Záchrana hradu …

… z pohledu slečny Elerin Portmenové, aneb páté kolo sedmiboje

Všude se rozléhal křik. Profesoři se snažili udržet studenty aspoň v jakž takž předstíraném klidu, ale jejich snaha neměla moc valného výsledku.

Útoky smrtijedů se stupňovaly.

Nikdo pořádně ani nevěděl, jak se to všechno seběhlo, ale jisté bylo, že dneska ráno na naši školu zaútočila velká skupina smrtijedů. Již jejich první útok si vyžádal několik obětí – v nastalé panice se do čela prvního odboje hrdinně postavila profesorka upírů Mia McWoodsová. Nejspíše spoléhala na to, že už vlastně jednou mrtvá je, ale zbloudilá letící hůlka skončivší v jejím srdci ukončila její neživé bytí.

Ale i ubozí, nevinní studenti nalezli smrt z rukou ďábelských padouchů. Na zemi zůstala bez hnutí ležet těla Sarah Clarissy Cordis, Leničky Pěkné nebo třeba Phosgena Crestfalla.

Profesoři spolu s primusy a prefekty mezitím zformovali starší studenty, rozdělili se na několik skupin a dali se do obrany hradu. První ročníky se musely evakuovat do jeho sklepeních částí.

Pan ředitel však viděl, že cvičeným a krutým smrtijedům nemůžou moc dlouho vzdorovat a svolal proto válečnou poradu. Zúčastnily se jí členové studentské a školní rady.

,,Ocitli jsme se ve velmi nepříjemné situaci,“ začal pan ředitel a rázoval si to skrz učebnu Egyptologie sem a tam. ,,Sami nemáme moc velkou šanci ubránit se – jeden po druhým tu všichni zemřeme!“

,,Nééé, panikááá,“ zařvala Ewelina. „Na umírání jsem ještě moc mladá!“
„Uklidněte se laskavě, slečno,“ chytla ji za rameno madam Tato a pro zklidnění jí jednu vrazila.
,,Takže, abych pokračoval,“ odkašlal si pan ředitel, „shodli, teda já jsem se shodl, že je potřeba vyslat záchranou skupinu, která by došla pro pomoc. Profesoři jsou až moc cenní na to, aby se na tuto nebezpečnou pouť mohli vypravit, proto bych vyslal dva zástupce z každé koleje. Rozhodnutí, kdo to bude, nechám na primusech. No, to je asi všechno – nějaké otázky?“

Skupinka osmi vybraných studentů se shromáždila u postranního východu z hradu. Plně informováni a vybaveni na nebezpečnou cestu čekali už jen na pokyn profesora Kilahima, který měl se svou skupinou studentů, od nich odlákat pozornost smrtijedů a zajistit jim tak bezpečný průchod přes školní pozemky.

,,Tak a je to tady,“ povzdechl si polohlasně Ota a rozhlédl se po svých společnících. Ze všech tvářích sálalo napětí.

Lucass, bibi, Peter, Lynn, Merrisa, Eileen a Yoko. Tak to budou teď na nějakou dobu moji nejbližší, honilo se mu hlavou. Ota se povzbudivě usmál.

,,Však my to zvládneme, Praha není tak daleko, jak se na první pohled může zdát.“
„A jděte!“ zvolal náhle profesor Kilahim vyrážejíc se svou skupinkou proti smrtijedům.

Záchranný oddíl se jako jeden muž vyřítil skrytým postraním vchodem na dvůr. Všude kolem nich probíhal boj. Kouzla jim šlehala nad hlavou. Smrtijedi si jich naštěstí ještě nevšimli. Štěstí jim ale nepřálo na dlouho. V rychlém sprintu se Yoko zamotaly nohy a klopýtla. Slabý výkřik, který jí unikl z hrdla, a dopadnutivší tělo na zem, upozornily na jejich přítomnost jednoho z nepřátel. Smrtijed hned zamířil hůlkou na ležící Yoko a ledově pronesl.

,,Avada Kedavra“

Zelený proud světla se nezadržitelně blížil k bezbranné Yoko, však svůj cíl již nenalezl.
Bezvládné tělo žlutého prefektka se svezlo k zemi těsně před ní.
„Avada Kedavra,“ zařvali sborem bibi, Merrisa a Peter a smrtijed tak zaplatil za Otovu smrt.
Yoko svírala v rukou mrtvé tělo svého spolužáka a celá se třásla.
„Vezměte ji někdo, nemůžeme se tu zdržovat,“ velitelsky se ozval Peter, „musíme se dostat do lesa, tam budeme v bezpečí.“

Když už se zdálo, že nejhorší mají za sebou, Eileen najednou bolestně vykřikla. Nějaké zbloudilé kouzlo ji zasáhlo do nohy a celou ji jí utrhlo. Krev srčela proudem ze zbylého pahýlu.
„Udělejte někdo něco, nenecháme přece umřít i ji,“ žalostně vzlykala Lynn.
bibi se snažila kusem rukávu zastavit prýštící krev, leč Eileen po chvíli zavřela své oči nadobro.
,,Vyrazilo nás osm, už je nás jenom šest – budeme-li pokračovat tímhle tempem, nedostaneme se živý ani přes ten les, natož až do Prahy na Neviditelnou univerzitu.“
„Skvěle, Lucassi, tvůj cynismus je opět na pravém místě,“ sjela ho bibi otíraje si zakrvácené ruce. “ Máme úkol, důležitý úkol a musíme ho splnit, tak se všichni koukejte sebrat. Není podstatné kolik nás dojde do cíle, hlavně, že dojde aspoň někdo a přivede tu tak žádanou pomoc.“

„Zhruba takhle se to teda všechno seběhlo,“ zakončil své vyprávění Peter.
„Takže mi chcete říct, že Ota s Eileen jsou mrtví, naše škola napadena a vy máte dojít do Prahy a nalézt Neviditelnou univerzitu, abyste přivedli pomoc? Neuvěřitelné…“ potřásla jsem nevěřícně hlavou a dál si chladila pomalu modrající oko.
,,Ehm, já se omlouvám, ale kdo mohl vědět, že nejsi nějaký nepřítel?“ soukal ze sebe omluvně Lucass při pohledu na vodou nasáknutý hadr na mé tváři.
„Jo,“ přisadila si Merrisa, “ studenti většinou nemají v lese co pohledávat, zvlášť, když jejich výuka probíhá na úplně jiném místě.“
„Dobře, dobře, však já vám nic nevyčítám. Ale příště než se na někoho bezhlavě vrhnete, zjistěte si laskavě předem, kdo to je.“ S tímto výrokem jsem obdařila Merrisu jedním ze svých mrazivých úsměvů. Ta se však jen pobaveně ušklíbla.

„Hašiš, šumáci, tak co budem teďka tunit? Už někdo vymašlil nějakej apgrejd-plán jak máme pokračovat?“ přerušila nastalé ticho svým dotazem Yoko.
„Instrukce od Nekra snad byly myslím jasné,“ protočila oči Merrisa. „Přejděte les a vydejte se na sever. Mudlům se více méně vyhýbejte. Až dorazíte do Prahy, hledejte Neviditelnou univerzitu! Nechápu, co je na tom tak nepochopitelného.“
„Můžu mít jeden nemístný dotaz?“ přihlásila jsem se o slovo. „Jak máme najít univerzitu, která je neviditelná? Doufám, že vám i tyhle instrukce Nekro zadal.“
„Mno, tak tento problém budeme muset ještě…ehm…prodiskutovat.“

„V pohodě, tučňáku, než dorazíme na místo, budeme mít času na diskutování ještě dostatek,“ poznamenala jsem poměrně trefně.
„Děti, nechci vám skákat do toho vašeho zajímavého rozhovoru, ale jestli nechceme nocovat v lese, a to já teda nechci, tak bychom se měli začít hejbat!“ prohlásila Lynn pozorujíc stále výše postavené slunce.
A tak jsme vyrazili. Vyrazili jsme na dlouhou strastiplnou pouť. Na pouť na niž se vydalo nás, sedm statečných.

Zbytek dne probíhal podezřele klidně. Do večera jsme se dostali až na druhý okraj lesa. Tam, po demokratickém hlasování a hůlce mířící na zbylé osazenstvo, jsme s Yoko rozhodly, že v našem jediném stanu budeme první noc spát my dvě. To nebe se na můj vkus zatahovalo až moc rychle.

Další den se na nás dívali všichni velmi nevraživě a to i přesto, že jsem se jim snažila vysvětlit, že spát v tom teplým a suchým stanu byla opravdu otrava.
Naše cesta pokračovala dál.

Po několika hodinách svižné chůze jsme se konečně dostali až k řece.
„Jó, dokázali jsme to,“ radovala se nadšeně Lynn. Zbytek se však taky tvářil spokojeně.
„Co jsem to dokázali? Vždyť jsme došli akorát k nějaký řece,“ pochybovačně jsem se rozhlédla po ostatních.
„Víš, Elíšku,“ objal mě Péťa kolem ramen, „jestlipak víš, co je tohle za řeku?“
„Mno, podle toho, kde jsem a jak je ta řeka velká, hmm…Vltava?“ vystřelila jsem od boku.
„No, ano, správně, Vltava a kampak teče taková Vltava?“
„Jasně,“ konečně se mi rozsvítilo v hlavě, „do Prahy!“
Na to mě Peter akorát poplácal obdivně po zádech, teda doufám, že obdivně.
„Musím konstatovat, že není blbá jako vagon tupých bruslí, jak se na první pohled zdálo.“
„Hele, Merriso, přestaň si tu hrát na hjůzostjašnou a vůbec se nechovej tak pofidérně a nenavážej se mi do Kolegyně,“ vypěnila Yoko.
„Hej, klidněte se vy dvě a radši se dejte do stavby voru,“ snažila se je uklidnit bibi.

Vor jsme postavili docela rychle. Ony ty kouzla občas nejsou tak na škodu. Na vodě už sice nevypadal tolik jízdyschopně, ale nedalo se nic dělat. Poté, co jsme se na něj všichni nějak vměstnali, Lucass kolem nás vykouzlil oblak mlhy. Opravdu nebylo potřeba, aby nás pak ještě honila mudlovská ochranná služba.

Plavba probíhala více méně poklidně. Vltava nedělala žádné problémy, jen si tak hezky plynula. Jenže, všechen klid jednou musí skončit a to se bohužel stalo i nám.
Řeka se náhle stala čím dál rychlejší.

„Máte někdo nějaké rozumné vysvětlení, proč to u všech čertů jede tak rychle?!“ začal Lucassovi mírně přeskakovat hlas.
„Obecně se vodní hladina zrychluje díky splavu, vodopádu nebo…“
„Vír!!“ zařvala náhle Lynn.
„Ano, teď jsem to chtěl říct,“ pokračoval Peter, „nebo vodnímu víru.“
„Ne, ty vole, vodní vír je před námi!“ neudržela se Merrisa.
„Honem, všichni se něčeho chyťte,“ snažil se udávat povely Peter.
„Jsme na voru!! Tady se není čeho chytit,“ nervozita dopadla i na mě.
„Prostě všichni k zemi a snažte se moc nepanikařit,“ pokoušela se situaci zvládnout bibi. Ne, že by se jí to moc dařilo, ale aspoň jsme všichni až na Petera, který obsluhoval bidlo, povinně skončili přilepeni k zemi voru.

Vír se nezadržitelně blížil. Náš vor se i přes veškerou Péťovu snahu pořád stáčel do středu řeky a tudíž i k té obrovské modré hladové tlamě. Situace nevypadala vůbec růžově.

Rozhodla jsem se vstát a pomoct Peterovi s řízením, ale zrovna když jsem se zvedala, Peter se rozhodl přemístit bidlo na druhou stranu voru a já se mu připletla do cesty. Poslední, co jsem viděla, byly miliony hvězdiček kolem mé hlavy.

Vzbudili mě čísi hlasy. Pomalu jsem otevřela oči. Kolem mě stála celá naše výprava – až na Lucasse.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně.
„Dostala jsi akorát trošku ránu do hlavy, to bude dobrý,“ snažila se mi bibi obalit hlavu něčím mokrým.
„Ale já myslím, co stalo na řece, jak jste se z toho dostali?“
„No,“ přisedla si k nám Lynn, „poté, co ses tam složila, Peter odhodil bidlo a inteligentně vytáhl hůlku. Asi se z nás pomalu stávají mudlové, když jsme úplně zapomněli na to, že umíme kouzlit. A zbytek byl docela jednoduchý. Stačilo nechat vzlítnout náš vor a ten vír jsme jednoduše přeletěli. Na nejbližším místě jsme pak zakotvili a to je asi všechno.“
„A Lucass, ten je kde?“

Nastalé ticho bylo jasnou odpovědí. Zavřela jsem zase oči.
„Nemohli jsme tomu zabránit, Kolegyně, věř mi,“ ozvala se Yoko, „když se vor vznesl, on nějak…no, šupsl přímo do toho víru.“
Pomalu jsem se zvedla.
„Jdu se projít,“ oznámila jsem chladně.

Není nad krásnou procházku při měsíčním světle.
Když uběhla zhruba hodina, rozhodla jsem se vrátit. Cestou zpátky jsme však najednou uslyšela tlumený rozhovor vycházející z nedalekého seskupení stromů. Potichu jsem se přiblížila. Nedalo se však rozpoznat, kdo spolu mluví, rozhovor byl příliš tichý.

„….takže, je ti jasný, co máš dělat, že?“ říkal právě první hlas.
„Ty jsi blázen, to nikdy neudělám!“ oponoval druhý hlas.
„Ale uděláš,“ začal se smát první hlas, „Imperius!“
Vyděšeně jsem začala couvat, ale docílila jsem jenom toho, že jsem vrazila do stromu, co stál za mnou. Hluk upozornil na mou přítomnost onu neznámou osobu.

„Mdloby na tebe“ poslední věta, kterou jsem slyšela.

Vzbudila jsem se asi za půl hodiny. Já se na to ale fakt vybodnu. To je dvakrát během jednoho dne, nadávala jsem v duchu a urychleně se vracela do našeho provizorního tábora.
„Tak tady jsi, už jsme si o tebe začínali dělat starosti,“ usmála se Lynn.
Podezřele jsem se rozhlížela po všech přítomných, ale všichni se tvářili řekněme normálně.
Peter se snažil zatlouct kolík od stanu do země. Yoko připravovala večeři. Lynn s bibi sbíraly dřevo. Merrisa…moment, blesklo mi hlavou. To co drží bibi není dřevo, ale hůlka!
„Pozo…,“ nestačila jsem vykřiknout.
„Avada Kedavra,“ pronesla bibi míříc na Lynn.
Všichni jsme jak ve zpomaleném filmu sledovali, jak se Lynn složila bez dechu k zemi.
Jako první se vzpamatovala Merrisa, vytáhla hůlku a namířila ji na bibi.

„Ona se pomátla, musíme ji zneškodnit, nebo ještě zabije i nás!“ vykřikla zoufale.

Peter s Yoko jenom nerozhodně létali pohledem mezi bibi a Merrisou. Mně to však už docvaklo.
„Ne, to ty náš tu všechny chceš zabít,“ pronesla jsem do stále trvajícího ticha a vylíčila jsem ten rozhovor, jehož jsem byla svědkem.
Yoko hned vytáhla hůlku a Peter se přidal po chvíli.
„Koukám, že má hra už je u konce,“ povzdechla si Merrisa, „ale má pravdu, donutila jsem bibi zabít Lynn a nejenom to. Taky jsem shodila Lucasse z voru a byla jsem to já, kdo zařídil, aby Yoko klopýtla na tom nádvoří. Jen s tou Eileen to byla smůla. To se stát nemělo.“
„Ale proč…,“ nechápal Peter.
„Protože Zmijozel nemůže dopustit, aby se přiblížila pomoc, on sám chce převzít vládu na hradem. To Nekro se stane novým ředitelem! Ale co, z původních devíti jste čtyři, svůj úkol jsem splnila víc jak dobře.“
Na to Merrisa vyndala nějakou lahvičku a rychle vypila její obsah.

Jakmile jsme pohřbili ty dvě těla, vydali jsem se opět na cestu. Praha byla už tak blízko.
Netrvalo nám to ani 24 hodin a vystoupili jsme z voru na Starém Městě.
„Tak co teď? Kde máme hledat tu Neviditelnou univerzitu?“ bezradně rozhodil rukama Peter.
„Jo, El, ty jsi tu doma, kde se to teda dozvíme?“ očekávala odpověď bibi.
„Já nevím…o Neviditelný univerzitě jsem nikdy neslyšela,“ zamyslela jsem se, „možná…jo, to bychom mohli zkusit. Kousek odtud je kouzelnická hospoda. Pravda, hemží se to tam samými individui, ale je to asi jediný místo, kde by nám mohl někdo pomoct.“

Scházeli jsme po schodech dolů. Samotná chodba vypadala víc jak odpudivě, ale nedalo se nic dělat. Tu informaci jsme nutně potřebovali.
Lokál byl potemnělý a hosté velmi podezřelí.
Peter se nadechl a vydal se zpovídat opilecké osazenstvo. Jeho snaha neměla ale valného výsledku.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se Yoko, když se vrátil.
„Já znám odpověď na vaši otázku,“ ozvala se napravo od nás. V tmavém koutě tam seděl pobledlý chlápek a se zájmem nás pozoroval.
„Vím, kde můžete najít Neviditelnou univerzitu.“
„A řeknete nám to teda?“ s nadějí jsem se ho optala.
„Řeknu,“ chladně se usmál, „ale za tu informaci požaduji jistou odměnu.“ S tím přejel lačně pohledem přes nás tři.
Rozpačitě jsem se podívala po Yoko a bibi.
„To nepřichází v úvahu!“ ostře na něj vyjel Peter.
Chlápek se vyklonil se stínu a odhalil svoje špičáky.
<>„Nemůžeš ani tušit, člověče, jaké je to žít jenom z krysí krve, tak dlouho už toužím po normální lidské a vy tu informaci, jak tak pozoruji, potřebujete opravdu hodně. Ale nikdo jiný vám ji tu neřekne, proto se rozhodujte s rozmyslem. Pořád zbudete tři, to je dostatečný množství.“
„Já půjdu,“ ozvala se najednou bibi.
„Ne, to ti nedovolíme,“ vyděšeně jsem se po ní ohlédla, „jistě se dá najít jiné řešení. Lepší řešení…“
„Není čas,“ položila mi ruku na rameno a usmála se, „tohle je jediná šance, jak zachránit školu, naše spolužáky… nesmíte dovolit Nekrovi, aby ji ovládl. To jediný mi slibte.“
Na to se otočila a došla až k upírovi.
„Zůstanu, ale dejte jim tu informaci,“ pronesla rozhodným hlasem.

„Vrátím se tam a zachráníme ji, ještě je čas,“ zoufale vykřikl Peter, když jsme vyšli zase na čerstvý vzduch.
„Jo, má pravdu, jsme přeci těžcí magiči, nějakej upír nás nezastaví,“ přidala se Yoko.
„Ne,“ smutně jsem se otočila, „upíra bychom nepřemohli, ani kdybychom tu byli všichni. Musíme jít. Obětovala se kvůli nám, tak ať to není zbytečná oběť.“

Podle popisu jsme došli až na Betlémské náměstí. Před námi se rýsoval obrys starodávné kaple. Celé náměstí bylo ponořeno v tiché tmě. Jen na rozích vrhaly trochu světla zavěšené lucerny.
„Tak tady by to mělo být,“ zamračil se Peter.
„Jak jen to ten zubatec šmankote říkal…Neviditelná univerzita se zjeví těm, kteří vědí, kde leží…mno, ale to my u ďasa přece víme,“ rozčilovala se Yoko, „tady leží, tady, prostě tady. Takže se koukej tentononc to, objevit.“
„Nevím, jestli se zjeví, když na ni budeš nadávat,“ odtušila jsem.
„Nechci vás, dámy, přerušovat, ale…“ ozval se Peter.
Obě jsme se podívaly, kam ukazovala a sborově nám spadla čelist.
„Kolegyně, prajmusi, my jsme to dokázali!“
nadšeně začala povykovat Yoko.
„Jdeme, ještě není všemu konec,“ popoháněl nás Peter.
„Máte pravdu, rozhodně není všemu konec,“ ozvalo se nám za zády.
Blížila se k nám skupinka smrtijedů.
„Nevěřili jsem, že se dostanete tak daleko, ale stalo se. Jsem překvapen. Ale je mi líto, tímto vaše pouť končí.“
„Na,“ podal mi Peter zdobený dopis, „tohle musíte předat děkanovi univerzity. Nim mi ho dal, než jsme odešli. Já je zdržím. A nechci slyšet žádné námitky. Nemohl bych se jen tak vrátit na školu, když vím, že Oťas s bibiškou se obětovali a já nic. Tak honem, běžte, někdo to doručit musí!“
Na to vykročil vstříc smrtijedům.

Popadla jsem Yoko za ruku a vyrazila k vchodu do univerzity. Za sebou jsem jen slyšela výkřiky následované pádem těla a zlověstným smíchem. Vchod však byl už na dosah. Sáhla jsem po klice a rozrazila dveře dokořán. Na poslední chvíli je Yoko za námi přirazila a zastrčila západku.

Jakmile si děkan přečetl dopis, vyslal skupinu svých lidí na naši školu. Když jsme se tam po pár dnech vrátily i my, škola už byla v původním stavu.

Smrtijedi byli pochytáni a spolu s Nekrem odvezeni do Azkabanu. Většina zmijozelských v tom byla nevinně, zbytek byl neprodleně vyloučen.

A my? My jsme byly oslavovány jako hrdinky. Ale k čemu to bylo? Vždyť spousta našich spolužáků položila dobrovolně život, abychom my dokončili úkol. To byli praví hrdinové.
Proto hned vedle soch zakladatelů školy přibyl další památník. Památník se jmény Oty, Lynn, Lucasse, bibi a Petera.
Už navždy se vryjeme do paměti lidí jako ti, co se neváhali vydat na nebezpečnou cestu. Jako ti, jenž nesou označení – Sedm statečných.