Právě skončil termín pro hodnocení posledního úkolu Bradavické čtyřky. To měly v rukou čtyři porotkyně, se třemi z nich jste se už mohli na stránkách Denního věštce potkat. Poslední, ale neméně důležitou, je Lilien Emity Meissed. Milá povinnost vyzpovídat ji připadla na mě. Sympatické profesorky jsem se ptala na problematiku hradních klání, zabrousily jsme ale také k jejímu odchodu z pozice kolejní ředitelky Havraspáru, novinařině a spoustě dalších témat. Tak na nic nečekejte a pojďte s námi číst.
Vyzpovídat Lilien Emity Meissed, porotkyni Bradavické čtyřky, jsem dostala za úkol víc jak před měsícem. Chvíli trvalo, než se naše časové možnosti propojily, ale nakonec to přece jenom vyšlo a sešly jsme se v jejím domečku U Modré lilie. Paní domácí nám oběma nalila čaj a daly jsme se do povídání.
Denní věštec: Chýlíme se ke konci školního roku. Jak ho hodnotíte, jaký pro vás byl?
Lilien Emity Meissed: Hned na začátek takhle těžké otázky? — zasměje se a zamyslí se — Inu, byl to rok plný těšení se na prázdniny. — směje se — Byl to rok, kdy jsem se snažila dělat na Hogu jen to, co chci… později jsem ale jako tradičně přikývla na několik „povinností“, mezi které patří i B4, a bylo po volnosti. — směje se — Ale jinak když to tak vezmu… je to rok asi jako jiné roky… přinesl nějaká pozitiva, ale i negativa… znáte to. — usměje se na redaktorku — Ale oproti jiným rokům se snažím myslet především na sebe. — doufá, že to nevyzní nějak nafoukaně —
Denní věštec: Je to druhý školní rok od té doby, co jste opustila post kolejní ředitelky Havraspáru. Jak moc se vám kolej za tu dobu odcizila? Nelitujete, že jste post opustila?
Lilien Emity Meissed: Možná to nyní bude znít trochu nehezky k modrým, ale nelituji. Když jsem kolej opouštěla, měla jsem pro to jasné důvody a byla jsem si jistá, že chci z postu odejít. Mám dojem, že se v tomhle ani nedá moc splést… buďto máte sílu a chuť, anebo nemáte. Osobně si dovedu představit, že bych se v tuto chvíli do Havraspáru vrátila jako student, ale ne jako kolejní ředitelka, teď ne… možná v dalekém budoucnu… Mám Havraspár moc ráda a zažila jsem tam krásné okamžiky, ale nyní jsem ve stadiu hibernace a jsem ráda, že na mně nestojí kolej… že lidé nečekají, než se k něčemu rozhoupu. — usměje se — I když jsem samozřejmě moc ráda, když se mohu alespoň na chvíli stát opět součástí havraspárské koleje a účastnit se nějaké události s kolejí spjaté… — usměje se —
Denní věštec: Na začátku roku došlo k zásadním změnám ve vedení školy, a to na postech inspektora výuky a supervisora soutěží. Ve chvíli, kdy byly konkurzy vypsány, neuvažovala jste ani trochu o přihlášce do některého z nich?
Lilien Emity Meissed: Neuvažovala. — zasměje se — Opravdu nejsem v pozici, kdy bych byla schopná někoho vést a kontrolovat. Chci teď být trochu sobec. Tyto dvě funkce jsou na našem hradě velmi důležité a měl by… tedy spíše musí je mít pod palcem někdo, kdo je schopen vést, reagovat a řešit… — usměje se — Momentálně jsou pozice obsazeny aktivními a schopnými kolegy a tak to má být.
Denní věštec: My jsme tu dnes spolu především kvůli Bradavické čtyřce. Vaše osoba v roli porotkyně nemohla nikoho překvapit, koneckonců v té poslední jste sama soutěžila a váš tým zvítězil. Jak na „svou“ Bradavickou čtyřku vzpomínáte? Pamatuji si, že modré vítězství někteří špatně nesli a šuškalo se tehdy kde co. Zkazilo to tehdy vítězné pocity?
Lilien Emity Meissed: Je asi pravda, že nejvíc to překvapilo mě, že jsem na to kývla. — směje se — Ale asi to bude mnou… neumím říct ne na zajímavé příležitosti. — směje se — Tak to víte, že pocity na konci byly smíšené, na jednu stranu strašná radost… Ale za pár hodin nebo dní, už přesně nevím, přišla studená sprcha… právě kolem tohoto šuškání… a že to mnohdy nebylo jen šuškání. Na druhou stranu tohle k velkým soutěžím asi patří. Vždy se objeví nějaký problém, nějaká nespokojenost… a u mě to vyvolalo i určité pochybnosti… Ale na druhou stranu jsme se s týmem snažily navzájem se podpořit a užít si to vítězství. Měly jsme zkrátka štěstí, i my jsme makaly, jak jen jsme uměly… — usměje se —
Denní věštec: Nerada kopíruji otázky z jiných rozhovorů, myslím, že každý člověk je osobnost a zaslouží si vlastní. Jeden rozhovor s porotkyní B4 jsem už vedla a dvě otázky mi připadají univerzální a jsem přesvědčena, že od vás dostanu stejně čtivé odpovědi, dovolte tedy, abych vám je položila taky. Jste ráda, že je B4 opět na scéně, nebo byste byla šťastnější, kdyby se na půdě školy teď odehrával Sedmiboj, jehož tradice doposud nebyla porušena? Jak moc jsou podle vás pro hrad tyhle akce důležité? Zastáváte argument, že hrad potřebuje nějakou akci, aby škola neupadla do letargie, nebo si podle vás vystačíme i bez nich?
Lilien Emity Meissed: Myslím, že B4 má na hradě své místo a jsem ráda, že se opět koná. Bradavická čtyřka je týmová soutěž, Sedmiboj je o jednotlivci. Tyto soutěže by podle mě měly mít stejný prostor a tedy se i pravidelně střídat. Každopádně jak je vidět, není to udržitelné. Závisí to nejen na aktivitě studentů, a tedy potenciálních účastníků, ale také na aktivitě zaměstnanců/profesorů jako potenciálních organizátorů. A v neposlední řadě je to i o programátorské podpoře celé soutěže… Co jsem tak slyšela, tak admin pro Sedmiboj je v tuto chvíli ovladatelný i pro neprogramátory, pro normální smrtelníky… ovšem k adminu B4 je stále potřeba nějaká programátorská podpora. Do budoucna, pokud bude ještě někdo chtít tyto soutěže pořádat, by se to mělo ještě doladit, řekla bych. — usměje se a zamyslí se nad důležitostí soutěží — Co se týče druhé části otázky… Jak se to vezme. Obě soutěže mají svou prestiž, menší nebo větší… stmelují týmy, lidi dohánějí k vrcholu vlastní kreativity… Ale mají i své stinné stránky. Každopádně si myslím, že tu své místo mají, i když si hrad může vystačit i s jinými akcemi, událostmi či jinou aktivitou.
Denní věštec: Myslíte si, že účast v těchto soutěžích je pořád vyznamenání, nebo je to spíše za
trest? S ohledem na rok od roku klesající počty studentů v kolejích musí být výběr stále obtížnější. Jak to vidíte vy?
Lilien Emity Meissed: Vyznamenání… trest. Já bych řekla, že je to tak napůl. — směje se — Když se člověk stane soutěžícím a je poctěn, že může soutěžit za svou kolej, pořád se může objevit chvíle, kdy mu něco nesedne, kdy bude na konci sil… a v tu chvíli to bude brát jako trest, něco, co je mu nepříjemné. Podle mě je to student od studenta. Někdo ten tlak soutěže zvládne a užívá si to od začátku do konce… někdo jiný se z toho může sesypat. Já to vidím tak, že obdivuji všechny, kteří se uvolí stát se šampionem koleje a snaží se se ctí reprezentovat, ať už dojdou do vytouženého cíle nebo ne. — usměje se —
Denní věštec: Jak moc je bolestivá skutečnost, že od zadání druhého úkolu nevídáte mezi jednotlivými řešeními modré vypracování? Jak se stavíte k odstoupení koleje ze soutěže? Zachovala se k nim organizátorka příliš krutě?
Lilien Emity Meissed: Samozřejmě, že mě mrzí, že odstoupil jeden z týmů, tím víc, že to byl můj domovský tým. Bohužel celá situace nešťastně vygradovala až k tomuto kroku… Já bych se nerada stavěla na jednu nebo druhou stranu, mám na to svůj pohled a vím, že někdo jiný může mít zase jiný. Stejně jako kolegyně porotkyně jsem se nepřidala k diskuzím, které probíhaly na úvodní straně nebo v Denním věštci, měla jsem k tomu své důvody… a rozhodně to neznamenalo, že bych se týmu nezastala… jen jsem to nedělala všem na očích. Nebudu nikoho soudit ani obviňovat… jenom si myslím, že se tomu dalo předejít a nemuseli jsme si k tomuto ročníku připsat tento škraloup.
Denní věštec: O Bradavické čtyřce aktivně informujete i prostřednictvím Denního věštce. Novinařina je vaše dlouhodobá hradní vášeň. Na které období z hlediska novinařiny vzpomínáte nejraději? A jak hodnotíte úroveň novin z hlediska kvality i kvantity dnes? Dokážou redaktoři pokrýt všechna důležitá témata, nebo byste uvítala více článků?
Lilien Emity Meissed: Tak nad tím nemusím přemýšlet. — směje se a pookřeje — Nejkrásnější okamžiky, co se novinařiny týká, bylo bez přemýšlení období, kdy jsem vedla Corvina Declaratio. Vedení jsem si užívala, i když jsem se samozřejmě nevyhnula ani těm temnějším chvílím. Byl to můj píseček, kde jsem měla volné pole působnosti, měla jsem šikovné redaktory. Někteří byli samostatní, nad jinými bylo potřeba držet dohled nebo je „dokopávat“… ale vždy, když vyšlo nové číslo, mohla jsem být pyšná, že se nám opět povedlo.
Každé hradní periodikum má své světlé chvíle, ale i ty tmavší. Chvíli vycházejí s železnou pravidelností a jindy nejsou lidi… co by psali, co by ten kolos rozhýbali. V tuto chvíli si myslím, že je to někde uprostřed. Možná trošku k té světlejší části. Denní věštec se snaží vydávat, ale pořád mu k top vydávání ještě pár redaktorů chybí. Kolejní časopisy také sem tam něco vydají… ale i tak by to mohlo být lepší… vždycky může být. Na druhou stranu, jak už jste zmínila, obyvatel na hradě ubývá, myslím, že můžeme být rádi za to, že to funguje tak, jak to funguje. — usměje se —
Denní věštec: Rozhovor spolu nevedeme poprvé, už kdysi dávno jsme se sešly v obrácené roli, bylo to v roce 2010 v Corvinu Declaratio. Vaše historie na hradě sahá ale ještě mnohem hlouběji. Jak myslíte, že by vypadal váš život bez Hogwarts? Jaké osoby, které jste tu potkala, vás nejvíce ovlivnily, a to ať už pozitivně nebo negativně?
Lilien Emity Meissed: To máte pravdu, spolu už jsme se párkrát v podobných situacích shledaly. — směje se — Nevím, jak by vypadal, protože by byl úplně jiný. Můj život ovlivnilo opravdu hodně lidí z Hogwarts, ať už trošku, nebo hodně. Kdybych je měla vyjmenovat, asi bychom se od rozhovoru nehnuly ještě zítra. — směje se — Ale přeci jen pár lidí zmíním. V první řadě je to Eressiel de Naso, díky které jsem se o Hogwarts dozvěděla. Potom bych zmínila Justina Angel Sana, který se mě ujal na prvním modrém srazu. Byl to první člověk z Hogwarts, když nepočítám Eress, kterého jsem měla čest vidět. Nesmí chybět Larrie Larstonová a John Werewolf. Ať už jako dvojice nebo jednotlivci, dali mi do života tolik poznatků, kreativity a podnětů, že jim to nikdy nezapomenu. Pak je tu Monny von Schatz (nyní Whitecrow), se kterou jsem měla tu čest pár let bydlet pod jednou střechou. Úžasná kamarádka a šéfredaktorka, Niane z Libelusie, mě prováděla nejen novinářským světem, ale třeba i olomouckou zoo. — směje se — A nakonec zmíním Jamese Watfara, který se stal mým nejlepším přítelem a partnerem… — usměje se — A takhle bych mohla pokračovat dál a dál… potkala jsem tu spoustu skvělých lidí a oni ví, že i když je tu nezmiňuji, patří k lidem, kteří můj život změnili tím, že tu pro mě byli.
Denní věštec: Vypůjčím si jednu z otázek, co jste tehdy pokládala vy mně. Jak dnes vypadá váš běžný den na hradě? A jak bude vypadat po skončení Bradavické čtyřky? Nebude to trochu nuda? Neporozhlédnete se po nějaké funkci?
Lilien Emity Meissed: Ehm… — směje se — Můj běžný den vypadá tak, že udělám úkony, na které jsem zvyklá. Zkontroluju sovince, nakouknu do redakční KNP, vložím nové bloky, podívám se do svého adminu, jestli tam něco nehoří — popřemýšlím, jestli to ještě může chvíli hořet, většinou usoudím, že ano, a vydám se podívat ještě na další místa. A pak uteču k mudlům. — směje se — A sem tam něco opravím, ať už úkoly, soutěže nebo B4. Po skončení klání myslím, že to bude vypadat úplně stejně, jen už nebudu muset hodnotit úkoly z B4 a přemýšlet nad rozhozením kostek… které se rozhodit nedají. — směje se — A ne, nehodlám se rozhlížet po funkcích. — směje se —
Pro Denní věštec
Vicky Charmant
Moc hezký rozhovor 🙂