Nezvládám dojít k cíli, píšu v každé volné chvíli. Problém s psaním, mám v něm zmatky. Vpřed jdu o větu, ale o dvě zpátky. Když nemůžu s článkem hnout, zkouším neprchnout… před šéfredaktorovou. Když nepíšeš, nejsi nic, zatni zuby a piš víc! Slovo „nejde“ neexistuje…
Nicolette – dívka, kterou na hradě máme už dlouhá léta. Na hradě si zažila mnohé, v posledních letech se však našla v novinařině. V rámci ní předává také své tipy na činnosti s dětmi, vyrábění nebo pečení. Pro mnohé tak její články mohou být úžasnou inspirací. Nicolette je pro každou špatnost, pro každou legraci, pro každý projekt, má kreativního ducha (přesvědčit vás mohou mimo jiné její perexy), a přestože v Denním věštci není dlouho, přijde mi spolupráce s ní jako se starou známou. Tak rychle se v redakci zabydlela a je rozhodně nepostradatelnou součástí Denního věštce. Za svou práci získala také mnoho novinářských ocenění.
Co se stane, když člověka, který rozhovory nejraději vede, posadíte na druhou stranu stolu?
Denní věštec: Nádherný den, slečno Nic! – uculí se – Laskavou Nicolette v redakci vídáme zhruba od minulého jara, ale v novinařině se pohybujete déle. Kdy jste se dostala k novinařině, čím vás nadchla a jak jste se k psaní vůbec dostala? Co vás na psaní nejvíce baví? – usměje se –
Nicolette Marique Leroy: Hezký den i vám, madam! Kdo by řekl, že někdy navštívím i redakci Denního věštce. Já rozhodně ne! Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. – zasměje se – Každopádně moje aktivní působení v Corvinovi nezačalo až tak dávno. Za pár týdnů to budou pouhé dva roky, co jsem přispěla do vánočního speciálu článkem s tipy na cukroví. A překvapivě to vyplněním prostoru v jednom vydání nezůstalo a já jsem následující vydání opět byla součástí redaktorského týmu. A od té doby jsem se tuším každé vydání chopila alespoň jednoho článku. – přemýšlí –
Jestli se správně pamatuji, tak má úplně první zkušenost s článkem byla ve speciálu Corvina, kde jsem vedla rozhovor s jednou z havraspárských duší Madidess. Byl to speciál o havraspárských úchylkách některých výraznějších jedinců. – nostalgicky se zasměje – To bylo možná někdy v roce 2011–2012, odhadem? Poté jsem sem tam nějakým článkem přispěla, ale bylo to spíše příležitostně. V té době jsem se snažila být Havraspáru nápomocná tak nějak všude. Od famfrpálu přes body až třeba po nějaké to psaní. Upřímně, už od počátků svého psaní jsem měla problém s tím, že bych měla psát pod svým jménem. Veřejně vystoupit v něčem, co jsem považovala za svou slabinu. Jestli to dává smysl, co tím chci říct. – směje se – A tak jsem s veškerým sebezapřením čas od času v průběhu třeba deseti let něco pro CD spáchala nebo někoho vyzpovídala…
To aktivní období přišlo tak nějak zčistajasna, že jsem se do toho ponořila natolik, že je pro mě psaní příjemně stráveným časem. Dost k tomu přispěla Aya, která mě svou zpětnou vazbou, podporou, radami a asi kouzlem osobnosti nějakým kouzlem ke Corvinovi připojila. – culí se – Pro mě je to ve většině případů relax. Takový útěk od každodenních povinností, když se tedy zaměřím na články zaměřené na Hogwarts. Někteří možná zaznamenali, že sem tam vydám i článek zaměřený na tvoření s malými kouzelníky nebo kouzlení v kuchyni. To je něco, co mě opravdu hodně baví a je to pro mě taková dvojitá výhra. Článek a „výsledný produkt“. Jak vždycky říkám, spojení příjemného s užitečným. – směje se – A samozřejmě jako každého redaktora i mě potěší zpětná vazba od čtenářů. Mám moc ráda rozhovory, když jsem tedy na té druhé straně a mohu se o hradních obyvatelích něco dozvědět. Jsem holka zvědavá, takže často musím svůj seznam otázek dost zkrouhnout, i když to tak ve výsledku moc nevypadá. – směje se – A baví mě asi i ta různorodost, kterou mám k dispozici. Cpu se vlastně do skoro všech témat. Do módy, vaření, tvoření, rozhovorů, reportů… takže můžu zvolit oblast, na kterou mám zrovna náladu. Hm, když na to tak koukám, tak už chybí jen ten sport, že? – směje se –
Denní věštec: Takže příště se budu těšit u famfrpálového reportu! – šibalsky mrkne a zapisuje – Kam dál byste se chtěla v redaktořině nebo novinařině ještě posunout, máte nějaké mezery, něco, co byste ráda vyzkoušela, něco nového, co byste se přála naučit?
Nicolette Marique Leroy: Jen to ne! – směje se – Kdyby mě tam někdo vyslal jako náhradu, tak bych se pokusila udělat maximum, ale tohle je pro mě velká neznámá a vůbec nechápu, jak to stíhají redaktoři sledovat! U sebe bych měla obavy, aby ten report nebyl proložený outfity nebo hodnocením cukrovinek ze stánku madam Rosmerty. – směje se – Rozhodně co se týče reportů z famfrpálových zápasů, tak tam se nehrnu. Tomu opravdu nerozumím a krom skóre a možná času, kdy padl konkrétní gól nebo byla lapena zlatonka, bych nebyla schopna nic smysluplného napsat. – představuje si výslednou podobu článku a potlačuje výbuch smíchu – A mezery mám taky určitě v psaní příběhů, statistik, hledání v minulosti… To jde kolem mě oklikou. – přemýšlí, co dál… – Ale asi si nepřeju se to učit, protože bych u získávání těch informací brečela, a pokud by nějaký článek čistě náhodou vznikl, tak by za ním byla spousta nervů a utrpení. – už jen ta představa ji bolí – Já bych hrozně chtěla umět všechno, samozřejmě. Nějaký základ programování, grafiky, kreslení… Abych byla schopna nějaký projekt obstarat po všech stránkách sama a nemusela otravovat, úkolovat další osoby, ale… Hezká představa, ale reálné asi moc ne. – směje se – Na druhou stranu mám moc ráda skupinové tvoření a to by v takovém případě nemělo šanci vzniknout, kdybych byla „sólista“. – usmívá se –
V novinařině jsem si nikdy žádné cíle nedávala, přesto se mi dostala pod kůži a přinesla mnoho nečekaných ocenění, kterých si moc vážím. Očividně se mi vyplácí neplánovat, zůstávat při zemi a tvořit pro radost. Uvidíme, co se naskytne za příležitosti nebo jaké přijdou nápady a do čeho se třeba v budoucnu pustím. A jestli to bude něco nového? Kdoví!
Denní věštec: Taky jsem zvědavá! – uculí se – A taky bych samozřejmě nejraději uměla všechno, ale to úplně nejde! – zubí se – Sama jste zmínila Corvina, jak zatím zvládáte působení v obou periodikách? V poslední době se začíná tento řekněme „trend“ být aktivní ve více časopisech vracet. Je to časově velmi náročné, nebo byste to spolužákům třeba doporučila? Vidíte nějaké odlišnosti ve fungování na úrovni kolejního a hradního periodika?
Nicolette Marique Leroy:Hmm… To by měla být spíš otázka na šéfredaktorky periodik, kde působím, nebo…? Aby zhodnotily, jestli plním své povinnosti, přispívám dostatečně a tak. – směje se – Snažím se fungovat plnohodnotně na obou stranách, alespoň mám ten pocit. Tím, že to teď v redakci Corvina dost žije a není nouze o články, jako tomu bylo třeba v nějakém měsíci v minulosti, kdy jsem se snažila vyplnit mezeru svým přispěním, tak ten čas na psaní můžu s klidným svědomím nyní věnovat Věštci. – usměje se – Co se kolejního časopisu týče, tak to je srdcovka a ani si neumím představit, že bych se měla přesunout jen do věštecké redakce. A na druhé straně u Denního věštce se mi líbí, že je celohradní, a tak když vzniká nějaký projekt, funguje na mezikolejní spolupráci. A to je za mě super. Ve Věštci mě navíc baví psaní zpráviček, které jsou zaměřeny na celý hrad. V CD mi často unikají, jelikož jsou zaměřeny jen na modrou kolej. – culí se – V tuhle chvíli to okounění v obou redakcích zvládám a doufám, že i nadále nějaký čas budu. – směje se – A psaní pro dvě hradní periodika bych klidně doporučila, pokud máte čas a chuť psát. Madam Mandy dává štědrou výplatu, takže pište pro DV. – cukají jí koutky – A nezapomínejte ani na svůj kolejní časopis, ať ho podpoříte! – snaží se s vážnou tváří nalákat a motivovat –
Denní věštec: – vykulí oči a snaží se taky držet vážnou tvář – Jo, výplatu, no… – protře si oči – Není tajemstvím, že jste si odnesla hned několik titulů nejenom z loňského Udílení novinářských cen, co pro vás tyto, můžeme asi říct, úspěchy znamenají? – zvídavě mrkne na slečnu –
Nicolette Marique Leroy: Přiznám se, že jsem o Udílení novinářských cen neměla vůbec žádné povědomí. – vykulí oči – Ostuda, já vím, já vím. Tedy až do chvíle, kdy mi Ayuš sdělila novinku z prvního úspěchu, kterým bylo ocenění Brk sympatie za rok 2022. To byla absolutní náhoda, jelikož já jsem se čtenářům do hlavy mohla zapsat až začátkem roku 2023, kdy jsem toho do světa vypustila celkem dost. Ono to Udílení přišlo později, takže to nejspíš ovlivnilo hlasování. Takže to bylo opravdu nečekané. Měla jsem velkou radost, samozřejmě. – usměje se – A jelikož to byla taková náhoda, tak jsem si tou dobou říkala, že bych si to měla zasloužit tak nějak dodatečně a v tom psaní vytrvat, aby to nebyl omyl. A mé snažení, kterým jsem si chtěla zasloužit obdrženou sošku, pravděpodobně vyústilo v nominaci na redaktora za rok 2023. Už samotná nominace byla pro mě vzácná. Upřímná veřejná pochvala od Ayuš. – usmívá se – Na udílení cen jsem tehdy nemohla být přítomná, tudíž jsem se novinky z večera dozvěděla později po skončení slavnosti. Nevěřila jsem svým očím, když jsem četla zprávu a gratulace, že jsem Brk sympatie „obhájila“ a k tomu jsem se umístila i v Redaktorovi roku. To by mě nenapadlo ani ve snu, že bych mohla dosáhnout takového ocenění. Jsem moc vděčná všem, kteří mi věnovali svůj hlas. Moc to pro mě znamená, i když těžko hledám slova, kterými bych to dala náležitě najevo. – usmívá se – A v neposlední řadě nemohu zapomenout zmínit řád, který jste mi udělila na závěrečné slavnosti… vy. – uculuje se – Doteď nevěřím, že se mi dostalo takového ocenění. A to myslím zcela vážně. A stejně jako pro mě byla ocenění získaná na UNC, tak i řád je pro mě takovým hnacím motorem, abych neusnula na vavřínech a každý z těchto úspěchů si opravdu zasloužila. – usměje se –
Denní věštec: Mohla byste jít příkladem s tímto přístupem všem. – usměje se – Každopádně na hradě jste už od roku 2007, téměř od jeho začátků. Vyvinula se nějak novinařina? Sledovala jste ji i dříve? Kam se posunula a kam dle vás směřuje?
Nicolette Marique Leroy: Mohou se roky pod 2015 říkat takhle nahlas, veřejně? – vykulí oči a směje se – Máte pravdu, ale abych se přiznala, tak první pár let jsem byla spíše v mrazáku, než jsem se nějakým způsobem probudila k životu a zapojila se do hradního dění. Jak jsem i výše zmínila, tak první článek jsem napsala asi o pět let později. Takže teprve někdy v roce 2010 jsem mohla začít nějakým způsobem sledovat hradní periodika. Přiznám se, že jestli jsem nějaké články četla, tak vycházely buď v CD, samozřejmě, nebo v DV. Ostatní plátky jsem upřímně nesledovala. V průběhu dalších let jsem se u těch ostatních zastavila u článků, které mě zajímaly a bylo jedno, kde vyšly. Ve chvíli, kdy jsem začala sama více psát, tak spolu s tím přišlo i pravidelné sledování hradních časopisů. Z dávných časů se mi v hlavě vybaví kratičké články, bez formátování, doprovodného materiálu. A naproti tomu dnešní doba, kdy se objeví jen málo článků, které by obsahovaly čistě text bez nějakého portrétu, obrázku nebo čehokoliv dalšího. Myslím, že tím pádem dokáží články ze současnosti daleko lépe nalákat čtenáře. Ale to jsem dala opravdu specifický příklad. – směje se – Ale jinak samozřejmě pokročila doba obecně, tak těch možností je aktuálně více i na poli hradních časopisů. A jelikož pokrok nelze zastavit, tak určitě i novinařina půjde vpřed a jen doufám, že se případnému pokroku dokážu přizpůsobit a udržet krok. Jelikož už teď mám s mnohými věcmi problém. – směje se –
Denní věštec: Já mám pocit, že nedokážu držet krok už teď. – plácne se do čela – Ale držíme se zdatně. Nejen, že jste byla u ledu, ale dříve, než jste se dala na poklidnější hradní dráhu, jste zastávala pozici primuse a pokladníka, jak na tohle období vlastně vzpomínáte? – usměje se – A nepřemýšlíte o profesorském hábitu?
Nicolette Marique Leroy: On mě pravděpodobně ten pobyt u tučňáků několikrát zvládl nějak probrat. Asi za to může ten chladný vzduch, led, pusto, prázdno, že člověk pak chytí nový dech a zatouží po aktivitě. – směje se – Ať už to byl po prvním pobytu stříbrný plech, tak po tom druhém právě pozice pokladníka a následně tedy primuse. – směje se – Já na to vzpomínám opravdu moc ráda. Tehdy to pro mě byly upřímně nervy, protože té sebedůvěry jsem moc neměla, byla jsem dost na vážkách, zda jsem vůbec vhodnou osobou, která by měla mít na hrudi připnutý plech… Těch obav kolem toho bylo hodně, ale tahle možnost mi toho hodně dala, osobnostně mě zformovala. Jsem opravdu vděčná, že mi tehdy pan John a následně madam Larrie dali příležitost a mohla jsem na Hogwarts fungovat i takhle. – usmívá se – V té době mi do života vstoupila spousta Havraspárských, na které moc ráda vzpomínám, i když už na hradě dávno nejsou. Mrzí mě, že nemám sloní paměť, protože se toho událo tolik a já si živě pamatuji tak málo! – myšlenky se jí zatoulají o devět… jedenáct… třináct let zpět – A co se pokladníka týče, vrátila jsem se z mrazáku, měla aktivní rok a objevil se konkurz… zatoužila jsem být opět v nitru koleje a pořádat soutěže, odvádět nějakou práci… konkurz jsem vyhrála a aktivita nepolevila, když přišla nabídka na funkci primuse. – směje se – Byla doba, kdy jsem uvažovala o změně hábitu, což byl asi ten poslední návrat z mrazáku, kdy jsem měla pocit, že jsem zůstala v koleji sama a skoro všichni byli pryč nebo fialoví… No, k mojí smůle se nenašel nikdo, kdo by za mě napsal předmět, takže se dráha profesorky doposud nekonala. – směje se – A v tuto chvíli si sama sebe v profesorském sboru představit nedokážu. – pokrčí rameny – A pamatuji si, že v prvních třeba pěti letech na Hogu jsem se chtěla stát lesnicí. – culí se –
Denní věštec: Plech na hrudi může být pořádně těžký a tahat k zemi! – přikyvuje – A potrápit sebevědomí a sebepojetí. – chytá toulající se myšlenky – On za někoho někdo píše předměty? Takovou službu bych brala, jen sedět, diktovat… ideální stav! – vysní si – Lesnicí? No teda! U mudlů není tajemstvím, že kromě očividně lesa máte, slečno, ráda i vaření a tvoření. A to opravdu všelijaké. Kde pořád berete tolik kreativity a inspirace? Co vás na tom naplňuje nejvíce?
Nicolette Marique Leroy: No, nepíše právě, jinak bych ten fialový hábit možná měla. – směje se – Nevím, jestli bych si po posledních zkušenostech coby účastník troufla vyrazit na výpravu s tolika studenty, když vidím, jak to kolikrát vypadá a co mé spolužáky napadá. – pokrčí rameny – Je pravda, že se u nás doma často něco kutí, ať už tedy v rámci společného vyrábění s havráňaty, nebo třeba v té kuchyni, kde je tedy kreativnější spíše to pečení. Sítě internetu nabízí velkou spoustu inspirace, takže spoléhám často na to, co jsem někde zahlédla, a využijeme to v pravou chvíli, nebo si to upravíme podle sebe, aby nám to zapadlo do tématu, které je u nás zrovna aktuální. – usměje se – A hlavní motivací, proč si ten čas na to najdu a proč to baví tolik i mě, jsou samozřejmě děti. A to třeba nejen ty moje. – směje se – V případě tvoření balíčků do školky ty děti z 80 % neznám, ale když vím, jakou radost maličkosti dělají tomu mému, tak chci zpříjemnit tu událost i jeho spolužákům. A v případě nějakých akcí u nás, ať to jsou narozeniny, nebo nějaká tematická party, tak i dětem, které nejsou třeba oslavenci, aby si z události taky něco odnesly a měly doma malou vzpomínku, z níž budou třeba pár dní těžit. U nás tyhle blbinky mívají největší úspěch. – culí se a úsměv jí povadne, když si vybaví ten borčus v upomínkovém šuplíku – Ta dětská upřímná radost je největší odměna, což mi možná sama potvrdíte. – usmívá se –
Naposledy jsem se pustila do příprav v rámci halloweenské stezky odvahy, party pro děti. Malému jsem během Velikonoc nakreslila mapu, podle níž hledal poklady. Byl nadšený, takže přišel nápad, že bych během Halloweenu uspořádala něco pro něj a kamarády. Bojovka byla jasná volba. Tady jsem si tedy ušetřila práci a koupila PDF verzi, abych získala nějaké zkušenosti do budoucna, případně. – směje se – Za úspěšně zdolanou cestu přes strašidla jsem dětem připravila balíčky, s havránětem jsme společně nazdobili pitíčka pro děti, protože když mě viděl dělat medaile, tak chtěl na něčem pracovat také. – usmívá se – No a v neposlední řadě jsem se činila i v té kuchyni, kdy jsem se pustila do pečení halloweenského dortu. U nás totiž syn asi razí heslo: Dort ke každé příležitosti. Takže i tentokrát u nás dort byl. Sice děti neměly během běhání čas se na něj, až na výjimky – mého syna – zastavit, ale rodiče ho ke kávě více než ocenili. – směje se – Já jsem si navíc pro tentokrát mohla vyzkoušet zase něco nového, a to dortová lízátka. –nadšeně jí září oči – Nebyla dokonalá, ale pustila jsem se do něčeho nového – a to mě ba. – culí se – Víkend to byl sice hodně náročný, nejen pro mě, ale všichni si ho moc užili, samozřejmě včetně nás, a to mě naplňuje radostí. A taky motivací se v budoucnu zase do něčeho podobného pustit. – usměje se –
Z čehož plyne, že kdyby mě samotnou tvoření nebavilo, tak bych se tak často nebo v takovém rozsahu k tomu jistě nepřinutila. Přeci jen jsem získala velmi dobrou průpravu na Hogwarts, tak to mohu nyní aplikovat i u mudlů. – zasměje se –
Denní věštec: To je nádhera, slečno, chci být dítě ve vaší blízkosti! Nechcete si mě adoptovat? – udělá psí kukuč – To zní opravdu luxusně a máte můj velký obdiv. A dort mám kde? – ptá se a směje se – A vůbec jaký máte nejraději dort vy? Podělte se! – sbíhají se jí sliny – Vy hodně plníte očividně sny – snad možná i nevyřčené okolím – ale co váš největší sen?
Nicolette Marique Leroy: Až bude příští akce, obdržíte pozvánku. S programem pro děti máte zkušenost a odměnou vám budiž dort? – rozesměje se – Každopádně vám moc děkuji za lichotku! – culí se – Joo, ten leda na fotce, což by byla tedy asi trochu provokace a to bych si nedovolila.
Hmm, co se mého oblíbeného týče, tak to bude asi čokoládově čokoládový a pak asi mrkváč, který dělám asi nejčastěji, nebo piškoťák s ovocem, který jsem dělala po dlouhé době v rámci MISS HK? Složitý výběr. – směje se – Asi bych to nechala u tohoto tria. I když je pravda, že mi chutná třeba i red velvet nebo mecháč, které jsem doma ještě nedělala. – pokrčí rameny – No, takže je jasné, že dortíky mám ráda, ač se najdou takové, které nesním. – směje se, čímž to uzavře –
To je hezká otázka, ač možná trochu k zamyšlení. Běžně se člověka nikdo na tohle neptá, že. – na chvíli se odmlčí – Jeden z mých největších snů se před pár měsíci naplnil, a to domeček. A ten další je určitě cestování jako takové. Malým velkým snem je návštěva Harry Potter studií v Londýně, což je výhledově ta reálnější cesta. A ten větší velký sen je pak cesta do Japonska. – usměje se – Ale jak nad tím přemýšlím víc, tak těch snů a tužeb je samozřejmě víc. Já se v současnosti raduji hlavně z těch dosažitelných maličkostí, a pokud se někdy splní některá z těch cest, tak to bude krásný bonus. – usmívá se –
Denní věštec: Budu pozvánku očekávat! – zubí se – Ale ten čas… no, však víte. – posmutní – To jsou opravdu nádherné sny a ten první máme společný. Jaký je největší kompliment, co jste kdy dostala, slečno?
Nicolette Marique Leroy: No teda… to je otázka na tělo! – vykulí oči – Je asi docela divný nad něčím takovým přemýšlet dlouho a nevědět odpověď okamžitě, ne? – nervózně se zasměje – Mě tedy potěší sebemenší kompliment, když přijde. Ať už je to směřováno na moji osob, nebo mnou odvedenou práci. – snaží se z toho nějak vymotat – Ehm, no dobře, asi mě něco napadá… – koktá – Nejčerstvější velká lichotka, či dokonce uznání, bylo asi od mojí mamky před pár týdny. Neřekla to tedy přímo mně, ale dostalo se to ke mně přes prostředníka. Že je na mě pyšná. – rozpačitě se usměje – Tak asi tak. – stručně to uzavře –
Denní věštec: To je krásný. – dojme se – A pardon za náročné otázky. Naštěstí před sebou máme už samotný závěr. Jak naopak zvládáte kritiku? Ta je s novinařinou taky docela úzce spjatá. – usměje se –
Nicolette Marique Leroy: Jen do mě, ať si vyzkouším tu druhou stranu se vším všudy. – směje se –
Já mám dojem, že jsem se s tím zatím nemusela potýkat. Asi zatím nevznikl článek, pod kterým by se něco strhlo, nebo by přišla kritika třeba ještě před vydáním. Hm. Vypadá to, že si vybírám tu snazší cestu, kde si buď čtenáři nějaký komentář odpustí, nebo jim to za tu kritiku nestojí, nebo nevím. – krčí rameny a zasměje se – Každopádně co se konstruktivní kritiky týče, tak tu rozhodně beru. A to jak v průběhu psaní, kdy třeba článek předám ke kontrole, tak po odevzdání ke korektuře či samotném vydání článku.
A stejný názor zastávám i v širším měřítku, které se nevztahuje jen k té novinařině, ale obecně. Jsem schopna asi snadno kritiku strávit, pokud je oprávněná, dokážu si z ní něco vzít. Nebudu lhát, nastala i situace, kdy jsem se nejednou cítila ukřivděná, jelikož jsem nějaké věci věnovala opravdu dost času. Ale druhá strana to vyhodnotila opačně. Pak nezbývá, než si to s dotyčnou osobou vyjasnit, nebo se alespoň pro vlastní klid na duši „ohradit“. – zasměje se –
Jak nad tím víc přemýšlím, tak mě kritika poslední dobou nějak míjí, nebo jsou to takové maličkosti, ze kterých si ani nechci dělat hlavu. Třeba něco jako: Mami, tohle mi nechutná. – směje se – Protože hned den na to můžu dostat samolepku na triko – tzv. odznak za nejlepší kuchařku, a tak je život opět v rovnováze. – pobaveně se usmívá –
Denní věštec: Nene, ještě vás vyděsím a utečete mi! – směje se – Pro vlastní klid… taky vás někdy sžírají výčitky za věci, za které byste neměla mít v srdci ani v duši jedinou? A odznak si rozhodně zasloužíte! – vytasí z tašky samolepku, mávne hůlkou a lípne ji slečně na hábit – Tak a vzhledem k tomu, že náš rozhovor je delší než schodiště v Bradavicích nahoru i dolů, poslední otázka zůstává otevřená: Co byste ráda vzkázala čtenářům? Chtěla byste něco ještě říct? Máte něco na srdci k probíraným tématům v rámci rozhovoru? – spokojeně si složí pergameny a dívá se na slečnu –
Nicolette Marique Leroy: Myslím, že by mi pokus o úprk byl k ničemu, protože byste mě po pár metrech, co by mi připadaly jako alespoň kilometr, hravě chytla! – chechtá se – No jéje, a dostat pak takové věci z mysli nebo duše je teprve oříšek. – pousměje se – Aaa! Mockrát děkuju! – culí se jako měsíček na hnoji a prohlíží si odznak – Tomu věřím, možná by se ty nejsložitější otázky nemusely dostat do vydání. – mrkne – Já myslím, že jsem si v mnohých otázkách vylila srdíčko, takže není potřeba se asi k něčemu vracet. – uchechtne se – Závěrem bych určitě chtěla poděkovat vám, že jste se mnou měla trpělivost, děkuji za pěkné otázky, často k zamyšlení a za práci, kterou s úpravou článku ještě budete mít! – kření se – A čtenářům bych ráda vzkázala, aby podporovali a četli hradní periodika! – ukáže palec nahoru a usmívá se –
Denní věštec: Děkuji vám moc za vás čas a přesně! Čtěte! – zazubí se a loučí se se slečnou –
Pro Denní věštec
Amanda Wright