svůj klid.
Koncert měl začít v sedm hodin večer, a tak to před šestou začalo v davu šumět. Blížil se čas pouštění diváků do útrob haly. Pomalu, ale jistě jsem cítila tlak na svých zádech. Čím více se blížila minuta M, tím více mi ostatní dýchali na záda. A že měli důvod – byla jsem první u jednoho z vchodů.
A pak to začalo! Brány se otevřely a pověření příslušníci nestačili ani kontrolovat lístky. Fanynky hystericky ječely a své lístky jen odhazovaly, aby se nemusely kontrolou zdržovat. Sonda solidnosti? Koho to zajímá! Kdyby snad ochranka zasáhla a chtěla někoho zkontrolovat, patrně by skončila s nějakou nepěknou kletbou na svých bedrech. Běžela jsem jako o život a míjela jednotlivé kontroly, dokud jsem konečně nezastavila u pódia.
První řada byla moje! Byla jsem šťastná jako hipogryf požírající fretku. Hala se plnila a já se nemohla dočkat, až přede mne nastoupí kapela. A pak se v sedm hodin rozzářily reflektory, do kterých nastoupila celá kapela: Heathcote Barnaby, Gideon Crumb, Kirley Duke, Merton Graves, Donaghan Tremell, Herman Wintngan a konečně samotný Myran Waghtail.
Kapela odstartovala svůj dvojhodinový koncert hitovkou This is the Night.
(zdroj)
Celý koncert jsem byla jako v šoku, v jednom velkém varu. Během druhé poloviny sestoupil frontman k nám do první řady a podepsal se mi na ruku! Pak už jsem byla jen jako v mrákotách. Probrala jsem se až při přídavku, který jistě dobře znáte. Hitovka každého plesu, Magic Works. Tu si určitě jednou nechám zahrát na své svatbě.