Nikdo by v tu chvíli neočekával další události večera. A co se chystá, netušil nikdo ani kolem sedmé hodiny večerní, kdy se z kuchyně začal ozývat slabý cinkot nádobí. Některým z nás to připomnělo, že se tam mají zastavit, jiným zase skutečnost, že kuchyň tu někde je. Většina obyvatel hradu na ni tedy podnikla nájezd ukořistila něco zdravějšího než muffiny, pak zase měli skřítkové, kteří se při příchodu studentů tvářili nevinně, klid. A v poklidu předčasně usínal vlastně celý hrad.
Taky jsem unaveně ležela na stole ve Velké síni, když se znova od kuchyně začaly ozývat prapodivné zvuky. Nejprve to bylo jakési příšerně hlučné krájení sekáčkem na maso, ke kterému se po chvíli přidal opilecký zpěv a ještě později také rozjařený výskot jakési ženy. Takovýto rozruch pochopitelně přilákal spoustu studentů. Měla jsem ale to štěstí, že jsem byla mezi prvními a do kuchyně jsem se jako zázrakem dobušila.
V kuchyni mě čekaly pravé skřítčí orgie. Skřítci tančili a křepčili, někteří z nich bušili do nádobí a do toho rytmu malá skupinka v rohu zpívala. Uprostřed toho všeho se točila madam Larstonová, omámená již očividně několika skleničkami jakési neidentifikovatelné tekutiny. Pípla jsem jakousi omluvu a usadila se v rohu, abych mohla záhy čtenářům věrohodně popsat skřítčí oslavy.
Nejobdivuhodnější byl ten malý sbor, co se zformoval v rohu. Neslyšela jsem snad jediný tón a preciznost, s níž zpíval veselé a energické kousky, byla neskutečná. A na madam Larstonové bylo vidět, jak ji čarovný zpěv pobízí ke stále lepším tanečním výkonům. A nebyl to jen ten zpěv, prázdné skleničky se na stole kupily rychlostí světla. Viděla jsem dost a kocovina, která čeká další den madam Larstonovou, není nic pro mě. Potichu jsem se vypařila.
A závěr? Doufám, že skřítkové to nebudou s podobnými oslavami moc přehánět. Abychom si nakonec nemuseli vařit sami…