Někteří studenti a profesoři již několik dní nedočkavě postávali u hradní brány a dožadovali se otevření. Jiní nedobytně pečetili své truhly, skříně i ebenové skříňky. Opevňovali klece i pelíšky svých domácích mazlíčků, poučovali všechny poštovní holuby a vyhrožovali školním sovám, zatímco sami se nenápadně skryli v kumbálu a pouze úzkou špehýrkou sledovali nejnovější události. Ano, nic neponechali náhodě.
„Ani srdce z pouti, ani větrná čelenka, ani toč obruč! Hypnotické brýle? NE!“ ozývalo se na chodbách s kabinety méně přizpůsobivých profesorů mumlání. Zkusila jsem zašeptat za dveřmi kabinetu profesorky WildDragon: „A co taková… docela malinká… skoro úplně tichá…“ (ozvalo se souhlasné zafunění) „Umm… frkačka?“ doplnila jsem skoro neslyšně. „PRYČ! Nebo vypustím draka!“ dostalo se mi rázné odpovědi.
A pak nastala ta velká chvíle – škola věnovala po 150 kusech pouťových žetonů každému obyvateli hradu a otevřela bránu do Prasinek. Jen o chvilku dřív, než mohla být vyvrácena z pantů. Zem duněla pod kopyty hogwartských stád, všude vířil prach, podobný řev vydává jen mamutí alfa samec v říji. Obyvatelé malebné vesničky Prasinky prchali v děsu, domnívajíce se, že právě nastala apokalypsa. Studentstvo vzalo Kolodějovu pouť útokem.
Zatímco nováčkové všechno sledovali s vyvalenýma očima, starší studenti ochotně objasňovali taje nejrůznějších předmětů získaných na střelnici nebo z pouťových Štěstíček. Ihned byl zahájen lov na magíky – sólo i ve skupinách. Nejvíce diskutovaným se stal magík Můj milášek. „Si musíš koupit fialovou zmrzlinu u Kolodějova stánku a pak jít honem do Ďáblovy jámy hledat poklad,“ zněly rady zkušenějších. „Nikdo neřek, že by Ďábel vyhrál závody chrtů!“ ozývalo se záhy od jámy. „A nedá a nedá!“ ječeli jiní. Zkusila jsem tedy své štěstí také. Nacpala jsem se fialovou zmrzlinou a zahájila hledání pokladu. Navzdory mé příslovečné smůle… první pokus ohlásil: „Nalezli jste tajný poklad.“ Asi jsem nadanější hledač, než jsem si původně myslela.
Žetony ubývaly a brzy se Velká síň přeměnila v bojiště. Vzduchem létaly zejména palačinky, růstový prášek, přebytečné boty i lehčí studenti. Obyvatelstvo klesalo pod nákladem palačinkového těsta, některým narostla legrační ouška. Dokonce jsem zahlédla i vánoční skřítku (v tom snad ale Koloděj prsty neměl). Všude se rozléhalo troubení frkaček a kolem zmateně létaly sovy, doručující srdce z pouti.
Předvídavější profesoři i starší studenti si do uší nacpali spolehlivé Tetřevníky doktora Hlušce. (Pozor, ne až tak moc skrytá reklama! Pro každého kouzelníka, pro každé ucho, rámus rychle mizí, nastává hlucho. Využijte senzační pouťovou nabídku: pouze 2 galeony, tedy za jedno ouško!)
„Super pouť, ne?“ zahájila jsem svůj dvacetiminutový monolog k neznámé zmijozelské studentce. Tvářila se nesmírně zaujatě, a když jsem se na ni obrátila s otázkou, zašťouchla si (zřejmě) tetřevníky hlouběji do ucha a pravila oduševněle: „He?“ Pak jsem na chvíli odpadla, neboť mě zasáhla cizí palačinka. Když jsem si však odstranila těsto z očí, zahlédla jsem zmijozelskou pokladničku Cerri, jak stojí na stole a křičí: „Kam zmizel kotlík slizu?“ Načež se připojili další a zanedlouho už všichni ve Velké síni skandovali jednohlasně: „Kam zmizel kotlík slizu?“
Myslím, že se celá pouť vcelku vydařila, ale stále nám zůstává několik nezodpovězených otázek. Nedá mi to a musím se zeptat: „Kde je opraška? Kam zmizel kotlík slizu? A proč používá madam Bete tu divnou pleťovou masku?“