A je to tady! Třetí ročník! Konečně! Nové předměty, ale hlavně soubojový klub a sklepení. Přežije ve zdraví malá jezevčice? Nespadne hrad? Jaká hůlka si vybere nedočkavou mrzimorskou studentku? Pojďte číst a snít spolu s ní.
Konec druhého ročníku. Závěrečná slavnost. Dámy a pánové v krásných róbách, nádherně vyzdobená síň. Sedím na svém místě a vzpomínám. Čas, neúprosný, měří všem stejně. Rok utekl a ohlédnu-li se zpět, byl dobrý. Nabrala jsem cestou spoustu zkušeností, poznala mnoho milých lidí, naučila se spousty věcí a poznala pravé přátelství. Je čas jít dál. Zase o kus dál, tam, kde čeká nové dobrodružství. A po tom mé jezevčí srdce moc touží.
Slavnostní vyhlášení a ocenění na konci roku bylo dojemné. Sledovat získávání řádů je krásné, vnímáte kolem sebe lidi, kteří pro naši školu dělají maximum, moc se snaží a opravdu je jejich práce vidět. Byly tam řády za výuku, přínos škole, za soutěže a mnoho dalších. Dlaně mne pálily od potlesku ještě dlouho poté, co jsem usínala ve svém pokoji pod žlutými nebesy.
Prázdniny! Kdo by je nemiloval. Běhám po hradě a nevím, kam dřív. Hodně trénuji famfrpál. Snažím se dvakrát denně, kdyby náhodou naše družstvo potřebovalo náhradníka. Modlím se k Merlinovi, ať tato situace nenastane! To by byla jízda! Ještě stále potřebuji kinedryl, ale začínám si pomalinku zvykat. Střílím jistěji, létám ještě stále nízko. Trénuji odrážeče a střelce. Už jsem si to aspoň zapamatovala!
Také pravidelně posílám soutěže. Jednak mne baví a peníze jsou potřeba. Tarunka je občas mlsná a o sovách ani nemluvím. A něco na sebe si také koupit musím. A koho by napadlo, že za soutěž dostanu huláka? No mě ne! Madam Hekatea mi jej poslala. Můj první hulák. Zrovna jsem si klidně pila kávu a vtom křik! Ale jaký! 
Abych vám to objasnila. Neumím malovat. Myslím, že na to nemám buňky. Ale zkouším to. Občas přijde drobný závan, já se posadím a něco v naprostém záchvatu bláznovství namaluji. A jelikož mne zaujala soutěž madam – dotvořte obrázek z věcí, přesněji řečeno z nůžek – prostě jsem to zkusila. Madam byla nadšená, ale já ty obrázky pro jistotu nedala do hradní galerie. A madam poslala mého prvního huláka. A taky doufám, že posledního. Ten šok byl opravdu veliký a trvalo mi dva dny, než jsem se oklepala. Každopádně jsem si víc než kdy jindy uvědomila, jak se doceňuje snaha. A že se nemám podceňovat a snižovat svou hodnotu. Takže pokud se bojíte něco zkoušet, nebojte. Směle do toho. Padejte, vstávejte, zkoušejte stále znovu, nebojte se a věřte si. Neporoste pýcha, ale nadšení.
Další dny prázdnin jsem si užívala na sněhu, běhala, bavila se, jezdila na saních, popíjela fialkovou vodu U Tří a četla knihy. Nakonec jsem sebrala odvahu a šla do soubojového klubu. První den jsem jen okukovala. Co a jak se dělá, trochu vyděšená, zároveň tak natěšená. Díky Merlinovi však máme přátele a Gabi mi ukázala první kroky. Nejprve jsem však koupila hůlku. U Olivandera je fantastická atmosféra. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, když si mne vybrala Cypřišová hůlka s jádrem z chlupu ze hřívy lva, má první opravdová hůlka! Už žádné párátko. A hurá do soubojáku. První protivník – Gabi – mne trpělivě krok po kroku učila, ukazovala a vysvětlovala. Nic jsem nepochopila. Ani druhý den. Kouzla lítala střemhlav doprava, doleva, já zmateně pobíhala sem a tam, nevědouc, co dělám. Vystřídala jsem pár protivníků, ale nic. Další dny se mi ale pomalinku začalo dařit. Sem tam jsem něco pochytila. Přestala se bát a nyní se pomalu ale jistě učím soubojovat. Učím se statečnosti, nebojácnosti, férové hře, rychlosti a pohotovosti. Jsem děsně pyšná na svoji krysinku Taru, která je o mnoho víc statečná než já a soubojuje u mne neskutečně dobře. Má první výhra, druhého února, s Noah byla nezapomenutelná. Stála jsem, střílela kouzla, ano, občas bez rozmyslu, a pak najednou jsem zvítězila! Radost ohromná, chuť se zlepšovat ještě větší. Každý den tedy cvičím na koštěti a soubojuji. Občas vymetám Ďáblovu jámu a také ráda trávím čas ve VS. Občas zakotvím na ošetřovně, když tahám z jezera, častěji však z vyčerpání při tréninku.
Pak se začali objevovat nováčci, zatím v lososových barvách. Zvědavě jsme po sobě pokukovali, kde jsem mohla, jsem poradila a pomohla. Tuhle dobu mám moc ráda. Vzpomínám na své začátky. Na to, jak jsem byla vylekaná ze všeho. Neuměla jsem ani trefit do kolejky. A tak jsem se na nováčky usmívala a dodávala jim jistotu, že se nemusí ničeho bát a že jim mezi námi bude dobře. Pak už přišla zařazovací slavnost. Tu mám moc ráda. Klobouk si vždycky připraví překrásnou píseň. Nutí k rozjímání. Následovalo malé shrnutí a už se lososi měnili do svých nových kolejních barev. Nádhera. Síň se zaplnila potleskem a novými členy. Do mé koleje přibyli noví jezevečci. Jsem nadšená a pěkně se o ně staráme.
Za pár dní následoval Závěrečný kolejní večírek. Byla tam legrace, navzdory únavě některých členů. Soutěžili jsme, hráli, bavili se, jedli, pili, bylo to fajn.
Také se učím hezky se oblékat, kombinovat oblečení a barvy. Zatím mi to moc nejde, ale s pomocí kamarádek to vždycky nějak doladím. Oblékání není můj šálek kávy, ale jak koukám kolem sebe, všichni jsou moc hezky oblečení, tak je asi na čase nad tím začít přemýšlet. A v neposlední řadě se musím začít zamýšlet, co budu tento rok studovat. Chtěla bych v některých předmětech pokračovat, snad tedy budou vypsány. Chtěla bych studovat Bylinkářství, Kulinářství či Hudbovědu. Možná také Formule, ale určitě budu třetím rokem pokračovat v Lektvarech. Tím jsem si jistá. Moc se na nový rok těším.
Sečteno, podtrženo, bude to náročný rok. Musím studovat, bojovat, sesbírat odvahu do sklepení, sehnat k němu klíče, starat se o mazlíčka a sovičky, vypracovávat soutěže a semináře a také se musím hlavně bavit! O tom to přeci je!
Pro Denní věštec
Petromila Nivalis