Troška smutné poezie od Amy Joyce Parkerové…
Tak nedělej, že jsi to nevěděla,
svět je plnej lidí, co mají těla.
A z těch těl, krev stejně rudá teče,
když proniknou skrz zuby jako meče.
Asi nevíš, co povídám
a tak ti dobrou radu dám:
„Dokud ty těla budou žít,
budou se upíři dobře mít.“
Krev je rudá,
pod mýma nohama,
barví se půda,
už je to za náma.
Tak už víš co znamená,
když má upír hlad,
být spolu do rána,
co to byl za nápad?
Díváš se do mých očí,
holka zmámená,
země se s náma točí,
tvá krev je červená.
Brečet se mi chtělo,
ale upír nemá slzy,
pohled na tvý tělo,
všechno mě mrzí.
Najednou chci, aby jsi žila,
jako rovná mi, se mnou byla.
Jediný způsob, když chceš žít,
musíš se upíří krve napít.
A jak tobě ubývají síly,
řežu se sám do svý žíly.
Držím ti hlavu, aby ses napila.
To všechno pro to, aby jsi přežila.
Život nový za několik chvil,
ještě nevíš, že z tebe upír pil.
Když ráno oči otvíráš,
divnou v nich jiskru máš.
Budeš jako já,
s chutí lidi sát.
Upíři jako jed,
zamoří celý svět.
Jestli máš taky hlad,
Pojď lidi na smrt hnát!
Mlsně se olízneš,
„Hej, děvče, kam to jdeš?“
Když tady zůstaneš,
nic se ti nestane.
Za rohem v uličce
lovec tě dostane.
Jeden výstřel kulkou stříbrnou,
přímo do srdce,
vrhnu se za mou láskou raněnou,
nekoukám na střelce.
Pohled tvůj zhasíná,
na mě se nedívá.
Ty si mi utekla,
tou cestou do pekla.
Teď už mě nic nezastaví,
já se nechám taky zabít.
Dvě upíří duše jdou,
ruku v rude dál jen tmou.
Pořád ti to hrozně sluší
a prej, že upír nemá duši.
Je to jen blbých lidí kec,
jsem stále tvé duše zajatec.
A naše duše se rádi mají.
Nevím kde, snad v upířím ráji.