Malý stromek na pláni
vzpínající hlavu k slunci,
lehce se teď naklání
k velkým stromům při silnici.
S velkým zájmem na lístečkách
pozoruje okolí,
rád by skákal, rád by tleskal,
vůbec nic ho nebolí.
Přesto závist v sobě cítí
jako malou dýku,
vzrostlý, silný chtěl by býti,
ne tu růsti v tichu.
Když tu totiž jen tak stojí,
stromy pozoruje,
vítr sviští kolem něho,
rád ho provokuje.
Pak jednoho dne
celá příroda je v tichu,
nebe nějak mračí se,
toužíce po hříchu.
A teď hrom rozřízne mraka,
svět se sklání před tou silou,
malý stromek na to tata,
ohýbá se s malou vírou.
Stromy lehce padají,
kácejí se jako sirky,
stromek malý chráněn je,
jen má v lístcích malé dírky.
A pak ráno, jindy hezké,
dneska smutku plné je,
stromek malý teď je vděčný,
za to, že je jaký je…