Redaktorem na zkoušku – Rozhovor s Bětkou aneb jak se nechat sníst

Máte neskutečnou fobii z pavouků? Začnou se vám potit ruce v moment, kdy jednu z takovýchto oblud uvidíte na druhé straně hradu? Potom je tento článek přesně pro vás! Pojďte s námi nahlédnout do soukromí jednoho z nejstrašnějších obyvatel Zakázaného lesa, akromantule Bětky, a zároveň se zbavit bezdůvodného strachu. 

Není tajemstvím, že Zakázaný les obývá nespočet (méně či více lidožravých) magických bytostí. Co bych to ovšem byla za reportéra, kdybych se vydala za vílami Amálkami či medvídky Bobíky? Pečlivě jsem plánovala každý svůj krok a nyní, po měsících těžkého úsilí, se konečně můžete dozvědět něco o tak nenáviděné akromantuli, která je v jádru opravdový andílek. Či není?

Denní věštec: Slečno Bětko, velmi Vám děkuji, že jste si na mě dokázala udělat pár minut svého času!
Akromantule Bětka: Mhhh, není vůbec za co. Jen mi povězte, zdržíte se i na oběd? Budeme mít… jedinečné maso.

Denní věštec: Nene, docela nás tlačí čas. Řekněte mi, prosím, něco o své domovině. Jak jste si vybrala zrovna toto… – chvilku se odmlčí, aby si znovu prohlédla pochmurný vstup do jeskyně, který je obklopen malými pavoučky a zbytky kostí – …útulné místo?
Akromantule Bětka: Je mi to ale škoda… My pavouci se musíme furt přesouvat. Jsem v nejlepších letech svého života, takže nebudu s ničím otálet. Kvůli tomu nám ale přibývá čím dál víc členů rodiny a po chvíli místo, které si vyberete, začne být jednoduše malé. Kosti se hromadí, děti zaberou víc místa a zásoba potravy se postupně ztenčuje. A po měsících hledání se pak spokojíte s prvním šutrem, který objevíte. Ale řeknu Vám tajemství, po dnešní noci bychom mohli opustit i toto místo.

Denní věštec: V tom případě budu doufat, že se Vám to povede! Pamatujete si své kořeny? Odkud pocházíte, zda jste měla nějakého souzněného kouzelníka?
Akromantule Bětka: Už je tomu dlouho, co jsem naposledy mluvila s někým živým… Ale ano, máte pravdu. Když jsem byla velká asi jako Vaše chutná nožička, žila jsem v okolí jednoho kouzelníka. Hrdinně jsem ho chránila dnem i nocí, bohužel se mu stala drobná nehoda. Od té doby jsem začala putovat.

Denní věštec: To mě neskutečně mrzí! Dostal se z toho poté aspoň?
Akromantule Bětka: Řekněme, že někam se určitě dostal.

Denní věštec: Vidím, že je to pro Vás citlivé téma, když tedy pomineme kouzelníky, s jakými bytostmi jste se za svůj život setkala?
Akromantule Bětka: Se všemi. Už jsem viděla snad vše od okamií až po kůrolezy. Nejraději mám ovšem kentaury. Na tomto místě už nemohu ale žádného najít, tak mě občas přepadne splín.

Denní věštec: Nebohá duše. Doufám, že jednou se Vám dostane té zasloužené radosti. Máte nějaké sny či přání, která bychom Vám mohli splnit a zvednout Vám tak náladu? – les upadne do naprostého ticha, Bětka mě sjede očima od hlavy k patě a pak jen nenápadně pohne hlavou; v ten moment nás začnou pomaličku obklopovat ostatní pavouci –
Akromantule Bětka: Asi bych měla jedno přání… vlastně ani ne tak přání, jako již rozhodnutý osud. Mých dětí je čím dál víc a zvířat v lese opět ubývá.

V ten moment mi už jeden pavouk lezl po rameni a ostatní pomalu cenili tesáky. Již jsem na nic jiného nečekala a rozeběhla se k přenášedlu, které jsem nechala pouze pár kroků od sebe. Je mi sice líto, že jsme musely takhle nešťastně přetrhnout krátký rozhovor s Bětkou, kdybychom to ovšem neudělaly, nečetli byste ani tyto řádky.

Do příště se ovšem můžete těšit na dvojitý rozhovor s baziliškem, který ztratil zub.

Pro Denní věštec
Tiana Ramero, chutná nožka