Jak jsem řekla, tak činím. Postupně sem vložím čtyři vybraná díla z literárního semináře, který byl součástí programu letního kempu. Začínám s dílem bibi střeštěnky na téma Nevillův šťastný den.
Milý deníčku,
řenku ti, to byl teda dneska den. Začal naprosto příšerně, pokračoval ještě děsivěji, ale to zakončení…
Ještě před snídaní jsem zaskočil do skleníku č. 3. Profesorka Prýtová mi ho totiž dala na starosti. Zalil jsem Nunkulu kostičkovou, pohnojil a zahrnul pískem Klátovníček sobecký a zkontroloval, jak nám povyrostly mandragory. Jejich vývoj jsem pak zaznamenal do svého sešitu bylinkářství. Pak jsem pospíchal za madam Prýtovou jí říct, že se jedna z mandragor při přelézání z květináče do květináče druhé mandragory spletla a vlezla k Bludníčku obejmovači a je kaput. Zaklepal jsem na dveře jejího kabinetu a čekal. Dlouho nikdo neotvíral, tak jsem to zkusil znova. Nic. Najednou se zpoza rohu ozvaly kroky. To bude určitě ona, říkal jsem si.
Šok. Nebyla to ona. Byl to on. Kdybych měl jen malinkatou šanci, že je to bubák, zařval bych RIDDIKULUS, ale v tomhle případě by mi to bylo k ničemu.
Hned na mě vyjel. Co prej tu chci a jak to, že nejsem na snídani nebo tak podobně. Tak tak že jsem ze sebe vykoktal alespoň jméno profesorky Prýtové. Chladně se usmál a prohlásil, že madam Prýtová má kolumbijskou vyrážku a nebude celý den k dispozici, protože je na ošetřovně. A když už jsem odcházel, tak za mnou ještě zlomyslně zavolal: „A všechny její hodiny supluji já, pane Longbottome, tak se připravte.“
Myslel jsem, že to se mnou na místě sekne. Ale ovládl jsem se a zkoprněle odkráčel na snídani.
Mít Snapea čtyři hodiny v jednom dni je síla. Nejdřív dvouhodinovka lektvarů těsně před obědem, a pak dvouhodinovka bylinkářství po obědě. Ještě, že jsme první hodinu měli Dějiny čar a kouzel, alespoň jsem se stihl dát při Binnsově výkladu trochu dohromady. Dokonce tak, že jsem se při hodině profesorky McGonagallové dokázal i trošku soustředit, i když můj žabák Trevor, proměněný v kotlík, skákal po celé třídě a nebylo ho možné chytit.
Pak nastala ta chvíle. Děsná, příšerná, nejhorší, megablbštejnská dvouhodinovka lektvarů.
Klepaly se mi úplně všechny části, včetně duše, když jsem vcházel do učebny lektvarů. Sedl jsem si k pracovnímu stolu, nachystal pomůcky a předstíral, že neexistuju. Dlouho mi to nevydrželo. Malfoy, sedící za mnou, využil mojí nepozornosti a na židli mi vylil výtažek z Hnědovítku žravého. Jakmile jsem se tedy znovu posadil, pocítil jsem na zadních partiích těla podivné teplo, které záhy přešlo v pálení. Zděšeně jsem vyskočil a snažil se zjistit, co to. Třída okamžitě vyprskla hlasitým smíchem. Snape na mě chvíli zamračeně hleděl, a pak prohlásil něco ve smyslu, že když si potřebuji dojít na toaletu, mám vyrazit dřív, a kývnul hlavou ke dveřím. Blb.
Sbalil jsem se a co nejrychleji zmizel z učebny. Jednu výhodu to mělo, už jsem se tam nemusel vracet.
Při obědě jsem toho moc nesnědl, protože jsem se celou dobu stresoval z další dvouhodinovky se Snapeem. Děs. Za výhodu však mohu považovat, že to bylo bylinkářství, které mě baví.
Po celou cestu ke skleníkům jsem si dodával odvahu, abych to zvládl. A opravdu, na cokoli se mě Snape zeptal, znal jsem správnou a naprosto přesnou odpověď, a on mi nemohl nic vytknout. Sice nám nepřidělil ani jeden bod, ale to vůbec nevadí.
Pak to přišlo. Snape právě mluvil o účincích Klepatníku jemného, ale zřejmě nepoznal, že po celou dobu ukazuje na Klepatník cvak. Přihlásil jsem se, abych ho upozornil na jeho omyl, a že nemá v žádném případě na rostlinu před sebou sahat nebo to bude bolet. Vyvolal mne se slovy: „Co zase chcete, Longbottome?“
Sdělil jsem mu jeho chybu a on mi strhl 30 bodů za to, že jsem hlupák, když nepoznám rozdíl mezi Klepatníkem jemným a Klepatníkem cvakem, a aby mě ještě víc ponížil a dokázal, že se mýlím, dotknul se rostliny na stole před sebou.
CVAK!
Teď bylo jasné, kdo měl pravdu. Milý deníčku, dnešní den byl naprosto super, kéž by takových dnů bylo povícero…
Napsala bibi střeštěnka – Havraspár.