Autor: Amy Joyce Parkerová
Soumrak se blíží,
noc už se vkrádá,
mé uši slyší,
jak tvé tělo padá.
Noří se do mě
a mě to nevadí,
něžně a jemně,
to duši pohladí.
Cítím tak velikou vášeň,
ale tobě je to jedno,
kvetu jak na jaře třešiň,
vidím, že klesla jsem na dno.
Dávám svou lásku moc levně,
jen za pár chvil vášně,
a všechno nakonec stejně
opadne jak lístky třešně.
Ty nikdy jsi mi neříkal,
jak máš mě rád
a já jsem věděla,
že jsi jen kamarád.
Láska je láska,
sex zas sex je,
tys byl má sázka,
a že sex vyhraje,
neměla jsem potuchy,
připustit si prohru,
není tak jednoduchý
a já chystám dohru.
Přesto nás pojí
silné pouto,
dlaně se spojí
chvílí touto.
Proč ale děláš,
že se nic neděje,
mě se vysmíváš,
já ztrácím naděje.
Hraješ si se mnou,
jak kočka s myší,
kdo nocí temnou,
můj pláč slyší,
tomu je jasné,
jak právě teď mi je,
mé srdce hasne
a hlína ho zakryje.
Ty jsi ten hrobař,
pohřbíš mé srdce,
ty jsi můj stopař,
s lopatou v ruce.
Musím se vyhnout,
tobě, tvé lopatě,
a utíkat černou nocí,
soumrak dávno není,
před tebou, tvou mocí,
neseš mi utrpení.
Srdce mě bolí,
už mu zvoní hrana
a tu se ozve
z pistole rána.
Tvé tělo padá
vedle mě k zemi,
má duše strádá,
už stýská se mi.
Tak rána druhá
tou tmou zazní,
před zraky duha,
už jsem za zdí.
Ta tenká zeď dělí
dva různé světy,
v jednom jsou bdělí,
v druhém skelety.
Je mi to jedno,
zase jsme spolu,
jenom nás dali,
trošičku dolu.
Nad náma metr
nebo dva hlíny,
pohřbili nás
i naši splíny.
Kdybysme měli
ještě druhou šanci,
byli bychom
svých duší štvanci.
Třeba by to na podruhý
dopadlo jinak
a naše těla tuhý
by mohla dýchat.