Jednoho krásného odpoledne někdy v říjnu asi tak uprostřed jsem zase bloumala chodbami našeho hradu. Již nebylo moc teplo a mé holé nohy bez punčoch mne zábly. Skřítci pomalu chystali dřevo ke krbům, které se pomalu a jistě začaly zapalovat. Sice ještě nebyla úplně zima, ale mezi kamennými zdmi bylo až nepříjemně vlezlo. Úkoly se mi nechtěly dělat, a tak jsem se připloužila do Velké síně. Tam si právě jedna z mých spolužaček studovala nejnovější článek nejen pro mladé čarodějky v Denním věštci. Přímo tento: 7 magických tipů pro kouzelný podzimPo dlouhém přemlouvání mi ho nakonec půjčila a já měla konečně tu správnou výmluvu pro nepsaní domácích úkolů.
Nalistovala jsem první řádky, kde na mne koukal obrázek krásných svíček. Autorka sice nabádala k nakupování v kouzelném krámku, ale já věděla, že nejen tam se dají předměty přinášející světlo a teplo pořídit. Ihned jsem se rozhlédla po síni a očima nalezla Pitryse Montyho – specialistu na výrobu svíček. Jsem osoba, která se ráda pustí do každého kreativního kousku, a tak jsem se Pita zeptala, jak moc je výroba náročná, co potřebujeme a zda to zvládne každý. No, posuďte sami:
Pitrys Monty: „Pokud je dotyčný alespoň trochu zručný a trpělivý, je práce s voskem a tvorba jednoduchá a pro mne je to třeba relax. K výrobě je zapotřebí: palmový vosk, knot, barvivo, esenciální vůně, formy na odlití, starý hrnec, ve kterém rozpustíme vosk. Mladší studenti by určitě měli dělat práci pod dozorem.“
Uf, z mého původního nadšení pustit se do podzimní výroby svíček jsem začínala pomalu upouštět. Vždyť vždycky tvrdil, jak je to jednoduché! Asi mě nejvíc odradilo množství těch podivně znějících pomůcek. Zamračila jsem se a s díky Pitryse vypoklonkovala zpět k nebelvírskému stolu.
Vzala jsem opět do ruky článek a začetla se dál. Autorka Olivie vybízela chodit ven. Střelila jsem pohledem na hodiny, ukazující pět odpoledne, venku pošmourno, vlastně se zdálo, že spíš padají trakaře, i na nebi ve Velké síni se občas zablesklo. Zavrtěním hlavy jsem tento bod okamžitě zavrhla a pokračovala na další řádek, který mne okamžitě zaujal.
Kouzelné televizní krabičky! To byl nápad! Jenže, dala by se taková „věc“ splašit na našem hradě? Vedle mě právě seděla madam Niane z Libelusie a jelikož se často bavíme, napadlo mne zeptat se jí, jakožto profesorky, zda by o nějaké podpultové televizní krabičce nevěděla.
Ozvalo se však jen rozhořčené: „Slečno, prosím vás, kde by se tady něco takového vzalo?“ – zvedne rádoby pohoršeně jedno obočí – „My čarodějové máme přece spoustu lepšího podzimního vyžití.“ – Niane z Libelusie se rychle otočí zády a tajně si do notesu udělá poznámku, že musí překontrolovat dveře profesorské Sborovny, zda zvukotěsné kouzlo stále funguje –
Začínala jsem být zoufalá, copak nejsem schopná využít jediné rady z článku? Svitla ve mne malá naděje, když jsem došla k bodu číslo čtyři. Hrnek něčeho teplého jsem přece dávno držela v ruce. Nebylo by návštěvy síně, kdybych si ihned nenalila velký, opravdu velikanánský, hrnek kávy. Pokaždé jsem si dávala stejnou, ale je pravda, že takové dýňové latté by stálo za zkoušku. A tak jsem zvedla své líné pozadí a šla zjistit, zda máme v nabídce něco takového.
Jenže bych prý musela dýni nejprve vydlabat a až poté bych se dočkala speciální podzimní kávy. Na to mne neužije!
A tak jsem se zklamaně opět vrátila ke stolu a četla dál s nadějí v duši, že se snad najde nějaká činnost vhodná pro nejlínějšího člověka na hradě!
A hle! Pátý tip nabádal ke společenskému hraní. Řachavého Petra jsem měla vždycky ráda, takže stačilo pouze najít soupeře. Jaké to štěstí! Vedle mne seděla jedna z mých nejlepších přítelkyň! A tak jsem jí zachrastila krabičkou Petra před očima!
Gabrielle Sweet: – nakrčí nos – „Ty jako chceš, abych byla nepěkná, jo?“ – zamračí se – „V žádném případě nebudu tuhle ďáblovu hru hrát!“ – vyjekne –
Tak to jsem nečekala! Co to s těmi lidmi je? Nějaká podzimní hradní deprese? Asi si nikdo nevzal k srdci, že by se mohl rozvíjet a udělat si tak život šťastnějším. I když možná pár studentů kolem si slova autorky vzalo k srdci, protože kolem mě všichni něco dělali. Kromě mě tedy!
Po úspěšném přelouskání celého článku jsem konečně našla něco, co jsem mohla udělat! Udělat někomu radost. Nadšeně jsem zavýskla, rozeběhla se do Prasinek a na Příčné ulici vybrala toho nejhezčího plyšáka, kterého měli. A darovala ho…
Ten pocit, že moje říjnové nedělní odpoledne nebylo marné, byl nenahraditelný!
Přeji vám všem krásný podzim a nebojte se, podzimní depky přejdou, zase vyjde sluníčko a budeme všichni šťastní!
Pro Denní věštec
Nel Woodová