Babička mi kdysi vyprávěla…
Autor: Wel Ran Morayová
Byl jednou jeden strom…
No opravdu. Jednou, už je to ovšem hrozně dávno, byl skutečně v celém širém světě, kam jen oko dohlédlo, pouze jeden jediný strom… tak se to tedy alespoň říká a já to tak slyšela od své babičky a ta zas od jedné své tetky..no skrátka babička si jen tak nevymýšlí, teda myslím, že ne… Ale což, já vám to vypovím a vy si to pak v hlavě přeberte, jak chcete…
To bylo tehdá, když se široko daleko rozprostíraly jen pestrobarevné louky plné voňavého kvítí a po Zemi ještě nechodili žádní lidé.
Samosebou to bylo na samém počátku věků a tehdy snad ani nikoho nenapadlo, že by věci mohly být i jinak. Proč také. Jeden nádherný Strom všem přeci stačil. A že ten Strom byl teda vskutku nádherný!
Jeho obrovský rozpraskaný kmen nesl překrásnou zelenou korunu sahající snad až k modravým oblakům. Možná se ty nejhořejší větve dokonce dotýkaly nebeské brány, tááák vysoko se až koruna vypínala! A země se ten Strom držel silnými a mohutnými kořeny, které díky své délce hladily srdce života uprostřed celičkého Světa.
Je ovšem jasné, že takhle tu ten Strom nestál odjakživa. Dřív na tom místě byla jen malinkatá stráň, co nalevo měla louku vlčích máků a napravo potok jménem Vodička. Jo a za tím potokem Vodičkou byla zase louka. Ale tentokrát plná chrp a kopretin. Takové obyčejné místo. A pak se objevil Strom. No, on se tam vlastně jen tak neobjevil.
Jednou přiletěl zas z dalekých krajů na návštěvu vítr Severák. To on tak občas dělával. Rád se proháněl sem a tam a všem co ho poslouchali vyprávěl, co kde viděl a slyšel. No a tentokrát sebou přinesl roztodivnou věc.
Šla, tedy spíše hopkala kolem stará vrána a všimla si že v trávě leží taková zvláštní maličká věc. Nevěděla co to je a tak zavolala na ostatní zvířátka, co jich jen kolem bylo, aby se šla také podívat. Jo, jenže on tu věc nikdo nepoznával. A tak se svolala Velká zvířecí rada.
Sešlo se tam všechno zvířectvo kraje. Medvědi co nic nevědí, jeleni, velcí i malí vlci, ze kterých se pak stali psi, koně, lvi. Prostě všichni od papoušků po želvy. Ty tenkrát ještě nebily tak zlenivělé, takže přišly včas. Objevily se i kočky, brouci a tak dále a tak dále až po hrdličky. Přihopkal rod ušáků s krátkýma ušima a rod ušáků s dlouhýma ušima. V těch časech si totiž zatím neříkali králíci a zajíci. To začalo až když jakýsi chytrák řekl, že pravý Ušák by se musel hanbou propadnout byť by si jen jednou šlápl na ucho. V té době se však ještě nehádali a spokojeně žili vedle sebe.
Když konečně byla louka plná, rada začala.
Dumali a dumali a přišli na to , že se ta věc náramně podobá nějakému semínku, ale jaká kytka že zněj bude, to nevěděli. „A co ho sníst?“zeptal se špaček. „To tak! Co když je jedovaté? “ volaly opice vylekaně jedna přes druhou. „Kdepakkk, to jáá bychch pozzznal.“ nechal se slyšet had.
No a jak se tak dohadovali, přiloudala se konečně i veverka. Ona totiž docela zapomněla že se pořádá nějaká rada. Místo toho si tajně zahrabávala houby na zimu, než přitančí chlapec Sníh se svou ledovou pikolou. Ale pak potkala žáby a ty jí řekly, ať jde taky, že prý tam má jít každý. Naštvaně se loudala za nimi a neustále přemýšlela o tom svém podzimním shonu , že když přišla řada na ní, aby taky něco řekla, vypadlo z ní: „Zahrabat!“
„To je nápad!To je ono!“ křičela zvířátka jedno přes druhé a bylo po dumání. Dohodli se, že jadýrko společně zahrabou a až vyroste,uvidí, jaká je to kytka a bude po hádance! Zmatené veverce bylo slavnostně svěřeno vybrání toho nejhezčího místa pro jejich krásné semínko. A veverka vybrala právě tu mez vedle potoku Vodičky a louky vlčích máků.
No a tak to začalo…
Na jaře semínko vyklíčilo a rostlo pořád dál a dál až zvířátka pochopila, že to nebude jen tak nějaká obyčejná kytička. Brzo byla ta zelená bylina třikrát větší než nejdelší kopretina a to ještě stále rostla a rostla. Pak na štíhlém proutku vyrašilo více větviček a na nich se objevily maličkaté lístečky. To už ta rostlinka byla větší jak žlutá divizna. Jenže zvířátka stále nevěděla , co je to bejlí zač. A protože přeci všechno musí mít své jméno, byla svolána nová rada, kde bylo vymyšleno slovo strom. Strom. Zvláštní slovo. Proč zrovna strom? To proto, že zelený proutek s lístky nebyl podobný žádné jiné kytce a tak se přeci nemohl jmenovat divizna, pomněnka, svlačec nebo tak nějak.
Strom, to tehdy ještě nic neznamenalo, tak proč né? Rostlina dostala jméno. Strom…
Přešlo jaro, minulo i léto a na podzim našemu mladému Stromečku zežloutly listy. To bylo pozdvižení! Zvířátka si myslela, že jejich rostlinka je nemocná. Zalévali ji, chodili ji pozorovat, ale nic naplat. Strom brzo přišel o poslední lísteček. Nastalo plno smutku, ale na truchlení nebyl čas. Přišla Ledová bouře a sní chlapec Sníh a ten hrál a hrál tak překrásnou písničku na svou pikolu, že brzy vše pokrývala třpytivá krajka malých sněhových krystalků. Byla tu zima a každý měl svých starostí dost. Ježci, myšky a všelijaká drobotina si hledali skulinky v zemi, ptáci se vypravili do teplejších krajů, medvědi šli spát do svých horských slují a mezi tím vším pobíhala veverka a hledala své poklady.
Zima byla dlouhá a krutá a o to víc se pak všichni radovali, když jednoho dne z daleka přitancovaly víly a přinesly sebou zpátky Jaro. Led roztál, vítr Severák se přestal zlobit a Slunko se smálo na celý kraj. Louky zase rozkvetly. Ba co víc, rozkvetl i Strom!
Na jeho větévkách nejprve vyrašily malé zelené pupeny a z nich pak vyrostly nové listy a vykvetly bílé kvítky. To bylo radosti!
Včely ochutnaly neznámý nektar a tak jim zachutnal, že téměř plakaly nad tím málem květů, co jich Strom měl. Léto bylo krásné a teplé. Strom rostl a sílil. K podzimu se z odkvetlých květů staly nádherné červené plody.
Zdaleka přicházela rozličná zvířata ochutnat sladce vonící lahodné dužiny. Po těch pamlscích plných slunce a voňavého vzduchu bylo všem vesele a krásně blaho. Jediný plod dokázal nasytit i zahnat žízeň. Všichni si Strom zamilovali a převelice si ho vážili.
A tak to šlo roky a roky…
V zimě se zvířátka o Strom láskyplně starala. Kmen mu před štípajícím mrazem obložila mechem, střásala z větví návěje, aby se nezlomily.
Na jaře dávala pozor na tající sníh, aby neodnesl moc hlíny od kořenů a pilně dohlížela na včely, jak opilují roztomilé bílé kvítí.
V létě, v době sucha, zalévala stráň a prosila Sluníčko ať milému Stromu nepopálí lístky. A Slunko se vždy smilovalo. Tolik lásky věnované rostlině ještě nevidělo. Proto se pokaždé na Strom jen hřejivě usmálo a putovalo zase dál.
No a na podzim se zas všechna zvířátka radovala ze sladké nadílky. Každý byl veselý a hlavně měli plná bříška.
V době, kdy začala má nejoblíbenější část příběhu, už byl však Strom tak starý, že jeho první větve , tehdy už mohutné, pokryté tisíce vráskami, se pod svou vahou ospale skláněly k zemi, mnohdy se dokonce zlehýnka opíraly o mechovou podušku stráně. A že to byl tehdá už věru starý Strom, tak starý, že pod stínem jeho koruny se před poledním žárem mohla ukrýt všechna zvířátka z okolních luk. Jen slon se pod listoví nevešel, ale tomu to moc nevadilo. Slunko měl rád a pranic mu neškodilo.
Ale Strom byl trochu smutný. Při vší té lásce byl pořád sám. Jediný svého druhu. Jediný Strom na světě. Neměl si s kým povídat, komu si postěžovat, že mu praská ve větvích a míza není tak chladivá, jako za starých dobrých časů. Zvířátka šepotu listí nerozuměla a vítr byl moc zbrklý, nechtěl chvilku postát. Strom ani nepomyslel na další jako byl on. Žádné jiné stromy nikdy neviděl, tak jak by ho něco takového mohlo byť jen napadnout? Jednoduše cítil, že mu něco chybí, ale sám nevěděl co…
Přešlo léto. Podzim se chýlil ke konci a vše už pouze čekalo na první sníh.
Tenkrát si to kolem Stromu zase uháněla malinkatá veverka, celá upospíchaná přípravami na chladné časy nevěděla, kde jí hlava stojí a pobíhala sem a tam.
Nejspíš to byla prapradcera tamté veverky, která přišla s nápadem zahrabat semínko Stromu, ale to nikdo neví. Veverky jsou jedna jako druhá a jejich táák moc, že pamatovat si kdo byl čí prabába a kdo kam patří, to už dávno ztratilo význam. Stejně je to mezi nimi samá teta a prateta. No, ale možný to je. Každopádně to byla veverka, to je jistý. To se přeci pozná podle ocasu.
Takže si to hopkala kolem kmenu a vůbec nedávala pozor na cestu. Hop,hop,hop! Bááác! O veverce se nedá říci, že by zakopla, prostě narazila přímo do obrovské červené koule. No a ta koule praskla vejpůl a vyskočila z ní pecka. A letěla hódně a hódně vysoko. Veverka, tak zmatená a ránou vyvedená z míry, si nemohla vzpomenout, kam to vůbec běžela, jen tam tak seděla a koukala jak z koule teče lepkavá šťáva a vosy se slétají na medové hodování. Tož a jak to tak bývá, přesně v tu chvíli si pecka usmyslela padat dolů. Padala a padala. A spadla rovnou na veverku. Ta jak uviděla pecku, to by jinak asi ani nebyla veverka, hned si vzpomněla, že shání zásoby na zimu. První co ji tedy napadlo, bylo zahrabat tu velkou tvrdou věc do země.
Nevídané, neslýchané!
Zvířátka totiž už dávno zapomněla jak to všechno začalo a vždycky pecky do poslední snědla. Zahrabat věc, s tak dobrým jadérkem, by přec bylo mrhání, myslela si. A tak se stalo, že se za ty časy úplně první pecka dostala do půdy…
Když byla veverka s prací hotova, utíkala si honem schovat do bezpečí i mnoho jiných dobrůtek a v tom spěchu se ani nepodívala, kam že tu pecku vůbec zahrabala.
To bylo dobře. Díky ti veverko. Dnes máme krásné lesy. Stromy si povídají ve větru. Listy sametově šumí v korunách. Už nemusí být smutný ani ten první Strom…
Snad mu již ztrouchnivěly kořeny a větve dávno polámaly prudké bouře. Možná se proměnil v prach a potok Vodička ho odnesl daleko do moře.
A možná je stále silný, plodí sladké ovoce a s radostí ve dřevěném srdci poslouchá švitořící listí kolem…
Komu za to děkovat? Snad jen vám, pratetičky veverky…