Naša prvá výprava do Zakázaného lesa

Bolo dňa 20. 9., keď som vošla prvýkrát za bránu Zakázaného lesa. Čo všetko sme my noví modrí zažili? To všetko sa dozviete v tomto článku! A aby ste si mysleli, vôbec to nebolo nudné, šlo nám dokonca o…

V nedeľu dňa 20. 9. 2015 som bola v 14:54 vo Veľkej sieni. Vyzbrojená lucernou, dávkou odvahy a požiadané o vstupenku. O čo sa jednalo? Tým múdrejším už iste došlo, že čakám na výpravu do Zakázaného lesa. No nebola som jediná. Spolu som mnou tam takto stepovali viacerí.
Poviem Vám, nebolo to až také jednoduché teraz tu tak stepovať. Keďže nás prváčikov je veľa, miest málo, do lesa sa dostali len šiesti, s prefektkou Nicol siedmi. Tí šiesti museli ako prví napísať 7 spôsobov, ako sa v lese ukryť pred zverov. Síce najúčinnejší spôsob je ostať doma, my sme ho nepraktizovali a predsa sme sa vybrali, síce sme sa zvery možno aj trocha báli.

Chvíľu po tretej prišla do Veľkej siene slečna sprievodkyňa a výprava sa mohla začať. Všetci sme sa nahrnuli pred bránu do lesa, slečna Jost skontrolovala lístky a prvýkrát sme uvideli svetlo lesa.
Bol to úžasný pocit. Šum a zvuky neznámych zvierat a rastlín, neznáma prekrásna vôňa, krása naokolo. Proste nádhera. Kto by to nechcel vidieť? No, my sme nemali čas kochať sa na mieste, tak sme začali pomaličky kráčať…
Pomaličky a opatrne. Stále sme sa pozerali naokolo, fikali sme a mali sme prečo. Ísť do lesa je proste zážitok, ktorý sa nedá opísať.
A zrazu čo nevidím? Podo mnou niečo leží, tak to zdvihnem. Boli to myšky pre sovičky. Neskôr som našla aj šém. Iní našli aj húsenice alebo ponožky.
Po chvíľočke nášho pochodu nám slečna sprievodkyňa Jost oznámila, že včera našla v lese starú skriňu. Myslí si, že je v nej bubák. A my práve ideme k nej a pokúsime sa bubáka odstrániť. Síce nevieme čarovať, ale určite sa vieme smiať a smiechom ho odstrašíme.
Po chvíľočke sme k skrini prišli. Postavili sme sa do polkruhu okolo skrine s bubákom a na raz-dva-tri sa skriňa otvorila. Áááááááááááááááá… zo skrine nevišiel bubák, asi sa nás zľakol, aleee kŕdeľ havranov. Čudovali sme sa, ale čo už. No nejako nám to nedalo a vošli sme do skrine. Poviem Vám, bola tmavá, bolo v nej dusno a tlačenica. Fakt neviem, prečo sme v nej boli. Niektorí si mysleli, že je to ako v mudlo Narnii.
No v skrini sme sa taak tlačili, až sme ju nejako rozhojdali a začali sme padať.
Padať.
A padať.
Padať, až sme dopadli.
BUM !!!
Vtedy sme si mysleli, že nastala naša posledná chvíľka. Že už nikdy neuvidíme svetlo sveta. Že už nikdy neuvidíme našu koľajku. Že už nikdy neuvidíme našich spolužiakov. Mysleli sme si, že sme mŕtvi. No vtedy sme započuli: „Vítejte v tunelu štěstí!“ Tak sme sa pozbierali, nazbierali posledné sily a šli sme ďalej.
Ako sme pochodovali tesne za sebou, videli sme leva. Niekto ju nazval Levica Ivica, niekto Levica Ivica Petrovnica a tak všelijako možno. Zas asi až tak moc sme pádom neutrpeli.
Neskôr zrazu okolo nás prešiel slizký zelený had. A ako viacerí predpokladali, neskôr sme zazreli aj jazveca. Počas tohto pochodu sme začali stúpať.
Museli sme spomaliť, šlo sa nám ťažko. Kopec bol prudký a my unavení. Toť nie je moc dobrá kombinácia.
Keď sme si už mysleli, že tunel nemá konca, že asi naozaj nikdy neuvidíme svetlo sveta, predsa len sme uvideli svetlo. Zdalo sa, že je to koniec tohto megatunela. Bol tam aj koniec, no bolo tam aj niečo iné.
Veľký duch.
Tak sme šli bližšie. A bol to duch havrana.
Ten nám povedal pár slov na koniec a boli sme voľní. Výprava skončila. Prešli sme k bráne a slečna Jost nás musela vykopnúť z lesa. To bola škoda, pretože sa nám v lese páčilo.

Ja by som ešte raz chcela poďakovať slečne Jost za to, že nás do lesa zobrala, a prefektke Nicol za to, že túto výpravu zorganizovala. Ďakujem.

Kto sa vlastne výpravy zúčastnil?: Aya Watanabe, Emilie Violet Hopperson, Evanlyn Cooper, Lessien Posie, Melanie Lent Lecuss, Nicole Landin a Tyrq Axelotl.

Na záver dám, čo si o výprave myslia zúčastnení:

Evanlyn: Líbilo se mi tam hodně. Nejvíc se mi líbila ta cesta za světlem, přemýšlení o konci života. Rozhodně plánuji další výpravy. – pousměje se – Bohužel jsem nenašla nic a trochu mě to mrzí. V chvilce smrti jsem myslela na to, co je po smrti. Pevně doufám, že je to tak, jak jsem si to vysnila (já vážně na to přišla ve snu). Má představa je, že po smrti na další život čekáš. Pokud jsi byla zlá, tak ten čas plyne v utrpení. Pokud ne, tak 600 let čekáš v zemi, kde je klid. Velmi se mi v tom snu líbilo. Byli tam mí známí, a pokud bych nechtěla vědět, byla tam voda zapomenutí. Velmi jsem se těšila na své duší já. – usmívá se –

Melanie:
Výprava se mi celkově líbila. Vzala jsem si z ní nejen ponaučení, ale i tučnou housenku a děravou ponožku, kterou, jak jsem pochopila, chtělo několik lidí. Ale… já ji nedám!!! Taky mám modřiny, za což vděčím mluvící skříni, jež nám ukázala les, i když jsem nic neviděla. Přesto jsem si to užila od oné skříně k duchům zvířat. – vzpomíná na krásného havránka –

Rozhodila mě jen situace, kdy se slečna Jost zastavila před jezevcem a koukali na sebe. (poznámka redaktorky: slečna Jost a jazvec po seba divô pokukovali) – při vzpomínce se usměje – Řeknu, že to byla podivná chvíle a můžu být ráda, že jsme tam neztvrdli. Nix NEMĚLA PÁRÁTKO a ANI HŮLKU. A to měla zahánět bubáky! – sama neměla kouzlící předmět, ale to není podstatné –

Aya: Výpravu jsem nedokončila a je mi to líto. Podle vyprávění spolužaček jsem o hodně přišla. Zakopla jsem totiž o kořen a nemohla jsem jít dál, strašně to bolelo. Moje lesní dobrodružství skončilo v době, kdy nás skříň vyhodila. Své krátké, ale přesto dobrodružné putování lesem musím hodnotit jen kladně. Bylo to tajemné, nádherné a zajímavé. Určitě plánuji jít i na další výpravy do Zakázaného lesa, už jen díky tomu, že jsem tuto výpravu ani ne po půl hodině musela vzdát. Byla bych jen louda, a kterého se musí pořád jen čekat, a asi bych z toho nic moc neměla. Za výpravu ale chci poděkovat lesuznalé a ohleduplné paní lesnici, Jostein Lauierové, a našemu doprovodu, prefektce havraní koleje, Nicole Landin. A také všem spolužačkám, které si ze mně udělaly lidský štít. – pochechtává se –

Slečna Jostein (slečna sprievodkyňa):
Byly jste moc šikovné holky, které se skoro nebály. A zjistila jsem, že pod lesem máme tunel, který má vchod z mluvící skříně a končí u bran hradu. – usmívá se – Jinak jsem byla spokojená.

Pre Denní veštec
Emilie Violet Hopperson