Královský špión – 4.díl
Autor: Phosgen Crestfall
Vstal brzy ráno, jakmile bouře utichla. V sále potkal rozespalého hostinského. Vzal si něco drobného k snědku a vyrovnal účet. Potom vyšel ven. Až majitel domu zjistí, co všechno se během noci přihodilo, mohl by začít s nepříjemnými otázkami. Bude lepší zmizet hned teď.
Angard překročil nepřirozenou hromadu sněhu u svého vznášedla, otřel jeho povrch a nasedl. Kryt mechanismu ovládání byl sundaný, jinak bylo ale všechno v pořádku, Angard ho tedy zašrouboval zpět. Za moment sníh u země zavířil a stroj se dal do pohybu. Zamířil dál na východ, za sebou nechával mělkou prohlubeň odvátého sněhu.
Angard zastavil u provizorně postavené dřevěné boudy, přes cestu byla spuštěna závora. Plakát na jedné stěně hlásal: Konec Arkadského království. Vstup do nebezpečná zóny. Vojenská kontrola. Uvnitř byli tři muži, když spatřili Angardův příjezd, na moment vzhlédli a jeden z nich vyšel ven, zbylí dva pokračovali ve veselém rozhovoru.
„Vaše povolení k průjezdu a průkaz totožnosti, pane,“ oslovil ho strážný. Zevnitř sem dolehlo několik slov, když je voják zaslechl, otočil se a na kolegy se usmál.
„Asi se dobře bavíte, co?“ zeptal se Angard, když muži podával požadované papíry.
„Co nám zbývá…“ strážný mezitím otevíral první list, „…dobrá, povolení je v pořádku.“
„Více ostražitosti by v žádném případě neškodilo.“
„Raději se starejte o svou bezpečnost.“
„Promiňte, asi jsme si nerozuměli, nejde mi o vaši bezpečnost, jde mi o bezpečnost celé země!“
„Kdo jste, že mě budete poučovat? Jedete obchodovat, nebo za příbuznými?“ znovu otevřel list s povolením, „… důvod neuveden. Zvláštní.“ Potom se strážný podíval na identifikační doklad.
„Žádné povolání… zajímavé… Angard…“ zakroutil hlavou, „no myslím, že s tím byste mohl mít pěkné problémy, pane.“
„To jako s čím?“
„Žádné povolání, žádný důvod cesty, jedete šířit paniku? Myslím, že vás tu pár hodin zdržíme,“ usmál se voják.
Angard si ho zkoumavě prohlédl: „Prosím, je to na vaši zodpovědnost.“
„Rád na sebe to břímě vezmu, pane,“ řekl strážný ironicky.
Po těch slovech vešel dovnitř. Něco říkal druhým dvěma a ukazoval přitom na Angarda. Jeden z nich se přitom lekl a nervózně začal ostatním něco sdělovat. Angard se usmál, asi si vzpomněli, s kým mají tu čest. O něčem ještě chvíli vzrušeně debatovali, potom se první voják vrátil, tentokrát se již nechoval vůbec nadřazeně. Jeho vyjadřování se úplně změnilo.
„Tedy… pane… odpusťte to malé nedorozumění, musíme prověřovat všechno podezřelé…“
„Nejsem si jistý, že to byl ten správný důvod.“
„No… pane, určitě byl. Samozřejmě děkujeme za vaši radu, budeme nyní hlídat o moc pečlivěji.„
„To by měla být samozřejmost. Monarcha nebude mít radost, až se to dozví.“
„Monarcha?“ vyvalil na něho voják vyděšeně oči. „Já…“ hlas se mu vytratil.
„Už mě konečně pustíte?“ zvýšil Angard hlas a ukázal na závoru.
„A-ano, jistě. Jenom ještě předtím, pane…jste královským zvědem, že?“br />
„Jsem špión.“
„Ano. Špión. Zvěd. V tom případě, mám pro vás zprávu, měli jsme ji sdělit prvnímu projíždějícímu zvědovi, neznáme její důležitost, ale raději… ať to víte. Byl tu muž, který na vás čeká v první vesnici po cestě – v Celberu. Bude prý v hostinci, máte se ptát na nejlepší pokoj.“
Angard jenom kývl hlavou, nenamáhal se poděkovat. Tvářil se, jako by ho zpráva ani příliš nezajímala. V jeho mysli se však vynořily nové otazníky. Kdo a proč se s ním chce setkat? Když se závora otevřela, zamířil co nejrychlejším tempem ke Celberu.
„Je nejlepší pokoj volný?“ otočil se bez dlouhých vytáček Angard na chlapce, který pobíhal po místnosti a roznášel pití.
„Nevím, pane, zeptám se,“ špitlo dítě a běželo s pivem k jednomu ze stolů.
Hospoda byla jenom o něco málo větší, než ta, ve které přespával před pár dny. Její vybavení však bylo neporovnatelně dražší a lepší, bylo znát, že se nachází ve vesnici a ne osamocena po cestě. Přesto však bylo ve tvářích místních lidí znát trochu zatrpklosti. Jejich vesnice byla zařazena do nebezpečné zóny. Teď už se jim spousta cestovatelů vyhýbala.
Když se chlapec, již s prázdnýma rukama, vracel k výčepu, Angard ho chytil za košili.
„A pospěš si,“ řekl, když se k němu sklonil.
Kluk se vystrašil a Angard z toho měl radost. Posadil se k nejbližšímu stolu a nevšímal si zkoumavých pohledů, které na něho dva sedící muži vrhli.
Za chvíli k němu došel hostinský.
„Pane, bohužel nejlepší pokoj v tuto chvíli není volný, ale pokud vám to nebude vadit, během pár minut můžu připravit druhý nejlepší. Ten vás jistě svojí kvalitou uspokojí. V celém kraji…“
„Kdo je v tom nejlepším?“
„Obávám se, že nevím, pane,“ omlouval se hostinský, „nějaký muž, nepředstavil se.“
„Chci s ním mluvit.“
„Já… půjdu se ho zeptat.“
„Pospěšte si.“
„Jistě, pane.“
Angard chvíli počkal, potom vstal a vydal se po schodech nahoru za hostinským. Nahoře byla chodba s pěti dveřmi na obou stranách. Na samotném konci potom byly dveře jedenácté, přímo naproti schodům. Ty za sebou zrovna zavíral hospodský.
Když uviděl, jak proti němu Angard jde, řekl: „Pokud jsem dobře vyrozuměl, pán nechce v žádném případě místnost uvolnit, ale jste již očekáván.“
„Dobře, zaveď mě tam.“
„Jsou to tyto zadní dveře.“
„Vstup první.“
„Jak si přejete,“podivil se majitel a otevřel dveře.
Angard vstoupil hned za ním. Jakmile spatřil, že od muže sedícího v měkkém křesle a kouřícím dýmku nic nehrozí, poslal hospodského pryč.
„Chytré.“
„Co, Marsone?“
„Poslat nejdříve hospodského. Kdybych tě chtěl odrovnat, opravdu bych to do něj omylem napálil.“
„Ty asi jo.“
„Jasně, zase mě shazuješ,“ zasmál se Marson, odložil dýmku a potřásl si rukou s Angardem.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Angard, když se oba posadili.
„Nechci viset.“
„To budeš muset vysvětlit.“
„Nejsem natolik čestný, abych se přiznal, že jsem porušil přísahu mlčenlivosti a všechno ti prozradil. Nemám odvahu nechat se pověsit.“
„Copak se to někdo dozvěděl?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
„Jenže já jsem zase až příliš čestný na to, abych zastával funkci kapitána a měl černé svědomí.“
„Takže jsi zvolil kompromis a uprchl bez vysvětlení?“
„Přesně tak.“
„Jsi blázen.“
„Asi jsme dva.“
„Čest není můj problém.“
„Nezradil bys krále.“
„To je pravda,“ pokýval Angard hlavou, „jenže to je spíše věrnost. Jsem věrný svému pánovi. Na čestného si nehraji.“
„Znělo by to hezky, kdyby to byla pravda.“
„Zabiji kohokoliv, když to bude můj úkol vyžadovat. Tak se chová čestný muž?“
„Tak se chová špión. Čest je v něčem jiném.“
„Zapomeň na to, Marsone,“ mávl Angard rukou, „co chceš teď dělat?“
„Pomůžu ti.“
„Jeden je až moc. Nemůžeme tam vpadnout dva.“
„Ty to zkus přes zeď. Já půjdu hlavním vchodem.“
„Nádherné přirovnání,“ zasmál se Angard. „Ale ty si myslíš, že tě nechají dojít blíž, než je dostřel jejich pušek?“
„Jsem králův kapitán.“
„To jim hodně říká. Myslíš, že tam zatím nebyli vysláni žádní poslové?“
„Byli.“
„A?“
„Nevrátili se.“
„Tak vidíš.“
„Co to ale znamená? Třeba mně jenom řeknou: bohužel, chceme vás vyvraždit. Třeba mě zabijí, zavřou, ale třeba je taky konečně donutím k nějakému jednání.“
„Ti už jednají až moc.„
„Víš, jak to myslím.“
„Musím to zopakovat: Jsi blázen.“
„Stojí to za pokus.“
„Počkej, myslím něco jiného. Ty prchneš od krále, protože jsi ho zradil a kam zamíříš? Do nejbližšího místa, kde mu můžeš pomoci.“
„Třeba mě potom odpustí.“
„Zatím neví co.“
„Angarde, udělám to. Aspoň na sebe upoutám pozornost a ty tam pronikneš snáz.“
„Radši to zkus jako já, beze svědků.“
„Ne, to je tvůj způsob. Já jsem voják a bojuji otevřeně.“
„Jo a vůbec nejlepší proti tisícové přesile.“
„Co ty víš!“
„Takže tě nepřemluvím?“
Marson zavrtěl hlavou.
„Tak se na to jdeme dolů alespoň napít.“