Až příliš často slyšíme z úst našich rodičů a prarodičů: „To za nás…“, „Když jsem byl mladý, byla tráva zelenější a vše lepší…“ Jeden náš profesor nás celé hodiny krmil tím, jak je naše doba špatná, spěje k záhubě, k degradaci všeho možného od politiky přes průmysl a vzdělávání. Jak to tedy je? Je náš svět doopravdy tak špatný?
Říká se, že tyto průpovídky mívá každá stárnoucí generace. Vzpomíná na mládí, kdy byli paže silnější a záda ohebnější. Často se pak stává, že si svoje vzpomínky idealizují a na paměti mají jen to lepší z jejich života. Přijde mi zvláštní, že někdy vám „Za nás bylo líp…“ řeknou i lidé, kteří zažili válku, přežili komunisty a hned by se do té doby vrátili, protože přeci všechno je lepší než ten náš prohnilý svět…
Teď mi řekněte, co si o tom máme myslet my? Podle nich asi máme začít plakat a lkát nad tím, že žijeme v našem století. Spokojit se s bezmocí, protože lepší časy jsou pryč a nám nezbývá než žít přítomnost. Někdy se jejich názorům nedivím… Ono, když zapnete zprávy a necháte si nandat pořádnou porci světového a tuzemského utrpení, tak se ani nedivím jejich pesimismu.
Co s tím? Necháme si snad takhle kazit přítomnost? Máme toho spoustu před sebou, tak prosím netruchleme! Poučme se z minulosti, ale nežijme sny našich rodičů. Dnešek je náš a bude takový, jaký si ho uděláme, s tím dobrým i s tím zlým, bohužel…
Můj otec si často stěžuje, jak je svět lhostejný. Nejvíce to bije do očí v dopravních prostředcích, jako je vlak. Také na ulici spolu lidé nemluví a dělají, že se neznají. Pokud chcete hmatatelné důkazy, stačí se podívat na výsledky testů první pomoci. Nedopadají pro nás příliš lichotivě… Podle mě je právě toto největší bolest naší generace – lhostejnost. Ne, že bych chtěla moralizovat, ale zkuste se zamyslet, jak jste na tom vy? Pomáháte někomu jen tak, i když vás o to nepožádá? Šíříte kolem sebe radost? Možná kdybychom to zkusili, bylo by na světě lépe. Začít můžete právě teď! Nestyďte se za to, že ve vás zůstal kousek dobra. To je jedno z velkých kouzel, které dokáže změnit svět.
Jak jsou na tom naši obyvatelé? Náhodně jsem položila tyto otázky několika z nich a hádejte, co jsem se dozvěděla…
Všímáte si svého okolí? Pomáháte někdy cizím lidem, jak to velí dobrý mrav? Pouštíte starší cestující sednout? Dobrým lidem pomáháte?
Oliver McCollin: Heh… To je zapeklitá otázka! Jestli si všímám svého okolí, to závisí na mé náladě… Myslím, že každý zná ten pocit, že prostě radši by nebyl vidět… Ale více či méně se asi snažím…
Ostatním se snažím docela i pomáhat… Ono se to docela vyplatí! Tuhle jsem od jedné paní dostal pět korun za odnos nákupu do tramvaje. Sice se paní původně bála, že ji chci okrást, ale to je vedlejší.
A ono u toho sedání nezávisí jen na věku.. Na rozdíl od některých těch „starších“, kteří to využívají právě k sezení a pak nepustí ani člověka o holi? A ano… Už člověk i pozná, kdo takový bude… Lépe řečeno se snažím pouštět sednout potřebné (tedy doopravdy starší a lidi se sádrou a tak).
A pomoc dobrým lidem je sice pěkná, ale jak poznáte dobrého člověka? V dnešním světě plném přetvářky a intrik? Jako rád bych, ale nevidím to moc reálně.
Safira Jane Bardotová: V mudlovském světě i tady na hogu pomáhám vždy a všem. Někdy je to o tom, že si to uvědomím pozdě a pomáhám „dodatečně“, někdy pomáhám včas. Bohužel se mi stává, že chci pomáhat všem a vždy a všude a pak najednou nestíhám práci, školu, hog, osobní život. Takže musím vždycky hodně zvažovat, komu a s čím pomůžu, ale téměř vždy je to na úkor něčeho mého.
Co se týká pouštění starších sednout v MHD. Pokud není zbytí, tak ano, pustím je. Pokud někde v dopravním prostředku ještě místo je, tak vzhledem k mým zdravotním problémům raději zůstávám sedět, aby ostatní cestující následně nemuseli pomáhat mně.
Alba Jacquelin: Určitě pomáhám. To je přece samozřejmost. Pokud vidím, že někdo potřebuje pomoc, nebo si o ni sám požádá, ráda a ochotně mu vyjdu vstříc. Moje okolí mi určitě není lhostejné.
Sally-Ann Olson: Nemůžu říct, že bych své okolí záměrně pozorovala za účelem, kdyby někdo potřeboval s něčím pomoci. Ale když si všimnu a je to v mých silách, pomůžu. Staré lidi pouštím sednout, když někdo někde něco zapomene nebo ztratí, tak mu to donesu, poradím kudy jít, když hledá cestu, atd. Pomáhám všem, nemám žádný „testík“ nebo „žebříček“, podle kterého bych rozlišovala, komu pomoci a komu ne. Považuji to za slušnost a samozřejmost.
Calwen Silvernose: Snažím se vnímat lidi kolem sebe co nejvíce. Když se naskytne příležitost, pokusím se jim pomoci. U cizích lidí se to moc často nestává, ale zrovna nedávno jsem pomáhala staršímu cizímu pánovi vnést do jeho paneláku kolo. S díky jsem odmítla pozvání na panáka, ale jeho vděčnost mě potěšila.
Pouštět starší lidi sednout je snad samozřejmostí, kterou se i já snažím dodržovat. Existují však dva typy starších lidí v autobusu – ti, kteří si nesednou, aby vás neobtěžovali, a ti, kteří hlasitě říkají, jak ta dnešní mládež nepouští seniory na sedačky.
Takže ano, snažím se, ale ne vždy to jde a ne vždy se mi chce.
Andrew Uroboros: Jako mudla si všímám svého okolí dost výrazně a pomáhám cizím lidem vlastně dnes a denně. Takže tady bych si troufal říct, že ano… Jestli je tomu na vině dobrý mrav, to nevím, ale slušnost a chuť pomáhat v tom určitou roli hraje.
Sednout je nepouštím, protože v hromadné dopravě jezdím jen výjimečně a pak ještě výjimečněji sedím. Ale možná bych i pustil. Jestli pomáhám dobrým lidem? To je otázka jak z Mrazíka, když pomůžu, nestuduji, jestli ten člověk je hodný, nebo špatný.
Z pohledu kouzelníka je to trochu těžší… Jelikož jsem student ve škole, je dost těžké pomáhat cizím lidem, že? Těch se tu moc nevyskytuje. Ale kdyby byli a chtěli pomoct od studenta pátého ročníku… No, proč ne?
Cestující sednout ale nepouštím, protože na koště se jich moc nevejde… Vlastně se tam vejdu jen já sám. Co se pomoci dobrým lidem týká… Asi by to dopadlo jako u mého mudlovského já.
Lilien Emity Meissed : Tohle je hodně těžké shrnout do jedné odpovědi. Protože je to velice rozsáhlé a nedá se odpovědět pouze slovy ano, či ne. Často rozhoduje nálada a celkové rozpoložení. Někdy jsem uzavřená do sebe a snažím se okolní svět nevnímat, jelikož někdy na to prostě není síla, zvlášť při velké mase lidí. A někdy je to zase naopak, dívám se kolem sebe a vnímám i lidi.
Co se týká onoho pomáhání lidem, pouštění staré lidi sednout atd, tak to se liší také podle možností a sympatií. Když uvidím nějaké příjemně vyhlížející lidi, nemám problém jim pomoct či je pustit sednout, ovšem pokud vidím někoho mě nesympatického, opravdu nemám touhu jim pomáhat. Tedy, co tím chci říct je, že záleží na situaci a na daném člověku, který se kolem mě zrovna nachází. Nemám problém ani s jednou variantou.
Co říci na závěr? Snad jen to, že naštěstí naši studenti stále tato nepsaná pravidla pomoci znají a snaží se je i aplikovat. Na druhou stranu, budou je znát i jejich děti? Žijeme ve společnosti, kde se prosazuje „starej se sám o sebe“ a člověk, který rád pomůže i bez nějakého prospěchu, je často brán za hlupáka nebo zloděje. Pokud pomůžete paní s taškou, tak na vás bude koukat jako na zjevení z jiného světa. A proč ne? Já se rozhodně nepovažuji za hlupáka a pomáhám, kde můžu. To, jaký bude náš svět, záleží jen na nás a já nechci, aby byl lhostejný a bezohledný.
zlaté časy – Anatole France:
Nic není tolik zodpovědné za staré zlaté časy jako špatná paměť.
– Tohle mě zaráží každý den. Od nástupu do mudlovských hromadných dopravních prostředků, kde se studenti mudlovských základních a středních škol rvou do prostředku jen aby jim náhodou neobsadil místo někdo starší. Ale za zmínku stojí i druhá strana mince, když se cca 50 letý pán se rozkřikne na šestiletého romského chlapečka: „Kam se cpeš, smrade!“, to když si chtěl sednout spolu s kamarádem na stejnou sedačku, také o mnohém vypovídá. V práci mi o deset let starší paní z kanceláře na stejné chodbě, jako je ta naše, neumí ani odpovědět na pozdrav, přestože se potkáváme několikrát denně. V nacpaném vlaku, kde několik lidí musí stát, protože se lidé raději obloží na sedačce svými taškami, jen aby si vedle nich náhodou někdo nesedl, mě zrovna minulý týden zarazil jeden starší pán, přes 60 mu už určitě bylo, si vedle sebe položil tašku s peřinou naproti na sedačku další dvě stejně plné tašky, a že lidi musí stát, nebo že ostatní sedačky jsou také úplně plné, mu bylo úplně jedno, on přeci nebude dávat tašky nahoru do prostoru pro zavazadla… A pak, že „naše“ generace je bezohledná vůči jiným lidem… Hodně záleží na tom kterém člověku.
Stejně ale podržím dveře někomu dalšímu, pozdržím výtah, aby na něj ostatní nemuseli čekat, sdělím dotyčnému kolik je hodin, pustím starší sednout, ale pokud si začnou vymýšlet, že tahle sedačka, na které sedím, je pro ně lepší než tamta, co je volná, i když je ve stejné výši jen není těsně za dveřmi, ale přes uličku, tak si dovolím protočit oči, ale pustím je… A dál budu zdravit tu paní, co jí nestojím ani za odpověď, třeba se jednou i nějakého slušného chování dočkám i od ní…
Re: – Myslím, že to je taky o tom umět se slušně ozvat. Jak se říká – líná huba holé neštěstí. Když se člověk neozve, nemůže se pak zlobit, že stojí… no a když se ozve a je přitom slušný a stejně je odmítnut, tak to pak ukazuje na problém toho druhého…
Re: – Jestli se někdo ozve nebo ne, nemění nic na bezohlednosti toho člověka, který se obloží na čtyřsedačce taškami, když vidí, že dost lidí stojí…
Zlaté staré časy… – To k těm starým zlatým časům a co si o tom má myslet dnešní generace: nic. Dnešní generace nemůže posoudit, jestli staré časy byly lepší nebo horší, protože je nezažili a nemají prostě s čím srovnávat. A staré časy budou vždycky lepší – protože to byli lidi mladí a plní elánu a na to se vždycky hezky vpomíná.
– k tomu zdravení 🙂 Moje máma takhle učila zdravit souseda. Každý den, když šla z práce okolo jeho domu a on tam něco dělal tak ho hlasitě a zřetelně pozdravila. A takhle ho zdravila dokud jí nezačal odpovídat. Trvalo to nějaký ten měsíc, ale pak ji zdravil sám od sebe 😀
Re: – 😀
– Ve vzpomínkách je většinou skutečnost zkreslená, na jednu stranu je lepší si pamatovat nějakou část svého života pozitivněji než tomu bylo ve skutečnosti, protože to bychom byli pěkní neurotici… 😀 Bohužel ale někteří lidé zapomínají, že se vzpomínky a skutečnost liší.
A nemyslím si, že je to jen dobou. Každá doba má svoje + a -, škoda jen, že někteří vidí jen jednu stranu…
– Není nad to pustit babičku sednout a její odpověď zní nějak takhle „to si jako myslíte, že nevydržim stát jednu zastávku?“ Vůbec si pak člověk nepřipadá jako blbec, ale tak snaha se cenní 😀
těžké – Tady se skutečně nedá globalizovat. Záleží na tom, kdo nabízí i na tom, kdo přijímá.
Byl jsem svědkem, jak starý pán balancoval nad sedačkou plnou náctiletých a byl jsem svědkem i toho, jak mladí lidé, i když místo k sezení bylo, raději stáli.
Stejně tak vidíte starého pána přijít ke stánku u zastávky a slyšíte ho říkat: „Dobrý den, mohl bych prosit o…“ a pak tam přijde mladík a houkne: „Malbora!“
Jindy jsem viděl sedět partu dětí na lavičkách a povídat si a vedle stála babča a vykládala druhé babče, jaká je to pakáž, že dělají jen nepořádek a kravál.
Vážně si nevyberete… je to člověk od člověka a na věku až tak moc nezáleží. ;o)