Přes překážky ke hvězdám – 4. díl

| Vydáno:

Je konec prázdnin. Vracím se od rodičů zpět do Bradavic. Čeká mne druhý ročník. Jaký bude? Mám obavy, ale zároveň se neskutečně těším. Jaké byly mé prázdniny? Co všechno jsem zažila? Nahlédněte spolu se mnou do deníku jezevčí holky a pojďte si užít poslední dny léta!

Konec roku, mého prvního ročníku, byl velmi hektický. S vypětím veškerých zbylých sil jsem zvládla zdárně ukončit všechny tři předměty. Pyšně jsem domů vezla vysvědčení s těmi nejlepšími známkami. Závěrečné eseje byly těžké, ale dala jsem si na nich opravdu záležet. Nejúžasnější byla exkurze z lékouzelnictví do nemocnice.
Návrat domů byl šťastný. Rodiče mi na přivítanou udělali slavnostní oběd. Jako dárek jsem dostala další krásnou sovu a nové knihy. Měla jsem obrovskou radost. Během následujícího měsíce jsem se setkala se svými mudlovskými kamarády. S rodiči jsme byli na chatě a u moře. Mé myšlenky se ale stále toulaly a vracely k Hogu.

Ke konci prázdnin jsem také začala zjišťovat, které předměty bych chtěla dále studovat, které si zapsat, ve kterých pokračovat a které by se mi hodily pro kariéru lékouzelnice. Je jich tolik, tak obrovský výběr!

Také jsem nezahálela a učila se pracovat s hůlkou, četla jsem hodně knih, vypracovávala soutěže, které jsem posílala po sovách, abych si mohla zapsat nové předměty. A abych měla peníze i na přilepšení sovičkám, a když zbyde čas, i na pár seminářů.
Čas letěl jako vítr. Prázdniny se přehouply daleko za polovinu a já stála na nádraží s kufrem a novou sovou a mávala na rozloučenou rodičům. Znovu se celá natěšená vracím tam, kde to všechno začalo…

Teď už nejsem nervózní jako posledně. Vím, že je Hog fantastické místo s úžasnými lidmi. Těším se na všechno a na všechny.
Vlak uhání závratnou rychlostí, jako by sám věděl, jak moc spěchám vrátit se do školy. Už na nádraží jsem zahlédla své přátele. Byli tam všichni, Gab, Mary, Martha, Hel, Felix i Pity. Cesta nám utekla jako voda. Hráli jsme Mizející karty i Řachavého Petra.

Na nádraží v Prasinkách jsem vystoupila z vlaku a nadechla se. Mé plíce polaskal starý známý dobrý bradavický vzduch, provoněný dobrodružstvím, bylinkami, jezerem a spokojeností. Takový vzduch najdete jen tady. V Bradavicích.

Stojí tam. Velké a věrné. Připraveny přijmout jakéhokoli studenta, co o ně jen trochu stojí. Nikdo nezůstane stranou. Brána otevřená jako rozevřená křídla andělů… pro všechny. Bradavice. Velké, kouzelné a tak mocné!

Ještě jsou prázdniny. I tak je ale na hradě vcelku hodně lidí. Profesoři pobíhají sem a tam, studenti v hloučcích posedávají, kde se dá. Kolem jezera, ve Velké síni, U Tří, trénují famrfpál nebo se jen tak procházejí a povídají si a natěšeně štěbetají. Občas se po chodbách hradu mihne i pár nováčků. Zvědavě pokukují a objevují hrad. Kolik z nich asi už našlo tajemnou komnatu? Nebo objevilo jezero, Godrikův Důl či redakce časopisů?

Ihned jsem běžela do své žluté koleje. Teplo z krbu mne laskavě přivítalo a kolejní zvířátka spokojeně chrupkala na svých místech. Nadýchané a úžasné polštáře i křesílka v kolejce mne nabádaly k odpočinku po dlouhé cestě. Můj pokoj! Postel, závěsy, skříně i stoly, vše čekalo na můj návrat. Srdce plesalo radostí, v hrudníku předl pocit spokojenosti, štěstí a nadšení.

Rychle jsem si vybalila a už utíkala do Velké síně na večeři. Když jsem se k síni blížila, byl už na chodbě slyšet cinkot příborů, smích dětí a profesorů, veselé štěbetání a hovor. S širokým spokojeným úsměvem jsem vklouzla na své místo. Jídlo jako vždy chválihodné. Bradavičtí skřítci se umí předvést, jen co je pravda.

Po večeři si povídám s přáteli o prázdninách a o studijních plánech na příští rok. Hecujeme se, kdo si zapíše víc předmětů. Také se těšíme na nové jezevčí přírůstky. Kolik jich asi bude? Při kávě a zákusku si ještě přečtu Denního věštce a ŽT. Nejnovější drby, novinky, zážitky a střípky z kouzelnického světa naplnily mou hlavu, až se mi zavírají oči. Usnula jsem, sotva se má hlava dotkla polštáře.

Druhý den na mne čekalo pár výletů. Nejprve jsem si šla zkontrolovat sovinec, přibyly mi nějaké sovičky. Dárky a výhry. Pak jsem šla pomoci do útulku. Při zpáteční cestě se můj výlet prodloužil. Stavila jsem se na Příčné, doplnila zásoby sovího zobu, koupila knihy, brky, nějaké oblečení a lahvičky na lektvary. Dokonce jsem koupila i bombu hnojůvku. Pro jistotu.

Další den svítilo slunce. Bylo bezvětří, a tak jsem se rozhodla, že vyzkouším famfrpál. Individuální trénink. Proč ne? Náležitě jsem se oblékla a vyrazila na hřiště. Sebrala jsem odvahu, vyskočila na Zefyr a vzlétla. Ze začátku jsem měla trochu strach. Na koštěti jsem sice už seděla, ale zkušeností jsem měla pramálo. Ale let se mi ihned zalíbil. Vítr svištěl kolem uší, hábit vlál kolem boků, koště poslušně zatáčelo, kam jsem si přála. Honila jsem se za zlatonkou. Byla rychlá, neskutečně! Víc už si nepamatuji. Skončila jsem na ošetřovně. Mírné vyčerpání, bolelo mě celé tělo. Unavená a vyčerpaná jsem ležela v postýlce, popíjela čaj a dávala se dohromady. Tak takhle skončily mé prázdniny.

Další týden se na hrad vracelo čím dál tím víc kamarádů. Hrad byl zase plný, všude pobíhali studenti, já mezi nimi. Ze všech koutů hradu se ozýval smích, křik a spokojenost.

Jen pojď dál, nový školní roku, už tě nedočkavě vítám!

Sedím v pokoji a přemýšlím, které předměty si letos zapíšu. Chtěla bych více než dva. Přeci jenom jsem už malinko zkušenější a vím, co mohu čekat. Přihlásila jsem se také na patronaci, ale bohužel mi nevyšla. Tak snad možná příští rok. Uvidíme. Zatím budu dále sbírat zkušenosti a nové informace.

Nastal večer rozřazování. Ve Velké síni zářily nové hábity, všichni se chtěli ukázat v krásném oblečení. I já tedy zvolila šaty a netrpělivě čekala, kolik jezevců do naší koleje klobouk vybere. Tleskala jsem, až mě pálily dlaně. Do postele jsem uléhala s vděčností a spokojená, kolik přátelství a dobrodružství mne na hradě celý příští rok ještě čeká.

Pro Denní věštec
Petromila Nivalis

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *