Konstruktivní kritici na Hogu

Myslíte, že práce druhých má na hradě šanci na život? Že jsou si tu všichni rovni, nebo jsou si někteří rovnější? To, co smí jeden, smí i druhý, a jak dopadne něčí snaha při setkání s „kritikem“? Vaše názory nás zajímají!

Zdravím čtenáře Denního věštce,

po čase jsem se rozhodl zase něco napsat, a protože jsem byl poslední dobou svědkem pár epizod, které mi přišly ne právě úsměvné, rád bych se nad nimi pozastavil.

Jednak to byl sporný článek ve Žlutém Trimelovi týkající se částečného odhalení Druhého patra Sklepení, posléze vášnivá debata k novému famfrpálu a naposledy otevření domu č. 26 na Příčné ulici.
Mezitím se samozřejmě vyskytlo ještě pár maličkostí, ale ty necháme ležet bokem. Všechny tyto „kauzy“ totiž mají jednoho společného jmenovatele. Kritiku!

Kritika, jak všichni víme, je hybný mechanismus pokroku a vývoje. Musí být ale objektivní a především konstruktivní. To se ale bohužel o těch, které jsem zmínil, říct nedá. Protože pokud někdo někam přijde, něco uvidí a aniž by se zamyslel, jaký to bude mít eventuální přínos, začne okamžitě chrlit zápory, z větší části ovšem podložené subjektivními pocity a požadavky, pak tato kritika nemá žádnou vypovídající hodnotu. Je to prosté shazování práce druhých a to umí každý – pardon za ten výraz – hňup.

A přestože se snaží dotyční, kteří dané dílko uvedli k životu, argumentovat, vysvětlovat, poukazovat i na jiná hlediska, nedostává se jim sluchu, případně dotyční „kritici“ velmi umně obrátí argumenty naruby nebo prohodí větu, která má značit, že je žádné další důvody nezajímají, protože jednoduše nebyli pochopeni.

Ale ouha! Tohle je mýlka! Vůbec se nejedná o nepochopení ze strany tvůrce, ale o manévr ze strany kritika (který přešel do fáze č. 2), kterému se říká nátlak. Protože tady už vůbec nejde o konstruktivní kritiku, ale o chtění! Kritik pochopil, že proti němu stojí síla důkazů a mnohdy i davu, který sympatizuje s tvůrcem a jeho dílem, ale přesto chce vyhrát. Když už ne celou válku, tedy alespoň malou bitvu. A tak začne kritizovat od začátku. Už se ale nesnaží poukazovat na zápory celku, ukazuje na drobné vady, které by jej jinak vůbec nezajímaly, začne poukazovat na maličkosti, které se ani daného problému netýkají, a celkově se snaží uhrát alespoň bod na svou stranu. Ve finále začne předkládat naprosto irelevantní a zcestné argumenty, které už jsou ale vyloženě k smíchu…

Já se poslední dobou ale moc nesmál. Ono totiž znehodnotit a zkritizovat něčí práci, je velmi snadné, ale něco sám dokázat, s něčím přijít a postavit se hrdě před kritiky a říct: Tohle jsem udělal já! To už chce mít „koule“.

No a myslím, že to stačí. Na případné reakce se už moc těším. Mějte se krásně a snad někdy příště napřečtenou.

Andy