Osob na rozhovor se nabízí celá řada. Může to být nový profesor, aktivní člen kolejního vedení nebo nový funkcionář. Ti všichni jsou jistě čtenářsky zajímaví. Ještě zajímavější mi ale přijde povídání s těmi nejvytrvalejšími. Těmi, kteří nutně sami nejsou (už) tolik vidět, ale jejich práce ano. To je rozhodně případ i Janel Weil, profesorky, která učí bez přestávky už přes 12 let! Povídala jsem si s ní nejen o o tom, jak na hradě nevyhořet, o profesorských funkcích či módě. Řeč přišla i na ožehavé téma upadající hradní novinařiny.
Janel Weil pochází z Havraspáru, kde působila jako prefektka, později i primuska. Reprezentovala svou kolej jak v Sedmiboji, tak Bradavické čtyřce, kromě toho vybojovala před 14 lety i Snaživce roku. Úspěchy sbírá i na poli profesorském. V její sbírce jsou dva Picatrixovy řády čarodějů, Řád kouzelného pera a také výjimečný řád Vox Scholaris. Janel Weil je do historie školy již nesmazatelně zapsaná. Rozhovor jsme realizovaly jednoho pondělního večera v Komnatě nejvyšší potřeby.
Denní věštec: Rozhovory s vámi už nevychází tak často, zajímá mě tedy, jak se vůbec máte takhle za polovinou školního roku?
Janel Weil: Mám se krásně, děkuju za optání, zvlášť takhle kolem Vánoc, to je moje oblíbené období v roce! Půlka roku je myslím vždycky fajn doba, protože ve třídách jsou už všichni pohodlně zabydlení, ti, co je to vlastně neba, už stihli odpadnout, ale na druhou stranu nezmizelo studentů ještě tolik, abych vykládala hlavně prázdným lavicím. Takže v tomhle období chodí ty nejlepší úkoly. A taky už se všude objevují svíčky a světýlka a cukroví a samé pěknosti, že jo!
Pro mě jste taková jistota a stabilita profesorského sboru, pokud vím, učíte bez přerušení od té doby, co jste zfialověla. Měla jste někdy nutkání vzít si prázdniny? A nějaká rada pro mladší kolegy, aby se jim učení neomrzelo, tak jako se to daří vám?
Janel Weil: No jo, já jsem fakt nikdy nevlezla do mrazáku, ani za dob studentských, ani za těch profesorských – a dochází mi to až teď, když se mě na to ptáte! Nikdy jsem neměla pocit, že je tak špatně, že by to už dál nešlo. Hrad byl pro mě vždycky místem, kde se baterky dobíjí, ne naopak, ačkoli to kdysi taky bývala hromada práce. Teď se sem fakt už chodím jen kochat a nostalgicky procházet chodbami a jásat nad novou omladinou. Určitě jsem už nad nějakým volnem přemýšlela, ale jako profesor mám volnost naložit si toho přesně tolik, kolik zvládnu – a já si už v posledních letech prostě nenakládám a jedu pěkně piánko. Rady nemám – na jednu stranu to pro mě takto není žádný shon a problém, ale na stranu druhou už jsem od hradu trošku odpojená a v tom, co se aktuálně děje a neděje, se příliš neorientuju. Takže vlastně nevím, jestli je to úplně řešení, které bych měla někomu doporučovat jen proto, že mně to tak vyhovuje.
Ovšem aby se učení neomrzelo, na to je rada jednoduchá: seskládat si předmět tak, aby bavil i vás. A nejde ani tolik o výklady, jako o zadání úkolů. Musíte se těšit na to, co pro vás studenti vyplodí, jinak to po nějaké době nepůjde vydržet.
Vyhovuje vám být „řadová“ (ve velkých uvozovkách, protože vy kvalitou práce a neskutečnou praxí řadová rozhodně nejste) profesorka, nebo jste někdy toužila zkusit i nějaký vyšší post některého z inspektorů? Hlásila jste se někdy do konkurzu? Myslíte, že by se někdy mezi uchazeči mohlo objevit vaše jméno?
Janel Weil: Jé, vy jste hodná, ale kde ty loňské sněhy jsou. – smích – Já si myslím, že jsem fakt dobrá profesorka bývala, docela dlouho, předměty přibývaly, v rámci možností vyňuňané a dotažené tak, abych s nimi byla spokojená, ale teď už je to podle mě pro současné studenty takové okénko do historie, jak ty předměty na Hogu vypadaly a učily se dřív. Na druhou stranu pořád ještě nějaké nové dušičky chodí a já jsem za to hrozně ráda, tak snad to není úplně marnost.
Každopádně – takhle mi to úplně vyhovuje! Na začátku profesorské kariéry jsem toužila hlavně po postu kolejní ředitelky, protože se mi po Havraspáru strašně stýskalo, ale skvělých modrofialových duší bylo vždycky hodně, takže tohle nikdy tak úplně neklaplo. A jo, i do inspektorského konkurzu jsem se kdysi hlásila, ale zkuste si to, soutěžit s Filem, že jo! – smích – Takže to se taky nepodařilo a teď už bych na podobné husarské kousky neměla kapacitu a energii, užívám si spíš to běžné žití. Takže teď už to fakt na žádné konkurzy nevidím, to bych se musela jo začít nudit!
Díky vašim zkušenostem bych se moc ráda zeptala i jinak – pod kterým z kolegů, ať už na pozici inspektora výuky, nebo soutěží, se vám pracovalo nejlépe? Jaké kvality ten člověk měl, že vám vytanul na mysli?
Janel Weil: Já musím přiznat, že jsem byla vždycky poměrně schopná samostatná jednotka, takže jsem se do kontaktu se svými nadřízenými v ani jednom z těchto oborů nikdy zvláště nedostávala, nebyla jsem kárána a nedocházelo k žádnému velkému řešení čehokoli – to až v poslední době mi sem tam Filova sova klepe na okno, když zapomenu, že existují termínovky, ehm. Nicméně mi v mysli rozhodně utkvěla práce kolegyně Mintaky, která byla vždycky ohromně schopná a efektivní, a pak taky kolegy Filiuse. Tam vidím hodně velkou snahu zapracovat na motivaci všech profesorů, snahu odměňovat a postrkovat k lepším výkonům i sebevzdělávání. A navíc se člověk může spolehnout na to, že vždycky bude všechno včas.
A tímhle tedy vůbec nechci říct, že ostatní inspektoři výuky schopní nebyli, jen jste si přála jména, že jo…
Co se supervizorů soutěží týká, já už jsem nic nevypsala tak dlouho, že je to obří ostuda, tam se zdržím komentáře, ehm.
Vím, že stále sledujete hradní módu, jste vždycky stylová a moderní. Patří Příčná ulice do vašeho pravidelného hradního kolečka? A co vše do něj kromě učeben a vašeho kabinetu případně ještě patří?
Janel Weil: Ano, nákupy jsou můj velký koníček a návštěvy Malkinové nebo NiTi nikdy nevynechám, to je prostě potřeba. Zvlášť když už člověka pokrývají vrásky od hlavy až k patě, musí je aspoň stylově zahalit, že! Poslední halloweenskou kolekcí moje konto tak utrpělo, že snad budu muset začít vypracovávat zase soutěže – což vůbec není špatné, jak jsem si připomněla, když jsem si zas po letech nějakou poslat zkusila!
Jinak rozhodně sovinec, chodím tam s holkama na bidýlkách rozmlouvat a čechrat jim pírka, to se vynechat nedá a tam jsem velmi pravidelně! Obecně začínám vždycky u hradní vývěsky, abych aspoň trochu tušila, která právě bije, tiše se proplížím Velkou síní – to jsem se naučila, aby se ostatní moc nelekali, co že je to za oživlou mrtvolu. Většina lidí už ani moc nekřičí! Taky pravidelně chodím do sborovny, posbírat nejnovější profesorské drby a pokyny. Překvapivě mě pořád ještě baví nakukovat do cizích učeben, ráda sleduju, jak učí kolegové, mám svoje oblíbence. No, a pak už si většinou v kabinetě u kafíčka přečtu denní tisk a žádná větší zábava se mnou není. To je teda vizitka, nakrucování před zrcadlem a děsivé plížení po chodbách…
Dříve jste působila v Corvinu Declaratio, nesmazatelně zapsaná jste v Sub Salix a dělala jste korektury i pro Denního věštce. Sledujete ještě hradní novinařinu? V poslední době vydávají téměř všechny noviny méně článků. Myslíte, že to odráží nějaký stav hradu? Jak moc je podle vás novinařina pro hrad (ne)důležitá?
Janel Weil: Tak snažím se, snažím se, jak jsem říkala, novinové kolečko je součástí rituálu. Nebudu tedy předstírat, že čtu všecko všude, ale nakukuju! Souhlasím, že to v kolejních i nekolejních plátcích není to, co to bývalo – ale já si myslím, že to je prostě přirozený vývoj hradu, který se mění a pomalu usíná. Ono obecně ve světě, ve kterém teď žijeme, nemá psané slovo takovou váhu jako dřív, všechno nám to utíká do audia a videa. Já jsem vlastně hrozně příjemně překvapená, že hrad ještě stojí tak pevně, jak stojí, a že si dokonce lidi najdou čas na to, aby kromě úkolů a soutěží psali i něco navíc do novin nebo do čítárny! Když to vezmete v kontextu odumírání psaných médií všude kolem, je to dost zázrak.
Myslím si, že na novinařině Hog nestojí, ale byla by hrozná škoda, kdyby o tyhle svoje outlety kreativity všeho druhu přišel. Je dost dobře možné, že ze mě promlouvá nostalgie, protože jak jste řekla, kouzelnická média mě vždycky bavila. Ale i takhle pro nás relikty, kteří chodíme mezi lidstvo jen čas od času, jsou články a reportáže jedinečnou možností trochu dohnat, co že ten kouzelnický svět bez nás dělá. A pro všechny, kteří texty do nich tvoří, je to zase příležitost nabrousit si pero, což se jim stoprocentně bude hodit i v divokých mudlovských vodách.
Pro legendy mívám jednu speciální otázku. Litujete někdy času, který jste do hradu vložila? Bylo ho někdy víc, než bylo zdrávo?
Janel Weil: Já jsem si z Hogu odnesla hrozně moc cenností, vyzkoušela jsem si strašně věcí, pustila se do tolika projektů, naučila se psát a organizovat a tvořit, a ještě jsem to vnímala všecko jako zábavu! Kdybych se to chtěla učit a rozvíjet se tímhle směrem teď, bylo by to na hrozně drahých kurzech, které by mě stresovaly a které bych nenáviděla, já to mám zadarmo z let strávených tady na hradě, ze kterých dodnes čerpám. Kreativita a tvořivost je sval, který sílí používáním, a fakt si myslím, že v době své vrcholné Hog éry jsem vytvořila věci, kterých už nejspíš nebudu nikdy schopná.
A kromě toho jsem tu zažila hrozně pěkné situace a potkala strašně moc lidí, s nimiž jsem si mohla být poklidně divná a nerdí a geekovská a nikdo na to nepoukazoval, protože jsme takoví byli všichni. A třeba Larstonovou jsem si odnesla s sebou do života už snad doufám navždycky, což i kdyby to byla jediná věc, kterou z Hogu mám, tak to za to nejvíc stálo. Takže ne, já fakt Hog hodnotím jen pozitivně.
Máte ještě nějaká nesplněná hradní přání? Co třeba domek v Godrikově Dole, nikdy vás nelákal?
Janel Weil: Jo, baráček by byl super – ale jak jsem říkala, moje úspory jsou prostě v mém šatníku! Vůbec si netroufám odhadnout jeho hodnotu, ale bude to určitě hned několik panských sídel. Takže nějaké ušetření na domek moc nevidím, ona mi to vždycky překazila Niam s novou kolekcí, až jsem se přestala snažit. A pak jsem vždycky chtěla mít nebezpečnost 6 v soubojáku a to se mi taky nikdy nepovedlo. – smích – To je podle mě ještě sen splnitelný a jednou si ho možná splním, tak!
Určitě splníte! Ještě jednou moc děkuji za rozhovor, slečno, a přeji další desítky a desítky let šťastného učení a pobytu na hradu!
Pro Denní věštec
Vicky Charmant
Díky za skvělý rozhovor, Vicky, moc se mi líbil! Madam Janel je úžasná a rozhovor krásně pohladil po duši, takové přátelské povídání 🙂