Tak právě takový nadpis lákal včera návštěvníky do nového „muzea“ v Londýně a Praze. Právě dnes skončila vytrvalá práce českých a anglických kouzelníků na Muzeu největších černokněžníků a jiných čarolumpů.
Oslovili jsme paní Margaretu Rádošokovou, která zaštítila vznik pražské pobočky muzea, aby nám o projektu prozradila něco víc. „Vlastně to vzniklo úplně náhodou,“ usmála se paní Rádošoková nostalgicky. „S pár přítelkyněmi si rády zajdeme jednou za čas na skleničku sherry. A když tak nad sklenkou padají různá témata, přišla na řadu otázka, jestli žijeme v nudné době. A od toho už byl jen krůček k hrozivým událostem našich dějin, jako třeba dnes už trochu pozapomenutý Lord Voldemort nebo ten blázen Berthramo Castrolini. Napadlo nás, že by bylo zajímavé udělat sbírku, která by mapovala černokněžníky a jejich skutky.“
Než se však prvotní myšlenka stala skutečností, bylo třeba ještě mnoho věcí zařídit. Přípravy a tahanice o finance s Ministerstvem kouzel trvaly bezmála tři roky. Ovšem nakonec se dílo zdařilo. Za první den navštívilo Londýnskou pobočku přes pět tisíc návštěvníků a v Praze jen o málo méně. Vstupenky sloužily zároveň jako anketní lístky, kde návštěvníci odpovídali na otázku, která stála u zrodu nápadu na zřízení muzea. Zároveň muzeum vyhlásilo anketu o nejproslulejšího čarozloducha. Podle našich informací vede v době uzávěrky dnešního vydání Dartinius Farreth (černokněžník, který zkoumal možnosti ovládání mysli živých bytostí (nejen lidí) do takových extrémů, že byl jednu dobu schopen ovládat dění na Ministerstvu kouzel. Jak jistě víte, bystrozoři ho nikdy nedostihli. O jeho konec se postarali smrtijedi, protože se k nim odmítl připojit a tak byl pro ně hrozbou.
Z dalších jmen zmiňme ještě Varfela Induna Prestnera, který pěstoval nebezpečné kouzelné tvory a křížil je tak, aby znásoboval jejich vlastnosti a pak je testoval na náhodných mudlech, všechno si dokumentoval fotoaparátem i deníkem; jeho obětí (tedy těch, které mu byly dokázány) bylo na 70. Chytili ho, když se pokoušel ukrást vejce Norského ostrohřbetého draka v dračí rezervaci v Maďarsku. Těsně po zadržení byl uštknut škorpionem (měl ho vždy u sebe jako záruku, že ho živého nedostanou) a zemřel.
Velkým tahákem je již zmíněný Berthramo Castrolini. Většinu své kariéry prožil jako smrtijed, avšak byl posedlý mučením postarších žen, zvláště pak rusovlásek (nejraději měl kletbu Cruciatus prokládanou lechtacím kouzlem). Byl zabit při zatýkání; vždy nosil v kapse pramen vlasů poslední oběti; těly obětí krmil svého psa (měl dvě hlavy – jednu psí a druhou oslí – dar od Prestnera).
Tím bych uzavřela malou ochutnávku a ještě podotýkám, že kromě životopisů, které obsahují i dosud nezveřejněné informace Odboru bystrozorů, jsou k vidění fotografie, originální listiny i osobní věci některých černokněžníků (například levá ponožka Lorda Voldemorta nebo zubní kartáček Chimena Chivenelliho (proslulého výrobce jedů zmiňovaného v modernějších učebnicích Lektvarů).