Bylo to docela nedávno, asi týden zpět, možná dva. Procházela jsem se chodbami bradavického hradu a spíš jen tak bezcílně bloumala, než že bych hledala jasný cíl. Kroky mě zavedly až na školní pozemky. Protože odtávaly poslední zbytky sněhu, nohy se mi bořily do odporného bahna, což nepříjemně čvachtalo. Do oka mi padly obruče nad famfrpálovým hřištěm.
Napadlo mě, že bych to nudné sobotní odpoledne, zející jako díra v sýru, mohla vyplnit něčím přeci jenom užitečnějším…Doplazila jsem se až na tribuny. Trénovalo tu několik profesionálních hráčů havraspárské koleje. Protože svoje vlastní koště nemám, poprosila jsem je, zda by mi nepůjčily jedno stařičké školní.
„Jasně,ale nepleť se nám do hry!“ odpověděl mi kapitán havraspárského družstva.
Tak zase nic. Všichni kamarádi si v kolejní místnosti psali úkoly, tihle očividně zájem o znuděnou holku neměli…Nasedla jsem tedy na koště a jen tak se vydala na oblet nad krajinou. Přestože mi docela mrzly ruce, byl tento let nepoměrně zajímavější, než cokoli jiného, co jsem ten den dělala…
V jednom okamžiku mě poryv větru odhodil zpět nad hřiště. Nechtěně jsem vrazila do jednoho z odrážečů a vykoledovala si tak pokárání. Lépe řečeno mě ten dotyčný seřval jak malou do školky. Zamířila jsem tedy úplně z dohledu. Trochu naštvaná, že o mě dnes nikdo nejeví zájem, jsem se kochala krajinou. Tak nějak mě uklidňovala…
Nad Prasinkami mě napadlo, že bych se mohla proletět podél kolejí bradavického expresu někam dál. Když budu sledovat koleje, nemůžu se přeci ztratit, ne?
Krajina kolem byla vážně fantastická, nikde žádný čaroděj, žádný mudla…V jedné chvíli se ke mně přiblížil tlustý vrabec a začal si se mnou a mým půjčeným koštětem hrát na honěnou. Neustále se mi komíhal před očima, po chvíli už mě pěkně štval. Chtěla jsem ho zahnat a tak jsem vší silou kličkovala sem a tam. Opravdu se mi to podařilo,ale…koleje jsem ztratila z dohledu úplně stejně jako vypaseného vrabce. Toho ptáka mi byl čert dlužen!!!
Zrakem jsem neustále pátrala po kolejích, jenže jsem si jaksi nevšimla, že ztrácím výšku…
A najednou… Křááááách!
Nevšimla jsem si obrovitého topolu, který se jen tak, mírnix týrnix tyčit uprostřed nevysokého porostu jív a vrb.
Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že visím za lem hábitu, moje koště se válí v hlubinách někde na zemi a navíc… Mudla!!! Ze své luxusní výšky patnácti metrů jsem zahlédla mudlu venčícího svého psa. Nic menšího než irský vlkodav to nebylo!!!
Hbitě jsem zašátrala v hábitu a nahmatala hůlku. Pravda, křupání nití švů hábitu mě poněkud znepokojilo,ale zatím jsem nepanikařila.
Použila jsem obyčejné vznášecí kouzlo a přivolala si své koště zpět nahoru, už už jsem po něm natahovala ruku, když první šev hábitu povolil a já se nepříjemně zhoupla.To néé! Hůlka mi vypadla z ruka a žuchla do trávy těsně vedle zaječích bobků.
Ach jo, mám dneska den blbec, pomyslela jsem si. Koště zůstalo viset na vedlejší vrbě. Ale ne! Z cesty sem přibíhalo psisko a očichávalo zaječí bobky. Hlavně,ať si mě nevšimne ten mudla, nebo bude průšvih jako bradavický hrad!
Tiché křřřř ve švech mého hábitu mě ujistilo v tom, že den blbec opravdu mám! Modlila jsem se k Merlinovi,abych nespadla přímo do těch bobků pod čumák tomu hroznému psisku! To už tu byl ale jeho majitel.
„Pojď , Cvrčku, budeme aportovat, to ty přece rád…“
Mudla, který takového kolohnáta pojmenuje Cvrček, zřejmě nemá všech pět pohromadě…
„Hele, co mám, klacík, Cvrčku, aport!“
„Nééé,“ zaúpěla jsem spolu s dalším, tentokrát ale již hlasitým křřřř v mém hábitu, když ten blázen začal aportovat mou hůlkou a rázem jsem se ocitla o tři větve níže. Zřejmě únava materiálu, pomyslela jsem si na konto hábitu a dál řešila problém. Vyhodí mě, či rovnou pošlou do Azkabanu, až se vrátím na hrad?
Cvrček radostně hopkal mezi stromy a keři a a s mým „klacíkem“ si hrál tak radostně, až z něj sliny odletovaly!
„Do háje!“ dala jsem průchod svým emocím a kopla do kmene stromu. Což se mi ovšem vymstilo dalším křřř a já letěla o další tři větve dolů. Pokusila jsem se dosáhnout na větev pod sebou, abych mohla sešplhat, teď už to nebyla na zem moc velká výška. Ale osud tomu chtěl, že mým trablům neměl být konec.
Už už jsem se natahovala k výhodně vyhlížející větvičce co by držátku, když se objevil vypasený vrabec. Uvelebil se drze na mou napřaženou ruku. Už tak dost rozzuřená jsem rukou začala vztekle mávat. Vrabec se tedy vznesl a já s nenápadným křřř letěla opět blíže k zemi.
Vrabec, jako by tušil v jakém citovém rozpoložení se právě nacházím, se mi vykálel rovnou na hlavu. Pomyslela jsem si, že vlastnit vzduchovku, o níž jsme se učili při studiu mudlů, by vůbec nebylo špatné! Vím, že ptáci se nemohou usmívat, ale takovýhle zlomyslný ptačí úsměv jste ještě neviděli!!!
A pak se to stalo. Další poryv větru, který mě rozkymácel jak kyvadlo v kukačkových hodinách.Poslední křřřř bylo opravdu teatrální! Nemusím doufám podotýkat, že jsem přistála přímo na hromádce zaječích bobků.
Vyškrábala jsem se na nohy a následovala mudlu s tím hloupým čoklem. Roztrhaný hábit neodhaloval snad jen intimní partie a nepříjemně se mi zadrhával na každém keříčku. Měla jsem pocit, že až najdu svou hůlku, zničím s ní svět!
Po chvíli se háj rozestoupil a za zablácenou polní cestou zelo obrovské pole. A několik metrů od jeho okraje… ano, moje hůlka! Rozběhla jsem se a…
Šploooouch! Za tuhle efektivní šipku do kalužiny bych bezpochyby v hodině plavání obdržela jedničku! Vstala jsem. Snažila jsem se být klidná. Otřela jsem si zablácený obličej. Natáhla si utržený rukáv až k rameni a rázným krokem jsem došla ke své hůlce. Doteď cítím v ruce ty slizké sliny. Skutečnost, že jsem si zadřela třísku, neberu v potaz. Má hůlka funguje,ale jak bych to řekla… je mírně v tuningu.
Došla jsem si pro svoje koště a vydala se zpět k hradu. Je až s podivem, že se mi opravdu nic zlého nestalo!
Vrátila jsem koště a dovlekla se do kolejní místnosti, kde jsem naprosto vyřízená padla na pohovku.
Nedbala jsem na posměšky spolužáků a vyděšené pohledy kamarádů. Raději jsem sebrala odpadnuvší rukáv a namířila si to rovnou do ložnice.
Jen jeden tlustý vrabec se svým přihlouplým úsměvem může za to, že rodiče dostali zprávu o mém celosemestrálním trestu za ničení školního majetku.
Jen ten vypasený vrabec může za to, že jsem oknem prohodila dubovou židli. Neměl sedět na parapetu a tak přiblble se na mě usmívat!
Ilys Ostrá