Pršelo.
Odněkud zněla hudba.
Přemýšlela.
Proč?
Proč jí to udělal?
Chtěla odejít.
Nemohla, nechtěl ji pustit.
Ničilo ji to.
Její vlastní bratr! Zrůda!
Začal křičet.
Někdo zazvonil. Sousedi.
Šel otevřít.
Co teď?
Mluví se sousedy. Malá naděje na úspěch…
Rozhodla se.
Zvedla se a pomalu se přemístila k oknu.
Bylo vysoko.
Raději zemřít s nadějí, než bez ní.
Skočila.
Křik.
Bolest.
Výstřel.
Neúnosná bolest jí prostupovala až do žaludku. Začala zvracet.
Nechce zemřít, utíká…
On ji ale dohání. Kde je naděje teď?
Už je skoro u ní… Už jí drží za loket…
…
Už zase.
Už po tolikáté.
Ztrácí se.
Další křik, další nadávky, další bolest.
Už jí nikdo nepomůže.
Ale… Vždyť si může pomoc sama. Je to tak jednoduché. Ví přece, co je v její skříni.
Byl to dárek.
Dárek od otce…
Jakoby věděl, že se to jednou stane…
Všiml si pohybu.
Další rána…
To už nevydrží! Je rozhodnutá.
Vstává, jde k němu. Začne na něj křičet a při tom se přibližuje ke skříni.
Nevydržel to.
Věděla, že to nevydrží.
Další rána…
Skříň je na dosah ruky.
Otvírá ji …
Už ho drží v rukou. Svou jedinou naději.
Čepel se zaleskla…
Obrací se…
Připadá si jako ve snu.
On se na ni vrhá, chce ji uškrtit.
Neví, kde se v ní bere ta síla. Je to tak jednoduché.
Čepel projíždí jeho břichem, jako kdyby krájela krajíc chleba.
Křik, tentokrát jiný.
Padá na zem.
Její ruce jsou plné jeho krve.
Začíná se svíjet bolestí.
Křičí…
Plazí se k ní…
Všude je krev…
Pořád tomu nemůže uvěřit…
Vážně to udělala, zabila ho.
Sedí tam a dívá se, jak z něj pomalu vyprchává život. Spolu se svou krví odchází i on.
Bylo to tak jednoduché.
Jedna jediná rána.
Proč už to neudělala dřív?
Možná proto, že by to mamka nepřežila, kdyby věděla co její dcera provedla.
Teď už to bylo jedno.
Byla mrtvá…
Zabil ji.
Prostě ji jen tak zastřelil,
Stejně jako otce…
Ona měla také zemřít.
Nechtěla ale zemřít tak snadno.
Teď je to jinak. Ona ho zabila.
Pořád tomu nemohla uvěřit.
Zabila vraha svých rodičů…
Dívá se na něj.
Všude je spousta krve.
Přestalo pršet…
Nevnímá bolest, usmívá se… Konečně.
Konečně může začít žít…
Vysvitlo slunce…