V jednom nejmenovaném občasníku jste si cca před patnácti lety mohli přečíst krátký článek, který upozorňoval na tehdy novou a neprozkoumanou vlastnost lektvarů – způsobování závislosti. Mnozí z vás by jistě byli překvapeni, kdyby se dozvěděli, že třeba obyčejný léčivý odvar proti žaludečním vředům, který mágové obvykle pijí po litrech, na ně může takto působit. A divili by se, proč vlastně nepůsobí. V následující stati, kterou otiskujeme, je tedy důkaz našich tvrzení a zároveň vysvětlení, koho všeho se vlastně „elixírová hrozba“ týká a koho ne.
Díky neutuchající pozornosti a bystrosti Shromáždění otců se nám podařilo zachytit moták nechvalně známého ogdského elfa Latriena, adresovaný jeho synovi. V listě, který zde otiskujeme v nezkrácené podobě, vyznává se muž krutě popravený ogdskou justicí ze všech svých činů. Ačkoliv nelze říci, že by jeho život byl vzorovým, není také v dopise možno nalézt sebemenší náznak, že by byl nebohý Latrien osnoval jakékoli zrádné pikle proti vrchním oděským představitelům. A nyní již slibovaný Latrienův dopis:
Nejdražší synu,
až budeš číst tyto stránky, nebudu již více mezi živými. Můj pochmurný a krátký (přibližně 570-letý) život bude tragicky ukončen mistrem popravčím. Možná si myslíš, že žehrám na krutost rozsudku a že toužím žít dál, opak je však pravdou. Ó synu, kdybys jen tušil, kolik strádání a muk prožil jsem v posledním století, jistě bych ti nemusel psát a bát se o tvou budoucnost. Avšak z celé své duše toužím po tom, abys byl ušetřen onoho ohavného kolotoče, který jsem pomáhal roztočiti a z něhož mi nebylo dáno uniknout.
Jak prostě to začalo! Ó časy mládí, ó sladké 250. narozeniny, ó první chuti lektvaru! Vzpomínám si živě na tuto chvíli, bylo to v zimě na mé první osamělé výpravě. Fičení Borea mne vedl o k jihu a na vrcholu jednoho z kopců poblíž Faharu jsem zahlédl špinavě žlutý obrys yettiho těla na pozadí jiskřícího sněhu. Mířil přímo k mému úkrytu v křoví a moje srdce bušilo úžasem nad jeho mohutností. Měl hustou béžovou srst, a když jsem se hlouběji vtisknul mezi křivolaké kmínky hlohu, zašel do stínu kopce a zmizel mi. Pokoušel jsem se sledovat ho podle pachu a občasného mručení, ale zakrátko jsem si přestal být jistý, kde vlastně vůbec je. Rozechvělýma rukama jsem ze svého vaku vyndal balíček z jelenice a vysvobodil štíhlou křišťálovou fiólu. Když jsem ji podržel proti obloze, zář Kadhatu vykouzlila v něm šarlatové jiskry, které jsem vždy tak miloval. Zalitoval jsem, že takovou krásu musím prolít hrdlem. V tu chvíli z neuvěřitelné blízkosti zaznělo křupání těžkého těla po zmrzlém sněhu. Chvatně jsem pohlédl na otcovo písmo, vyryté na lahvičku a zašeptal ta čarovná slova: ‚Elixír mi žíly plní, silou obra svaly vlní.‘
Nato jsem bez meškání požil fialový roztok. Možná již znáš ten pocit, ten úžasný, strhující pocit radosti a síly, že se elf cítí blízko bohů a všechno v něm tančí. Ani teď, když mě chladné poryvy hladu a slabosti dohání k pláči, nedokážu docela zapomenout na to nespoutané chvění divoké energie! Jako ve snu jsem zahlédl olbřímího tvora, který si proklestil cestu pár kroků od mne, aniž by se na okamžik zastavil, i jak jeho hlas doznívá spolu s praskotem větví někde za mými zády. Jak nekonečně sladká zdála se být ta šarlatová chuť; síly…
Ne, nebudu ti líčit všechny ty roky, kdy ve mně myšlenka na otcovu pracovnu s policemi plnými různobarevných fiól bloudila jak ztracená duše šerem podsvětí. Nechci už více pomyslet na ta jara, kdy jsem prošlapával opuštěné stezky a v batohu nosil flakon s fialovým kouzlem. Jak rychle blednul a zkracoval se můj požitek, jak snadno jsem přivykl té všeobsahující chutí!
Někdy kolem 340. roku mého života vstoupil jsem poprvé do Domu elixírů a začal jsem tvrdě pracovat. Zkoumal jsem a pátral ve starých knihách a svitcích, hledal náznaky na zemi i na nebi. Tak vznikl první Dryák. Pojmenoval jsem jej podle jedné osikové víly, s níž jsem se tehdy přátelil a štědré rozdávání jeho přivedlo ke mně spoustu bratří. A snažil jsem se dál. Zapomínaje jíst, zapomínaje spát, míchal jsem nové směsi a varianty, pokoušel své štěstí… Nakonec, na sklonku 4. století po svém narození, uzavřel jsem všechna bádání a přivedl na svět ten prokletý Latrienův Silodryák. Domníval jsem se býti na první míli Stezky nesmrtelných , ach má pýcho, a pil jsem svůj nápoj po džbánech. Oproti původní Obří síle jsem hlavní důraz přesunul na psychickou složku účinků…
…Slavil jsem se Silodryákem velké úspěchy a začal se skvěle prodávat. Stal jsem se takřka přes noc bohatcem. Koupil jsem si bytelný dům, abych mohl lépe sledovat proud mého zboží a chránit je před zloději. Výrobu jsem posléze přenechal svým pomocníkům a sám jsem se stal jejich nejlepším zákazníkem. Moje spotřeba nezadržitelně stoupala, téměř stejně rychle, jako rostl můj majetek. Začaly se projevovat stále nepříjemnější vedlejší účinky: několikrát jsem se proměnil v obra, třikrát jsem vzplanul láskou k horské skřetovi (a utržil pěknou ostudu), o nekontrolovatelném světélkování šarlatovými barvami ani nemluvě – zkrátka šlo to se mnou z kopce. Navíc jsem po pokusu omezit konzumaci lektvaru začal trpět bolestmi hlavy a únavou…
A stupňovalo se to. Posledních padesát let mne bolesti budily ze sna a pronásledovaly celý den, bez ohledu na to, jak silnou dávku elixíru jsem do sebe vpravil. Někdy v tom období si pro mne přišli…
Nepamatuji se na to, tělesná muka přemazala všechny mé nedávné vzpomínky. Myslím, že posledních deset ročních období jsem ani nevycházel z domu. Z něčeho mne obviňují – nevím ani z čeho a nejspíš mě i odsoudí. Přeji si, aby to bylo rychle, neboť nepřístupnost Silodryáku činí mi z této kobky žhnoucí Peklo. Křeč vyrazí mi z ruky brk každou chvíli a já nemám sílu ji potlačit. Drahý synu! Můj nejdražší Latrinvůnieli!! Nikdy, prosím tě, nikdy nevlož do úst ani jedinou kapku toho zákeřného jedu, který zabil tvého otce, a nedovol ani těm, na nichž ti záleží, aby bohy zatracený lektvar ochutnali. Nevycházej z lesů a nenechej plameny Slunce, aby ti spálily zrak, jako jsem to dovolil já pošetilý. Buď s bohy a nikdy nezapomeň – ani jedinou kapku lektvaru, byŤ by to byl jen prachobyčejný dryák proti vředům…
K těmto smutným řádkům lze již jen poznamenat, že elf jménem Latrinvůniel byl spatřen asi před dvěma týdny v otcově starém Domě elixírů. Nyní se zdá, že intenzita obchodu s „fialovým zlatem“ nabírá znovu na obrátkách. Zastaví někdo tuto plíživou zhoubu? Lze vůbec uhodnout, jak závažná věc byla objevena? Zde stopa končí. Prozatím…
Pokusme se definovat onu tenkou hranici mezi bezproblémovým konzumentem lektvarů a potenciálním závislíkem. Zjevně jsou více ohroženi elfové a domácí skřítci díky jejich nižší obranyschopnosti. Musí konzumovat stále stejný lektvar po dobu aspoň 100 let.
Ale i my ostatní se musíme mít na pozoru a v žádném případě nenaštvat alchymistu, z jehož dílny lektvary požíváme (byť jen na zánět středního ucha).
Argo Almandin Heliodor