Jedna z nejdéle sloužících nebelvírských prefektek nyní v rukou drží otěže Čítárny Pod vrbou. S madam Emou Talia jsme si povídaly o nové funkci, o lví kolejce, o psaní, krávě Jitce i bobřících. Kolik dortíků se dá sníst během jednoho rozhovoru?
S madam Emčou jsme se sešly v Prasinkách v Čajovně madam Pacinkové.
Denní věštec: Krásný den, madam Emi, moc ráda Vás vidím! Doufám, že jste mi tady nenechala jen drobečky. – směje se a přisedne si ke secesnímu kulatému stolečku –
Ema Talia: – honem dožvýká, polkne, napije se a usmívá se od ucha k uchu – Slečno Prin, jak ráda Vás vidím! – smete drobečky a poprosí madam Pacinkovou o další dortík pro obě – Jaký si dáte? Já rozhodně pistáciový! – zazubí se –
Denní věštec: – zamyslí se – Tak já poprosím malinový! A čaj z růžových okvětních lístků. – laskavě se na madam Pacinkovou usměje – A jak užíváte druhou polovinu prázdnin, madam Emi? – zeptá se se zájmem a připravuje si bonzbloček –
Ema Talia: – uhladí ubrus a zálibně si prohlíží dortíky – Odpočinkově, slečno, hodně odpočinkově. S chutí plním soutěže, u kterých relaxuji, přicházím na jiné myšlenky, když jsou dny u mudlů šedivější. Počasí v posledních dnech není nic moc, nepřeje procházkám, tak u mě nyní vyhrávají knihy a také zavařování švestek. A co tři dny se popasuju s Krakenem, občas soubojuji, čtu hradní tisk. A v neposlední řadě se seznamuji s čítárnou. – honem si nabere kus dortu, než přijde další otázka –
Denní věštec: Tak to se rozhodně nenudíte! A především se bavíte, to ráda slyším. – usměje se a přisune si dortík blíž k sobě – Po šesti školních letech v roli prefektky jste nedávno přešla mezi zaměstnance. Jaké to je být najednou na „druhé straně“?
Ema Talia: Je to jednoduše jiné. Asi se budu opakovat, ale boule na hlavě z pokusů o navštívení kolejky mám také. – směje se – Celkově mi ta kolejka chybí. Slyšela jsem, že tam praskla zeď! Och, jak já bych tam řádila! Moc se mi stýská po hrabáčcích. Na začátku jsem objevovala admin, sborovnu a podobně. To už mám celkem zvládnuté. I když často hledám galerii nebo výzvy. A po nějakém čase jsem si uvědomila, že být na „druhé straně“ znamená být trošku sám, jako sám za sebe. Ještě že máme sovy. Stále jsem v kontaktu se svými milými přáteli. Sice ne v kolejce, ale prostřednictvím dopisu, které nám nosí právě sovičky. A tak díky nim trošku vím, co se ve lví koleji děje. Přiznávám, že mám roupy. Zlobila bych až běda! Ale běžte do sborovny, zavažte někomu tkaničky, namalujte knírek… Každý den si říkám: „Emičko, už ne, už jsi dospělá.“ Snad si zvyknu. – raději si zacpe pusu dortem –
Denní věštec: – směje se – Ta představa, že byste ve sborovně prováděla stejné psí kusy jako kdysi v kolejce, mě upřímně rozesmála. – otře si slzy smíchu – A vůbec se nedivím, že Vám chybí naši kolejní hrabáčci, vždyť vy jste k nim měla vždy nejblíž! Ale víte co? Přijďte někdy k Buclaté dámě a my Vám je tam přineseme a můžete se s nimi mazlit, jak dlouho budete chtít. – spiklenecky mrkne –
Když si ještě vzpomenete na svá studentská léta… Je nějaký moment, který Vám navždy zůstane v srdci?
Ema Talia: Ó, děkuji za nabídku! Já přijdu! – je nadšená a vůbec ji nenapadlo hrabáčky odnést… Nebo alespoň jednoho –
Moment… jeden… to nejde, jsou jich stovky. Smích v kolejce, výpravy do lesa, oslavy narozenin, hrabáčkové, každičké Vánoce, neskutečné Putování, večírky, akce… Kdybych měla vybrat jeden… Ale nikdy nezapomenu, jak jsem do kolejky přivedla krávu. Madam Hekatea se vážně zhrozila. Nepodařilo se mi ji přemluvit, aby s námi Jitka bydlela. A pak jsme ji se slečnou Niobé vyvedly ven a za západu slunce odcházely na ranč, kde Jitka žije dodnes.
(za zapůjčení fotografie děkujeme časopisu Lví tlapou)
Ema Talia: A nebo na to, jak jsme pekli v kolejce cukroví. Chtěli jsme upéct i vánočku. Přiměřeně droždí, pak puf – kouzlo pro kynutí. A najednou všichni volali: „Hrnečku, dost!“ Kolejka byla po okna zavalená těstem. Lvíčci utíkali a lezli na skříně. Tehdy jste situaci zachránila Vy. Myslím, že finitem. – směje se – To byly časy.
Denní věštec: Ach, Jitka a cukroví! – se smíchem vzpomíná –
A co Vás naopak nejvíce těší na té nové etapě? – usměje se –
Ema Talia: Přípravy v čítárně! S madam Eill připravujeme spoustu akcí. Dračí lady ještě studuje, byla povolána do Rumunska, kde studuje nějaký nový druh draků a také tam potkala nějaké filozofy. No, snad jsem to nepopletla. A tak čekám, až se vrátí. A pak to rozjedeme! Máte se rozhodně na co těšit. Přála bych si, aby k sobě čítárna přilákala více čtenářů a aby se lidé nebáli přijít se svými díly. Mnohým leží v šuplíku a je to velká škoda. Nevěřila byste, kolik nadšených pisálků na hradě máme! Jsem nadšením bez sebe a pokaždé, když se mi takový kousek objeví v adminu, utíkám pro kávu a sedám pod Vrbu, kde nadšeně čtu. Celkově je mým cílem a přáním rozvíjet zájemce v psaní, tvorbě a dávat jim užitečnou zpětnou vazbu. A spojovat hrad prostřednictvím společných Vrbových výzev.
A zřejmě také – tajemně se usměje – budeme mít nového obyvatele čítárny, ale to se ještě uvidí. Nový přírůstek do bobří party!
Denní věštec: Ale to jsou samé skvělé zprávy! A dokonce jste mi rovnou odpověděla na další dvě otázky, které jsem měla připravené. – směje se – Nemůžu se dočkat, co nás s Vámi ještě čeká!
Máte nějaký literární žánr, který Vás baví číst nebo psát úplně nejvíce?
Ema Talia: Moment, já odpověděla na další dvě nevyřčené otázky? Tak to je čas dát si dort! – pobídne slečnu – Chcete ochutnat ten můj? Ale jenom kousek, jo?!
Denní věštec: Ráda! – nabídne madam Emče svůj malinový a ochutná pistáciový – Hmm, vy už na to holt máte oko! – spokojeně mlaská –
Ema Talia: – ochutná malinový – Výtečný! Děkuji!
Já osobně miluji zamyšlení. Život je plný takových nečekaných vývrtek, že někdy nestačím zírat. Učí nás, dává i bere, padáme, vstáváme, jdeme dál. Od narození, po smrt. Moc ráda o všem přemýšlím, sepisuji si (snad někdy) hluboké myšlenky. Pak o nich naopak ráda čtu a opět dumám. Když přijímáte s pokorou, všímáte si maličkostí a nemyslíte jen na sebe, dojdete někdy k překvapivým závěrům.
Ráda čtu filozofii, ale také odpočívám u lehčí literatury, stejně tak nepohrdnu historií či poezií. Střídám to dle nálady a rozpoložení. Tak mám rozečtené třeba i tři knihy.
Čítárna je primárně zaměřená na povídky. Ty čtu také velice ráda. Moc se mi líbí, jak má každý svůj rukopis a mnohdy už nedočkavě vyhlížím pokračování. A zbožňuju pročítání z dlouhodobého lovu bobříků.
Denní věštec: Je vidět, že jste ve své funkci na správném místě. Vedle Vašich preferencí moje „hlavně ať tam jsou pořádný zvraty“ zní opravdu trapně. – směje se –
Kdyby měl někdo napsat povídku o Vás, u jakého bobříka byste ji viděla nejraději?
Ema Talia: U Bobříka sta chvil. Ať chci nebo ne, jsem spjatá s mudlovskou prací zdravotní sestry. Přála bych si, aby ta povídka byla o lidech, kteří jsou nemocní a dostanou chvíli – chvíli navíc. Aby mohli stihnout to, co nestihli, to, čeho litují, že nezvládli. Třeba omluvu, s někým se setkat, pár chvil bez bolesti navíc…
A kdyby to byla povídka o Emě, tak rozhodně Bobřík spánku. Byla by to povídka o tom, jak spím a vlastně jím. Dlouho, hodně, nepřetržitě a nepřibírám. – culí se a představuje si sen s řízky, koprovkou, smaženým sýrem… – Ani deko navíc a žádný žaludkobol! Jo!
Denní věštec: To jste řekla krásně! Tedy toho Bobříka sta chvil. Ten Bobřík spánku mě naopak pobavil a popravdě vlastně nepřekvapil. Tak Vás přesně znám! – směje se a laskavě ji pohladí ruku upatlanou od dortu –
Jste také dlouholetou oporou Lví tlapou. Co pro Vás práce v redakci znamená?
Ema Talia: Je čas na další dortík! – poctivě vyčistí talířek a objedná čokoládový a oříškový s mandlemi – Já Vás pak odkutálím, nebojte!
Denní věštec: Další dortík? – zděsí se – No tak dobře, jeden ještě zvládnu. Že jste to Vy. – zasměje se –
Ema Talia: Práce v redakci je pro mě srdeční záležitostí. Píšu od svých 12 let a v redakci se mohu doslova vybouřit. Nápady chodí, spolupráce je neskutečná. Jsme banda lidí, co si skvěle sedla, vzájemně se doplňují. Díky redakci se směju, s radostí píšu a podporuji druhé. Být členem redakce je pro mě velkou ctí. Mohu dělat, co mě baví, rozvíjet se, s chutí spát a nechat fantazii plout, kam se jí zachce.
Denní věštec: A přesně proto je moc dobře, že jste naši redakci neopustila ani po zfialovění a následném převzetí čítárny. – usměje se –
Co pro Vás znamená slovo „domov“? Je to více Nebelvír, redakce, nebo čítárna?
Ema Talia: Domov je tam, kde jste s těmi, které máte ráda a je jedno, kde se nacházíte. V každém místečku, co jste zmínila, je něco nádherného a kouzelného. Nejde o místo, ale o ty lidi, který domov domovem dělají. A když se k sobě hezky chováme, podporujeme, bereme se takoví, jací jsme, nelžeme, neubližujeme, držíme jeden při druhém a chováme k sobě úctu a respektujeme se, je pak jakýkoliv domov ten pravý a nádherný.
Denní věštec: Vás člověk prostě nikdy nenachytá! Odpověděla jste naprosto dokonale! Lépe to snad opravdu možné není. A máte naprostou pravdu. Vše je jen o lidech. – souhlasně pokývá hlavou –
Není tajemstvím, že máte ráda dobré jídlo. – směje se – Jaké je Vaše nejoblíbenější?
Ema Talia: Já věděla, že to přijde! – směje se – Opravdu, jídlo mám velmi ráda. Občas jsem také gurmán a nesmírně ráda ochutnávám cizí kuchyně. Mám ráda koprovku, opravdu hodně, pak zbožňuji karbanátky, řízky, luštěniny na tisíc způsobů. S velikou chutí si dám smažák. Jsem milovník indické a mexické kuchyně. Miluji dorty, zákusky, čokoládu, zmrzlinu.
Denní věštec: Možná jsem se spíš měla zeptat, jaké jídlo ráda nemáte, viďte? – směje se – A víte, že to udělám? Co Vám opravdu nechutná?
Ema Talia: Nejím olivy a houby. A nevím, zda bych dala do pusy cvrčky a takové ty divné věci. I když jeden nikdy neví. Ochutnat se má všechno! – spořádá dortík a usměje se na slečnu –
Denní věštec: – zaraženě se na madam dívá – Jako ještě jeden stihnete, jestli máte chuť. Já už si ale opravdu nedám. Vážně nechápu, kam to dáváte. – směje se –
A teď vážně důležitá otázka… Proč jsou Vašimi nejoblíbenějšími zvířaty zrovna surikaty? – culí se –
Ema Talia: Jezu mane! – poskočí na židli – Proč? Protože jsou úplně nejvíc roztomilé a hravé a ty tlapičky a čumáčky a ocásky a všechno! Jak stojí na zadních a točí těmi hlavičkami! Už jako dítě jsem je obdivovala. Mám s nimi záložky, nálepky, mám je na ploše, na tričku… Já sama jsem ve znamení Štíra a ony jsou na jeho jed imunní! A také se jim podle afrických pověří říká „andělé slunce“. Domorodci věří, že je ochraňují.
A tohle jsem dle pana Sarina já! – je pyšná –
Denní věštec: Vy toho navíc o nich tolik víte! To je úžasné! A ano, na tuto Vaši podobiznu jsem úplně zapomněla! Ostatně Váš portrét u nás na hradě je všeříkající a také neskutečně rozkošný!
Ema Talia: Moc děkuji, slečno! – nenápadně si dá ještě jeden malý dortíček – Mám z něj velikou radost a je v něm kus mně. Je naprosto kouzelný, stejně jako všechny ty ostatní portréty na hradě.
Denní věštec: Když se ohlédnete zpět, co byste poradila Emče v prvním ročníku?
Ema Talia: To je velmi zapeklitá otázka. Když se podívám zpět na tu jízdu, bylo by to asi více sebevědomí. Když dnes otevřu tabulku, už se nehrozím, že ji smažu a není to tím, že ji má někdo zálohovanou. Víc si věřit a nebát se říct svůj názor. Má naprostá nekonfliktnost mě hodně drží zpět, často mlčím a myslím si své. I v tom jsem trošku povyrostla. – přidá prázdný talířek na kupičku k těm ostatním a vítězně se zasměje –
Denní věštec: Ano! To jsem i já sama na Vás mohla pozorovat, jak rostete a veškeré ty strachy, které Vás občas sužovaly, Vás opouštějí. – zaslzí –
A co byste chtěla vzkázat současným studentům, kteří možná také přemýšlejí nad změnou hábitu?
Ema Talia: Jděte za svými sny a přáními. Každá cesta je dobrá. Někdy zakopneme, spadneme, ale důležité je se zvednou a jít dál. Každý pád a zaškobrtnutí nás posílí. Nebojte se jít za tím, co chcete. Věřte si. Sbírejte zkušenosti, rozdávejte lásku, úsměvy, dobro. Změňte v sobě strach z neznáma na těšení se z něčeho nového. A hlavně se nebojte, nejste sami. Vždycky je po ruce někdo, kdo vám poradí, pomůže. Pět minut od zfialovění jsem dostala asi deset uvítacích slov. Nejen s blahopřáním, ale právě s nabídkami laskavé pomoci. A v tom je náš hrad nádherný. Nekonečný zástup lidí, kteří mají v srdci lásku, laskavost a obětavost. – usměje se –
Denní věštec: To by mělo být vytesáno do kamene, opravdu moc hezky řečeno. Až se jednou bude hledat školní psycholog, hlasuju pro Vás! – zubí se –
A na závěr trochu filozofie… Myslíte si, že člověk na hradě někdy opravdu dospěje? – usměje se –
Ema Talia: Ale jo, dospěje, určitě. Podle mě to dítě uvnitř občas zůstane. Ne v každém, ale v mnohých ano. To dítě, které poskakuje, když najde žabku a když způsobí povodeň v umývárně Ufňukané Uršuly. To dítě, které okusuje hrot pastelky, aby domalovalo obrázek, dítě, které se kouzlem změní ve skřítka anebo to dítě, které dojde k vánočnímu stromku ve Velké síni a ať chce nebo ne, ty dětské oči svítí. Dítě, které v nás všech rozsvítí hravost, radost, bezprostřednost. Co vůbec znamená opravdu dospět? Za mě je to mít vlastní děti a pokusit se je dobře vychovat, vštípit laskavost, dobro, naučit je úctě k druhým a pak je vypustit do světa. A doufat, že v autobuse pustí stařečka sednout, že nebudou bezohlední a budou šťastní a zdraví. V té chvíli já dospěla, ale dítě v sobě jsem si zachovala. Protože tak jsem opravdu spokojená, vyrovnaná a jsem to já. Hrad v nás rozvíjí mnohé a někdy se dospět ani nemusí, hlavně si ten svůj život dobře prožít. Tak, abychom se za něj nemuseli stydět.
Denní věštec: Nezklamala jste a opět jste mi vytřela zrak. Děkuju za Vaše slova a za to, že jste si na mě udělala čas a nechala nás nahlédnout do svého nového života na hradě. Ať Vás práce v čítárně baví a hlavně nezapomeňte občas i vydechnout. – přátelsky se usměje –
Ema Talia: Moc a moc děkuji i já Vám. Za neskutečně milou společnost a surikatí zvědavost! – usměje se a podá slečně ruku –
Pro Denní věštec
Tereza Pergamenová
alias Princess Star