Vzpomínky bývají kruté…
Hudba zní a ona se snaží zapomenout. Zapomenout na vše, co se stalo. Tancuje do rytmu té hudby a připadá si jako ve snu. Stalo se to tak rychle. Tak dávno. Mohla mu pomoc. Nedokázala to. Teď tancuje. Nic jiného už nevnímá, jen melodii a déšť, který padá z nebe, předtím tak jasného. Je to jakoby počasí vědělo, jak se cítí. Jsou to už dlouhé dva roky, co odešel. Její jediný přítel. Bylo těžké se vyrovnat s jeho ztrátou. Nejhorší jsou výčitky. Výčitky, které ji dnem i nocí trápí. Mohla mu pomoc. Mohla ho zachránit.
Stalo se to v zimě, v jedné malé vesničce na zamrzlém rybníku. Byli tam s celou partou. Na alkohol neměli chuť, byli opilí štěstím a to zamrzlé jezero tak lákalo. Opatrně kráčeli přes něj, bylo rozlehlé a pokryté sněhem. Oni dva spolu vzadu, držíce se za ruce. Mladá láska byla tak krátká. Začali skákat, zkoušeli pevnost ledu. Bylo toho tolik, co by vrátila. Led zapraskal. Dali se do běhu. Věděli, že by měli dělat něco jiného, ale oni jen utíkali. Led praskal čím dál víc a břeh už se tak blížil. Pustili si ruce a utíkali každý zvlášť. Byla napřed. Ozvala se velká rána prsknutí a on se začal ztrácet pod vrstvou sněhu. Chytila ho za ruku. Nechtěla, aby odešel. Začal se ponořovat čím dál tím níže pod vodu a jí táhl sebou. Ostatní stojící už na břehu volali o pomoc. Sbíhali se lidé. On stále klesal. Zaklesla se nohou, aby ho lépe udržela nad hladinou. Slyšela vrtulník. Záchrana se blížila. Ozvala se velká rána. To bylo, jak se jí zlomila noha. Klesali teď spolu pod hladinu. Věděla, že zemřou, ale zemřou spolu. Najednou to udělal. Vytáhl svůj nůž. Začala křičet, ať to nedělá. Věděla, že jeho nůž není, jako jiné nože, že je neuvěřitelně ostrý. Usekl si ruku. Spadl pod hladinu a jí v ruce zůstal jen kus jeho zápěstí. Držela tu část jeho ruky a brečela. Bolest ani nevnímala. Nevnímala ani, jak jí někdo zvedá z ledu. Jí zachránili, ale on zůstal na dně toho zatraceného jezera. Kéž by to byl sen, kéž by se teď probudila. Ale to se nestalo. A on je už navždy pryč… Ani mu to nestačila říct.
Prší. Ten déšť jako by z ní smýval tu bolest, kterou cítí. Hudba zní pořád rychleji a ona do jejího rytmu tančí. Někdo k ní běží. Jeho oči jeho ústa jeho vlasy. Ne to není on, ale jejich dcera. Po tváři se jí skutálela poslední slza…