„O pár let později jsem své záliby v bodohrotičství trochu litovala,“ připouští nebelvírská legenda Jane Mooren

Po svém návratu ze země ledové jsem toužila popovídat si s někým, s kým bych mohla zavzpomínat na staré časy. Napadla mě Jane Mooren, ve své době nejaktivnější červená studentka, která se dnes na hradě objevuje už spíše sporadicky. Bála jsem se, že i proto mi mou žádost třeba hodí na hlavu. Jane chvíli váhala, nakonec ale svolila pod podmínkou, že se nebudu ptát na současné hradní dění, které – jak sama přiznala – už příliš nesleduje. Věřím, že její zcela unikátní upřímná zpověď o působení na Hogwarts (okořeněná léty odstupu) potěší nejen ty, kteří pamatují aktivní léta této lvice, ale bude čtivá i pro mladší aktivní obyvatele hradu.

Všechny rozhovory s Jane Mooren začínaly obvykle tak, že tuto osobu není třeba představovat. Myslím, že to není třeba dodnes, ale vzhledem k tomu, že hradem už prošlo několik ročníků, které Jane nemusely nikdy potkat, si krátké shrnutí dovolím. Jane Mooren je bývalá nebelvírská prefektka, primuska, držitelka Řádu Godrika Nebelvíra za rok Zima 2011, dvojnásobný Snaživec roku, účastnice Sedmiboje 2010 a také Bradavické čtyřky 2013. Její jméno na vás vybafne na prvním místě také ve chvíli, pokud si v bodování vygenerujete pořadí za celé studium, a to s ohromným náskokem. Tohle všechno a ještě víc dokázala jedna osoba, která si se mnou jednoho pátečního večera sedla a pustila se odpovídání na mé otázky.

Denní věštec: První otázka je úplně prostá, jak se teď Jane Mooren má?

Jane Mooren: Má se fajn, jelikož má jako všichni lidé moc ráda pátky, kdy se může místo práce konečně zase věnovat svým úkolům, knihám a podobným báječným věcem.

Denní věštec: Ve své době jsi podávala neskutečné bodové výkony. Jak se na svou aktivitu na hradě díváš s odstupem? Lituješ někdy času, který jsi do hradu vložila? Dal ti čas strávený zde něco do reálného života?

Jane Mooren: O téhle otázce jsem dříve přemýšlela hodně často. V letech, kdy jsem si bodohrotičství užívala, jsem na tom neviděla nic špatného. Bavilo mě psát, tvořit, vyrábět a soutěžit, jelikož jsem ve své podstatě strašně soutěživý člověk. Přišlo mi to jako věc, která pro mě byla jako stvořená. – nadechne se, že ještě bude pokračovat – O pár let později, když jsem se trochu lépe začlenila do mudlovské společnosti, jsem té své záliby trochu litovala. Přišlo mi, že spousta lidí si v tom čase, který jsem já věnovala hradu, stihla vypěstovat spoustu skvělých schopností. Věnovali se hudbě, sportům, jazykům a podobně. Rozvíjeli své „sociální skilly“, zatímco já jsem se tak trochu zahrabala v imaginárním světě – pro mě jako stvořeném, ale ne zcela aplikovatelném do reálného života. Nicméně o nějaká ta léta později (a teď si začínám připadat staře) jsem se s tím zase smířila. Naučila jsem se tady psát a kreativně přemýšlet. A naučila jsem se zvládat psát hromady úkolů v krátkém čase, balancovat nad deadliny a ještě si to užívat. To se mi hodilo jednak v mudlovském slohu, kde jsem díky kouzelnickým zkušenostem opravdu vyčnívala, a jednak jsem pak aplikovala ty úkoly a deadliny na vysoké škole.

Denní věštec: V jednom z rozhovorů jsi prohlásila i následující: „Od chvíle, kdy jsem se stala důchodkyní, takový stálý cíl na Hogu pořád hledám, protože jsem ho přechodem do r. s. víceméně ztratila. A hrocení je pevným bodem, který mě dokáže táhnout dál.“ Kdy hrocení přestal být ten pevný bod, v jaké chvíli se to zlomilo? Našla jsi na hradě nějaký další smysl existence?

Jane Mooren: Hrocení přestal být pevný bod ve chvíli, kdy jsem zjistila, že už hradní svět nepotřebuji. Myslela jsem si, že je pro mě jako dělaný – ale nakonec se ukázalo, že pro mě byl spíš takovým ideálním únikem od obtížné reality, kam jsem úplně nezapadala. A v jisté době jsem zjistila, že jsem už na realitu připravená a nepotřebuji se schovávat za zdmi hradu. Dokud jsem tu chtěla být více, hrocení bylo můj hlavní zdroj zábavy. Jak jsem již řekla, jsem hrozně soutěživá, takže mě to bavilo. A taky ráda tvořím a pak si čtu hodnocení a cizí názory na svoje snahy. Takže kdybych chtěla být zase fulltime na hradě, asi bych pokračovala v hrocení. Nejsem moc člověk na RPG – ráda si popovídám, ale tvořit příběhy mě příliš nenaplňuje.

Denní věštec: Táhlo tě to někdy do fialova? Neměla jsi nutkání, když fialovou oblékly slečny Nerys a Hekatea, tvé spolubojovnice z Bradavické čtyřky?

Jane Mooren: Upřímně, původně opravdu bylo mým cílem zfialovět. Ale nejdříve se mi nechtělo od koleje odpoutat, protože jsem po svých primusovských letech byla na kolej hrozně fixovaná. Chyběla by mi ta atmosféra i lidé. A ve chvíli, kdy ta fixace trochu povolila, už jsem najednou neměla příliš času a ani potřebu. Jak jsem už řekla, vlastně ráda píšu úkoly a čtu si cizí hodnocení. Baví mě ta konverzace. A abych řekla pravdu, vlastně jsem nikdy neměla nápad na to, co učit. Jelikož jsem strávila spoustu času na hradě místo toho, abych získávala nějaké reálné dovednosti, dlouhou dobu jsem měla pocit, že vlastně nemám o čem učit. Nechtěla jsem si nic vymýšlet, chtěla jsem učit něco reálného. Ale na to mi chyběly znalosti. A ve chvíli, kdy jsem je získala, ta touha po učení vlastně zmizela.

Denní věštec: Když jsem nakousla Bradavickou čtyřku, chtěla bych se zeptat, jak tvé působení na hradě ovlivnily tyto celohradní turnaje. Byly B4 a Sedmiboj zpětně důležitými mezníky tvého hogživota? Dívala ses po jejich absolvování na hrad jinak?

Jane Mooren: Sedmiboj rozhodně. Na ten si pamatuji velice přesně (ačkoliv už je to hromada let zpátky). Byla to pro mě tady na hradě první fakt velká věc a byla jsem hrozně poctěná, že mě kolej vybrala a dala mi šanci. A zároveň to pro mě bylo velice těžké, jelikož jsem nikdy dřív něco velkého a ucelenějšího nedělala. Při pohledu zpět se trochu červenám. Mám ten pocit, že jsem tehdy byla významně mladší než řada dalších účastníků a ty výkony, které jsem jen po chvíli strávené na hradě podávala, opravdu nebyly moc slavné (jeden z obrázků mám ještě schovaný doma a je to fakt hrůza). Ale tehdy jsem byla na svoji účast hrozně hrdá a byla to pro mě skvělá zkušenost. Reprezentaci Nebelvíru jsem naprosto zbožňovala. Čtyřku si vůbec nepamatuji. Vlastně jsem si tuhle nebyla jistá, jestli jsem v ní vůbec byla. Ale pak jsem vyhledala historický záznam a fotku s holkami a trochu se mi ta vzpomínka oprášila. Tak si teď taky docela jasně vzpomínám na to, jak jsme to skládaly dohromady. Vzpomínám si, že Heky kreslila naprosto nádherné obrázky, Nery byla skvělá v psaní a Lily nám dávala náboj kreativity. A skvěle to fungovalo dohromady… Takže pardon, s tím, že si ji nepamatuji, si protiřečím. Nepamatovala jsem si, ale teď už mám vzpomínky zpět.

Denní věštec: Myslím, že jsem nikdy nezaznamenala, že bys byla třeba jen zmražená. Přesto – běžely ti hlavou někdy ty černé myšlenky o opuštění hradu? Co je případně zahnalo?

Jane Mooren: Zmražená jsem nikdy nebyla. V posledních letech jsem o tom mnohokrát uvažovala, ale bála jsem se, že bych se pak zapomněla rozmrazit a nakonec bych byla smazaná. A k hradu mě váže taková nostalgie, že nechci zmizet. Nechci zapomenout. Mám to tu trochu jako deník svých mnoha let – tolik vzpomínek a myšlenek, úvah. Tolik pojítek ke starým přátelstvím, která nechci hodit jen tak do koše. Kdyby byla Jane smazaná, bylo by mi to strašně líto. A ob týden si vždy na nějaké to malé psaní a zavzpomínání čas udělám, takže potřeba mrazit se nějak není. Možná bude, jednou… Ale já se toho zatím bojím. Nejsem připravená udělat za svým životem na hradě jakoukoliv čáru, je tady moc velký kus mě.

Denní věštec: Na jaký úsek svého hradního života vzpomínáš nejraději?

Jane Mooren: V zásadě na celou svoji cestu od 1. do 7. ročníku. Bavilo mě se v rámci koleje vyvíjet, někam se posouvat a i tím nějak hýbat s kolejí. Měla jsem kolem sebe úžasné lidi, kteří mě motivovali, a bavilo mě s nimi spolupracovat víceméně na čemkoliv. Každopádně jsem ale možná nejvíc zbožňovala ty roky od chvíle, kdy se podařilo vyhrát boj o kolejního vedoucího a dostali jsme Bete. A ode dne, kdy mi přišla sova se slovy: „Jani, budeš moje primuska?“ Pamatuji si to jako dneska. Byl to krásný den a já byla strašně šťastná a namotivovaná až do nebe. Vedení koleje jsem si hrozně užívala, přišlo mi to jako moje hradní životní role. A možná i trochu zkáza, jelikož jsem se na to fixovala tak moc, že po přechodu do r.s. jsem si najednou přišla prázdná a bez cíle. Strašně ráda jsem „pracovala“ s Bete, se všemi dalšími lidmi ve vedení a taky se všemi červenými. Byly to fakt skvělé roky, kdy jsem znala kolej do posledního koutku a žila jsem pro ni.

Denní věštec: A je něco, na co nevzpomínáš zrovna ráda?

Jane Mooren: Ne, nic takového asi není. Moje paměť funguje parádně – skoro ze všech špatných vzpomínek časem vyrobí docela dobré a silné, anebo je rovnou smaže. Vzpomínám si na spoustu propsaných nocí, na málo spánku, na krušné vstávání na famfrpálové zápasy. Na lomení rukama, že má Nebelvír zrovna málo bodů, a ačkoliv strašně chceme vyhrát pohár, nejde to. Na nervy kolem hromady různých věcí… Ale všechny ty vzpomínky jsou takové matné a vzpomínám si jen na dobré výsledky, které z toho byly. Na to, co jsem si z toho odnesla. A to je moc fajn.

Denní věštec: Dokážeš si představit, že se někdy na hrad zase aktivně vrátíš, bude lámat rekordy a sbírat další snaživce?

Jane Mooren: To se nestane. Už nemám takovou potřebu a ani už v hradu nevidím takový smysl (a navíc mě po závalu úkolů na vysoké školy hradní předměty trochu přestaly lákat). A ani už nemám čas, který bych tomu věnovala – zaplnila jsem ho jinými koníčky.

Denní věštec: Co by v tuhle chvíli legenda jako ty hradu vzkázala? Napadá tě nějaké poselství? Přece jenom už se neobjevuješ v rozhovorech tak často.

Jane Mooren: Když řeknu něco ve stylu, že byste na hradě neměli trávit až příliš moc času, bude to pokrytecké. Z pohledu zpátky to vidím jako dobrou radu pro mladou Jane, kterou to nenapadlo – ale každý si to musí zkusit sám. Pro někoho to je dobré, a pro někoho naopak není. Takže vám moudra říkat nebudu, určete si je pro sebe sami. Chtěla bych vám spíš všem poděkovat – hlavně těm „starším gardám“, všem lidem, kteří tvořili ten skvělý kolektiv mnoho let zpátky. Díky, protože jste mi dali domov, který jsem tehdy potřebovala, a pocit důležitosti, po němž jsem toužila. Děkuji, že jste mi byli přáteli, soupeři a v zásadě vlastně kýmkoliv v tomhle skvělém světě. Mám díky vám spoustu skvělých zážitků a vzpomínek.

A díky tobě, Vicky, za skvělý rozhovor. Bylo opravdu krásné si takhle zavzpomínat na staré dobré časy.

Asi není třeba víc dodávat. Ani v nejmenším jsem nedoufala v taková přiznání. Jane, děkuji nejen za rozhovor, který jsi mi poskytla pro Denní věštec, ale i za ten, který probíhal mezi řádky.

Pro Denní věštec
Vicky Charmant