Myslíte si, že i sovy postarší by zasloužily kvalitní dožití? Jste zodpovědní majitelé a rádi byste své sově dopřáli nějaký lektvar mládí, síly či hloupou mast na bolavá křidélka? Šetřete kroky a čtěte, jak dopadlo mé pátrání za účelem zkvalitnění života těchto sov!
Po kratší (několikaleté, ehm) odmlce jsem zpět. Ráda bych napsala, že v plné síle, ale lhát se přece nemá. A jak víme, kdo lže, ten krade. A kdo krade, ten patří do sklepení. Ale to už se dostáváme k úplně jinému tématu, které je sice mým oblíbeným, ale na pořadu dnešního dne nebude.
Naším dnešním tématem bude problematika trošku jiná. Řeknu to jedním slovem: SOVY. A to konkrétně takové ty opelichané chuděrky, které se ve Velkoprodejně Mžourov ani trošku nestydí prodávat. Vydělávat se dá přece i na skorozdechlině, no ne?
Mí milovaní, znáte mne. Víte, že mám outlocitné srdce z ryzího zlata (přísahám na Salazara, že obsah mého měšce s tím neměl absolutně žádnou souvislost), takže jsem si i přes tu (do nebe volající) nehoráznost Mžourova jednu takovou sovu koupila. Jenom než jsem s ní v náručí došla do Bradavic, musela jsem této sově dávat asi třikrát dýchání z úst do zobáku (také mám pocit, že jsem díky tomu chytila prašivinu, ale mám prej být v klidu. To je prašivina soví, ta na člověka nejde…).
Nu, trošku to zkrátím. Mé předrahé sovy mi nakonec bylo tak líto, že jsem si vyjednala dotace z Denního věštce a znovu jsem vyrazila na Příčnou ulici. Kapsy mi cinkaly zlatem, sluníčko svítilo a já byla plná optimismu. I pro starší sovy musí existovat nějaké další možnosti, no ne? Když si nejmenované profesorky mohou na svůj ksichtík patlat pudrhladič a kouzlošminky, líní zástupci pánského pohlaví zase využívají vousodrtiče a zbylých 38 pohlaví používá asi všechno dohromady a možná i něco navíc, tak to by v tom musel být jedině Godrik, abych nepomohla své statečné sově dostat se zpět do formy! A galeony? Na těch mi moc nezáleželo. Madam Brendi to přece ráda zacáluje. Na její obhajobu musím říct, že rozhodně neměla strach z jisté paní Any, dokonce ani netoužila po článku. I ona má moc citlivé srdéčko a pohled na to soví nebožátko jí tak drásal srdce, že celé tři dny proplakala. Chudák profesorka Brendi. Pošlete jí někdo, pěkně prosím, nějakého plyšáčka. Ať už na mou sovu zapomene a hlavně – ať už nepláče (jen tak mezi námi děvčaty, to její kvílení trhá srdce i uši celé redakci Věštce).
Mé kroky mne ze všeho nejdříve zavedly do Lékárny. To, že je prvním vhodným krámkem na Příčné, pro mne nehrálo pražádnou roli. Při hledání naděje na lepší soví život se přece nebudu šetřit a s odhodláním sobě vlastním vyrazím až na kraj světa! Ale s velkým zklamáním vám, nejúžasnější čtenáři, musím sdělit, že v Lékárně sice měli celé tři kusy zdravotnických roušek a nějaké lektvary na léčení rýmy, ale nic vhodného pro mou chudinku těsně nad hrobem. Nu, co se dalo dělat. Pokrčila jsem rameny a vyrazila dál.
Jen pár desítek metrů od Lékárny se nachází Kouzelný zvěřinec. Tam přece něco mít stopro musí! Nebo ne? Vždyť se na vývěsním štítu chlubí, že mají všechno! A já mám jen skromné přání. Chci dostat do formy svou starou sovu. Při vstupu do obchodu přemýšlím, zda si odnesu nějaký lektvar, nebo snad mastičku… ale když mi posléze nabídnou vitamínovou kašičku, čumím na prodavače s otevřenou hubou. Asi by zdejší obsluha měla začít dělat léčitele. To by pak asi čuměli všichni, až by na čtyřicítky horečky vyfasovali jablko.
Jak je o mně známo, neúspěch mne nemůže odradit. Neustále se snažím, aby pravda a láska nakonec zvítězila nad lží, nenávistí a nechutným obchodem se sovím stářím. Další (poměrně logickou) volbou se tedy stalo Vetešnictví U Kšeftaře. Ti se aspoň nestydí za to, že prodávají šmejdy. Vždyť si na tom postavili živnost. A jen díky tomu se v tomto obchodě dají vyhrabat poklady dlouho neviděné (a možná i nevídané). Ale ať jsem se snažila sebevíc, tak kromě použitých zdravotnických roušek (což je tedy velmi hygienické) a několika lahviček soubojových lektvarů či lektvarů proti nachlazení, jsem ani zde neobjevila nic, co by mé sově mohlo pomoci. Přirozeně že jsem se hned pídila po tom, zda má Kšeftař patřičná povolení na manipulaci a prodej jakéhokoliv lektvaru, ale na jasnou otázku jsem dostala ještě jasnější odpověď. Nakopli mne (a to prosím doslova!) do zadku, popadli za flígr a vyhodili z obchodu. Mne! Extrémně slušnou novinářku! Názor na toto neopodstatněné násilí si udělejte sami.
Do Mžourova jsem dokulhala už spíše jenom z povinnosti. Poučena od Kšeftaře jsem své návrhy vyhrkla opravdu velmi rychle a jen mezi dveřmi. Vyzvala jsem majitele, aby buď dopřál sovám postarším důstojné dožití a zastavil jejich prodej, nebo aby zajistil nějaké možnosti, kterými by těmto sovám zkvalitnil život a usnadnil službu, kterou svým budoucím majitelům budou prokazovat tak dlouho, dokud s nějakým dopisem v zobáku asi nezdechnou.
A já se ptám, selhal prodejce, nebo za současný neutěšený stav může přímo vedení Příčné ulice? Nejsme náhodou svědky nechutného obchodu se zvířaty? Nepočítá se náhodou s tím, že postarší sova brzo zdechne? A soukolí obchodu se sovami se přece musí neustále točit… Dále by mne zajímala další věc. Kam přesně jdou poplatky za využití školních sov? Jistě, tato služba není drahá, ale když se to všechno sečte… Samozřejmě, že bez patřičných důkazů nemohu na nikoho ukázat prstem, jen by mne pozadí a provázanost této problematiky opravdu velmi zajímaly. A jak je známo, všechno přece souvisí se vším.
Pro Denní věštec
Elanius Aine Neil
Já nepočítám, že má postarší sovička brzo zdechne. Sem tam ji propašuju na ošetřovnu (čistě pro jistotu). Místní horký čaj, který tam upíjí z hrnků, dělá zázraky, vždycky se hodně zmátoří.
+ ztíší hlas + Možná byste si taky mohla sem tam srknout, slečno redaktorko.
+ přidá bomboniéru na brzké uzdravení s lístkem „hodně zdraví přeje Mia“ +
Mé sovy postarší mají speciálně vyhřívaná sedátka, dostatek čerstvé stravy a minimum práce. V sovinci je mladší kolegyně využívají spíše pro rady a snaží se od nich načerpat co nejvíce znalostí pro svoji práci.