Profesorka, šéfredaktorka Denního věštce, ale také zakladatelka ocenění Udílení novinářských cen. To vše se v minulosti vázalo k proslulé Niane z Libelusie. Po velmi skvělé kariéře si ji však zavolali mudlové a ona musela na téměř rok opustit hrad. Nyní je zpět! Jaký byl její návrat, co ho provázelo a jaké plány se madam honí v hlavě? O tom, ale i mnohém dalším, jsem si s ní měla možnost popovídat.
Denní věštec: Dobrý den madam, moc děkuji, že jste si na mě udělala čas. Než začnu s otázkami na současnost, určitě bych s vámi ráda zavzpomínala i na minulost. Na hradě jste začínala jako lvíček, vzpomenete si, jaké byly vaše začátky na hradě a v koleji?
Niane z Libelusie: Vzpomenu, určitě. Zrovna nedávno jsem večer před spaním vzpomínala, jak krásná to byla doba!– s úsměvem se zasní a po chvíli pokračuje – V Nebelvíru tehdy bylo hodně veselo a živo a já jsem byla nadšená! Byla jsem v naprosto úžasné generaci studentů, která byla tak inspirující a podporující, že člověk mohl být tím, čím chtěl, vždycky ho někdo podržel…
Takže mé začátky byly přesně takové. Veselé, aktivní a nadšené.
Denní věštec: V koleji jste si prošla mnohým – účastnila jste se Sedmiboje, obdržela jste Řád Godrika Nebelvíra a další mnohé věci. Jak těžko nebo lehko se vám pak opouštěla červená barva, když jste se rozhodla zfialovět? A bylo něco, co vás k tomu vedlo, nebo to byl tak nějak přirozený tok času?
Niane z Libelusie: Byl to určitě přirozený tok času. Alespoň tedy mám dojem. Víte, je to přeci jen drahně let… – zasměje se – Já v té době neměla koleji moc co dát. Lví tlapou měla novou šéfredaktorku a ve všech různých směrech už jsem se vydala. Měla jsem tehdy pocit, že nejlepší volba bude učení. Že to bude něco nového, že alespoň nezabřednu do stereotypu.
Denní věštec: Poté, co jste zfialověla, oblékla jste rovnou profesorský hábit, nebo jste nejdříve jen jako zaměstnanec okukovala „dospělácké“ možnosti hradu?
Niane z Libelusie: Šla jsem rovnou do profesorské fialové. V tom jsem měla jasno. Já jsem si přála učit dlouhá léta, takže kdybych nemohla, raději bych zůstala v koleji mezi svými.
Denní věštec: Předměty, které jste začala vyučovat, se pod vaší taktovkou staly proslulými. Dala jste do nich mnoho ze sebe? Byly nějaké, které jste na hrad přinesla vy?
Niane z Libelusie: Kus mě je v každém předmětu, který jsem kdy napsala. Já to jinak ani neumím. Nejvíc libeluské je samozřejmě Šéfredaktorské minimum. To byl vlastně i můj první předmět – usměje se při vzpomínce – Možná je i nejvíce srdcový. Z převzatých předmětů jsem měla Egyptologii a Kouzelné formule, i ty jsem si ale přepsala.
Denní věštec: Byla jste nejen proslulou profesorkou, ale také šéfredaktorkou Denního věštce. Jak jste se dostala na vedoucí pozici deníku?
Niane z Libelusie: Přiznám se, že zrovna tuhle vzpomínku mám hodně v mlze. Mám paměť jak řešeto. – vzdychne s pobaveným úsměvem – Byla jsem profesorkou krátký čas, když byl vypsaný konkurz. Neměla jsem v první chvíli ambice o tak významný post zažádat, ale nakonec jsem to probrala s Larrie Larstonovou a Johnem Werewolfem a rozhodla se přihlásit.
Denní věštec: Mimo jiné jste na hrad přivedla UNC. Co vás tehdy na ten nápad přivedlo a jaký vztah jste ke své práci šéfredaktorky měla? Jaký je váš celkový vztah k tvůrčí činnosti?
Niane z Libelusie: O Udílení novinářských cen jsem snila dlouho. Na ten nápad mě přivedla touha ocenit redaktory. Kdo někdy byl v šéfredaktorské funkci, ví, jak těžkou práci všichni členové redakce vykonávají a že to dělají hlavně pro radost, protože plat je minimální. Tedy to, co jim můžete dát navíc, co má skutečnou hodnotu, je upřímná pochvala a zpětná vazba. Ať už přichází od čtenářů nebo do šéfredaktorů, potěší, motivuje. Novinářské ceny jsou na to jak dělané. Nějaký čas jsem to probírala se studenty v Šemíku a nakonec to spolu s nimi, redakcí Denního věštce a hradními šéfredaktory zorganizovala. Práce šéfredaktorky mě velice bavila. Jsou chvíle, kdy mi byla bližší než učení. Redakce Denního věštce mi byla léta hradním domovem, takže to považuji za krásné období mé existence na hradě, během kterého jsem se hodně naučila. A co se tvůrčí činnosti týká – tu nesmírně obdivuji. Velmi si vážím lidí, kteří něco vytváří, ať už je výsledkem nápad, slovo či umění…
Denní věštec: Pro mě jste byla jednou z TOP profesorek na hradě, díky vám jsem se dostala do redakce a měla jsem díky tomu obrovskou chuť psát i úkoly, protože hodnocení byla vždy pečlivě napsaná a mně to dávalo motivaci. Cítila jste to jako povinnost, nebo to šlo prostě vždy samo?
Niane z Libelusie: Jsem ráda, že mé působení vnímáte pozitivně. Moc děkuji. To je největší možná odměna, jaké se mi tady na hradě může dostat. –usměje se – A teď k tomu hodnocení… – zazubí se –
Já osobně to považuji za samozřejmost, že komentář k úkolu má být pečlivý. Je mi přirozené reagovat na to, co se v úkolu či soutěži dozvím. Víte, to je tak… Jako studentka jsem si na úkolu dala záležet. A když mi nepřišel žádný komentář, nebo mi bylo napsáno „V pořádku“, byla jsem zklamaná a demotivovaná. A já jsem nechtěla, aby tohle mí studenti zažili. Samozřejmě bylo období, kdy jsem byla časově hodně vytížená a mé komentáře byly kratší, ale vždy jsem úkoly pečlivě četla a snažila se dát dobrou zpětnou vazbu.
Denní věštec: Taková skvělá kariéra, jméno a pak… pak přišel zlom a zavolali si vás mudlové. Jestli bylo těžké loučení, na to se asi ptát nebudu, ale přeci jen mi to nedá: Jak moc bylo těžké rozhodování?
Niane z Libelusie: Kupodivu to rozhodnutí jako takové bylo snadné, protože přišlo z minuty na minutu. Kdybych o tom déle přemýšlela, asi bych neodešla. Jakmile vám začnou chodit sovy plné laskavých slov, je to nápor na psychiku. Takže rychlé rozhodnutí bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ale to odpoutání od místa, které má člověk rád, je velmi těžké.
Denní věštec: Necelý rok jste strávila u mudlů, kde jste měla čas si odpočinout od mumraje na hradě. Poté jste se vrátila. Jaké to bylo? Byl to prostě návrat do starých známých prostor? Či to bylo najednou něco jiného, nového?
Niane z Libelusie: Když jsem vešla do Hradu, říkala jsem si, že je to jako návrat domů. Stejné zvuky, vůně, stejný halas ve Velké síni. Krásné bylo přijetí, takové jsem opravdu nečekala. Jedno pro mě bylo ale naopak nové – poprvé po dlouhých letech jsem na hradě a mám minimum povinností. Najednou mám čas pracovat na magících, luštit čaroku, procházet imrvéére Jámu, vypisovat a vypracovávat soutěže… Vždyť já udělala asi deset kvízů! Prostě si užívám všechno, co hrad nabízí. Nikdy jsem na to neměla čas. – směje se – Připadám si jako dítě v lunaparku.
Denní věštec: Bylo něco, co vás při návratu překvapilo, ať už mile či nemile?
Niane z Libelusie: Já jsem z překvapení ještě nevyšla. Hlavně z toho, že jsem se opravdu vrátila. – pobaveně se zazubí – Ale vážně, nejvíc mě překvapily kočky!
Denní věštec: Jaké byly první dny po návratu? Jistě se na vás sesypala hromada sov, dotazů a možná i stížností…?
Niane z Libelusie: Dny po návratu byly příjemné a krásné. Ono to souvisí s tím, jak si tady užívám ten klid a pohodu. Moc jsem se těšila, až mi kolega schválí první soutěž a přijde mi první vypracování, to jsem opravdu měla dětskou radost. Takže pořád se ještě vezu na takové nadšené vlně.– usměje se spokojeně – Sovky samozřejmě chodily a sem tam ještě nějaká přijde, vesměs pozitivní. Vyloženě negativní nebyla žádná. Měla jsem jen problém s jednou vypsanou soutěží, která vyvolala negativní ohlas, ale zvládlo se to, a to je to nejdůležitější! – přikývne s úsměvem – Takže jak by řekla milá kolegyně Windy – smajlíčci, sluníčka a tak!
Denní věštec: Teď jste tady na hradě, užíváte si, neučíte, vypisujete soutěže. Nechybí vám redakce?
Niane z Libelusie: Možná to bude znít zvláštně, ale ne. Protože to, co bylo, už je pryč, a i kdybych se vrátila, už by to nebylo stejné. Takže s láskou vzpomínám, bylo to úžasné období. Vrátila jsem se na hrad trochu jiná, než jsem odcházela, myslím si, že musím jít i jinou cestou. Ale to si myslím teď, zítra může být všechno jinak. – pokrčí s úsměvem rameny –
Denní věštec: Jaké jsou vaše plány v redaktorské kariéře? Plánujete návrat – v široké budoucnosti?
Niane z Libelusie: Neplánuji. Ale myslím si, že platí – nikdy neříkej nikdy. Když bude mé pomoci třeba nebo když budu mít chuť něco napsat, třeba se to změní.
Denní věštec: A co profesorská kariéra? Můžeme se těšit na nějaké předměty pod vaší taktovkou? Osobně bych uvítala Egyptologii č. 2, na kterou jste prostě expertem…
Niane z Libelusie: Na profesorský hábit se chystám! Neumím si představit, že bych neučila. Mám s kolegou inspektorem rozjednané staré, staronové i nové předměty, tak uvidíme, jak mi to bude psát. Doufám, že to půjde lehce!
Denní věštec: Jaké máte plány na nejbližší měsíce? Jsou prázdniny, můžeme se těšit na spoustu zajímavých soutěží?
Niane z Libelusie: Plány? Dlouhodobé nemám. Můj plán je takový, aby každý den, který strávím na hradě, stál za to. Dá se říci, že mám prostě plán „teď“ – rozesměje se – Ale samozřejmě dokud bude čas a chuť, budu pokračovat ve vypisování soutěží a kvízů.
Denní věštec: A poslední mou otázkou je: Co je to Niokao? Spousta studentů z mladších ročníků možná ani neví, že existuje, ti starší ví a možná netuší, co to vlastně je. Proč vzniklo a jak se vyrábí?
Niane z Libelusie: – rozesměje se – To je otázka! Niokao je kakao. Jen vylepšené dalšími přísadami, aby bylo fakt dle mé chuti. To, co ale dělá niokao niokaem – to je spešl mléko. Mléko dodávané z Ladardovy farmy, tedy z farmy bývalého kolejního ředitele Nebelvíru, Ladarda Papulky. Jinak niokao je uchováváno ve speciálních soudcích a je na příděl, to se ví! Mimochodem vznik niokaa se datuje do raných studentských let, kdy jsme v nebelvírské věži dost experimentovali! – znachoví a přitáhne soudek, ze kterého slečně načepuje do termosky –
Denní věštec: – redaktorce zasvítí oči, schová majetnicky termosku a jen dodá – Madam, to je za mě dneska zcela vše. Máte ještě něco na srdíčku pro naše čtenáře?
Niane z Libelusie: Jen přání, aby se redaktorům dobře psalo a čtenářům dobře četlo. Ať se Dennímu věštci i vám moc daří.
Pro Denní věštec
Helen Miltonová