Pokračování příběhu studentky prvního ročníku mrzimorské koleje.V dnešní kapitole se dočtete o další cestě a osudu jezevčí holky. První nejisté krůčky se pomalu stávají pevnějšími a jistějšími. Společně objevíme Komnatu nejvyšší potřeby, budeme se ztrácet ve spletitých chodbách hradu a zjistíte, proč jsem dostala školní trest. Zamyslíme se nad tím, proč odjet, anebo zůstat na hradě navždy.
Dobrodružství pokračuje!
Vyučování nelítostně pokračuje. Úkolů přibývá, zábavy ubývá. Sotva všechno stíhám, večer padám unavená do peřin. Už se pomalu rozkoukávám, začínám být jistější a více se orientuji.
Akorát včera. Stalo se to, zrovna když jsem tolik spěchala na hodinu přeměňování! Stála jsem na schodišti, pár metrů od dveří do učebny, když se náhle všechno změnilo. Náhle stojím ve sklepení. Otočila jsem se, udělala dva krok a byla jsem v sovinci. Posunula jsem se o tři schody a ocitla jsem se ve Velké síni. Byla jsem vyděšená, taky trochu nazlobená, ale pak mi to došlo. Hrad mne zkouší, právě jsem totiž objevila pohyblivé schodiště. Na vyučování jsem přišla pozdě, za což jsem si vysloužila školní trest. To mi ten týden pěkně začíná!
Byl to těžký den, hlavu mám plnou k prasknutí. Zamyšleně kráčím chodbou. Bez povšimnutí procházím okolo na první pohled obyčejné zdi. Zničehonic se ale najednou mění. Všude se objevují nádherné a neznámé znaky a obrazce. V tom se zeď sama rozestoupí a já stojím v obrovské komnatě. Dojde mi, že jsem v Komnatě nejvyšší potřeby! Tak tohle je to kouzelné místo, o kterém všichni mluví a sní! Zavřu oči a za chvíli stojím po kotníky v rozpáleném písku, přede mnou se rozprostírá moře, vlasy mi čechrá teplý vítr a nad hlavou plují obláčky. Není to sen? Chvíli relaxuji, sbírám mušle, dokonce se na jedné straně komnaty objevila knihovna, táhnoucí se nekonečným směrem. Hlava se mi točila, nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Na chvíli jsem komnatu proměnila v zoo, v zahrady s nejrůznějšími rostlinami či vesmírnou loď plující vesmírem. Potřebovala jsem se ale vrátit zpět do reality, smutně a neochotně jsem komnatu opustila a vydala se na hodinu lékouzelnictví.
Následující víkend jsem se procházela Prasinkami. Opatrně jsem obešla Zakázaný les a došla jsem k malé špinavé chaloupce. Měla jsem pocit, že se musí každou chvíli zbortit, ale nakonec jsem strach překonala a vešla dovnitř. Objevila jsem Ďáblovu jámu. Všude okolo bylo mokro, místy se rozpínaly podivné rostliny a nevábně voněla nějaká tekutina. Odhodlaně jsem kráčela dál. Na konci každého tunelu čekala na rozluštění tajenka. Pokud jsem ji nevyluštila, vrátila jsem se na začátek – a to se opakovalo znovu a znovu. K mému obrovskému překvapení se mi podařilo nad jámou několikrát zvítězit, jáma mi poté darovala fazolky a nějaké peníze. Nadšená a s větším odhodláním, že se ještě vrátím, jsem se vracela zpět na hrad.
Neděli provázel sychravý vítr, a tak jsem s kamarádkou zavítala do hostince U Tří košťat. Seznámila jsem se s dalšími studenty, milou Gabrielle, neskutečně živou Ninou, a dokonce jsem potkala ducha Matýska a popovídala jsem si s prefektkou Helen. Po návratu do mého milovaného a útulného pokoje na mne čekalo překvapení. Opět jsem dostala dárkem nádhernou sovičku. Můj sovinec se pomalu plní, proto pilně vypracovávám soutěže, abych mohla kupovat sovám ty nejlepší dobrůtky.
Rok se chýlí ke konci. Jestli jsem na začátku mé cesty sem měla obavy, byly zcela zbytečné. Všichni, a to doslova, jsou zde milí, přátelští, ochotní, usměvaví a příjemní. Již po několika dnech se na hradě cítíte vítáni a nacházíte svůj druhý domov. Domů se určitě těším, ale tady, na Hogu, mohu vyjít vstříc své fantazii, podlehnout kouzlům a být sama sebou. Nevládne tady touha po moci, penězích, technice, modernizaci a není tady vůbec žádný nerozumný spěch a honba za něčím, co absolutně nemá smysl a cenu. Stačí se zastavit, podívat se okolo sebe, usmát se a objevit kouzlo přátelství. A když k tomu všemu máte možnost přiučit se ještě něčemu novému, tak na co čekat!
Pro Denní věštec
Petromila Nivalis