Toto zajímavé téma jsem objevil mezi bradavickými soutěžemi a protože nejsem chvála bohu dosud mezi potrestanými, nemohu se této soutěže zúčastnit. Nicméně bych se rád se čtenáři podělil o své znalosti problematiky, činím tak na tomto místě.
Můj prastrýc Yan McTull nepatříval v Bradavicích rozhodně ke studentům, kteří se příliš starali o dodržování školního řádu. Coby malému děcku, mi často vyprávíval o svých lumpárnách a výtržnostech a velice mne vždy pobavil. Mezi mé nejoblíbenější historky patřila ta, jak prastrýc odčaroval z hradu veškeré záchody a pak se nesmírně bavil pohledem na studenty pobíhající zmateně po chodbách s rudými obličeji a vykulenýma očima. Bavil se až do chvíle, kdy onu místnost potřeboval navštívit sám a uvědomil si, že neumí kouzlo zrušit. Naštěstí kouzlo za čas pominulo samo a jen chůze po školních pozemcích nějakou dobu vyžadovala zvýšenou opatrnost. Prastrýc byl ale coby pachatel legrácky odhalen a za trest se ocitl v proslulém bradavickém sklepení, kde mu bylo uloženo strávit celý týden. Trest to byl i na tehdejší dobu velice tvrdý, ale řediteli nic jiného nezbylo, neboť rodiče tehdy zaslali do Bradavic obrovskou spoustu sov se žádostmi o náhradu zničeného spodního prádla studentů.
Takže prastrýce zavřeli do sklepení.
Vyprávěl mi, že jeho první dojem byl opravdu hrůzyplný. Sklepení bylo totiž naprosto temné a jenom úzkou škvírou mezi prkny dveří se dovnitř dral uzounký paprsek mdlého světla. Ten ovšem nedokázal zaplašit hrůzu ze tmy. K velkému štěstí mého prastrýce byl ale ve sklepení již několik dní zavřen také student Wrecker, což byl vyhlášený darebák, který již potřetí opakoval první ročník. Wrecker už strávil ve sklepení mnoho trestů a tudíž se tu perfektně vyznal. Mého prastrýce zasvětil do tajů života v temnotách a uchránil ho tak před mnoha nepříjemnostmi. Tak třeba prozradil svému spoluvězni, že ty hezké světélkující houby, které obrůstají vlhké kavalce trestanců, jsou sice velmi chutné, ale jejich požití způsobuje těžký záchvat rašivosti. Ta se projeví prudkým pučením trnkových větví z nosu a pažitky z uší. Pohyb po sklepení s trnkovým keřem pod nosem je prý prakticky vyloučen. Navíc roští brání v přijímání potravy, protože skrz ně nelze protáhnout lžíci s trestaneckou polévkou.
Dále se prastrýc dozvěděl, že sklepení každou noc navštěvuje duch dávného studenta Remedilesse, který zde zahynul bídnou smrtí před dávnými lety. Remediless byl patrně nejtrestanějším studentem v bradavické historii a ve sklepení trávil minimálně polovinu každého školního roku. Svůj poslední trest si vysloužil tím, že jednoho z hradních duchů přebarvil Pinkyho kouzlem na jasně růžovou barvu, čímž mu způsobil značnou společenskou újmu. Nikdo neví, co se ve sklepení oné tragické noci událo, ale Remedilesse nalezli v kobce bez života, s hrůzně staženým obličejem a kalhotami. Tehdejší vyšetřování k ničemu nevedlo a jen nepotvrzené pověsti a drby tvrdí, že postižený duch nalezl způsob, jak se studentovi za své znevážení pomstít a přišel ho osobně vyplatit na holou zadnici. Remediless, který nikterak neproslul statečností patrně v průběhu exekuce zemřel hrůzou. Protože si ale tím pádem nemohl ve sklepení odbýt celý uložený trest, musí se tam každou noc vracet v podobě růžového ducha.
Každému novému obyvateli sklepení položí otázku, jakou barvu má nejraději a pokud trestanec neřekne že růžovou, Remedilessův duch naň převrhne regál se shnilými bramborami. Brambory vydávají ohavný puch a trest se tím nebohému provinilci stává ještě trýznivějším.
Dalším úskalím trestaneckého života byly skleblechy. Tento vlezlý hmyz měl ve zvyku vyčkávat trpělivě v nejtemnějších zákoutích sklepa až nebozí potrestaní usnou. Jakmile se do temnoty ozvalo pravidelné oddychování, skleblechy se sešikovaly a začaly hlasitě zpívat. Spát při hulákání nemuzikálního hmyzu bylo prakticky vyloučeno. Navíc skleblechy si libují v dechovce a bavorských dřevákových tancích, kteroužto hrůzu umocňují ještě nedostatkem hudebního sluchu. Wrecker ale nakonec vynalezl i proti této hrůze obranu. Po mnoha nezdarech a šátraní v temnotách se mu povedlo jednu skleblechu lapit. Našel kousek rovné podlahy a skleblechu přiklopil obráceným nočníkem. Ostatním oznámil, že zajatec jest držen jako rukojmí a budou-li skleblechy i nadále pokračovat v rušivém zpěvu, jejich příbuznou bez milosti zašlápne. Potvory jsou naštěstí ducha velmi solidárního a od té doby již ani nepíply.
Vybaven těmito zkušenostmi ostříleného Wreckera, dokázal můj prastrýc přežít týden ve sklepení bez trvalých následků. Dokonce se mu povedl i kousek, jímž si vysloužil nehynoucí vděk všech následujících potrestaných studentů. Prastrýc sám byl totiž velmi hudebně nadán a protože mu bylo líto nebohých skleblech, které se každou noc scházely kol převráceného nočníku a tam truchlivě posmrkávaly, zarmoucené uvězněním své družky, rozhodl se k činu nevídanému. (bodejť taky v té tmě) Navrhl skleblechám, že jejich kámošku propustí, pokud se zbytek hejna podvolí tvrdému hudebnímu výcviku.
Skleblechám nic jiného nezbývalo a prastrýc započal vyučování. Rozdělil skleblechy do skupin podle výšky hlasu, vyložil jim skladbu akordu, zákony sborového zpěvu, kontrapunk, interval, rytmus a v neposlední řadě je seznámil s hudebními styly hodnotnějšími než dechovka. Během tří dnů se mu povedlo přetvořit krákorající hejno skleblech v hudební těleso vybrané kvality. Naučil je řadu skotských ukolébavek a poté, co složily slib, že již nebudou rušit spánek kouzelníků bohapustým řevem, propustil zajatkyni z pod hrnce. Skleblechy vděčně dodržely slovo! V budoucích časech již vždy zpívaly jen krásné skotské ukolébavky, které nerušily spánek vězňů. Aby uctily svého učitele, nazvaly svůj sklebleší sbor „McTullovy dudy“ a na památku situace, za které sbor vznikl vždy jedna skleblecha zpívala pod nočníkem.
Prastrýc o mnoho let později sepsal pojednání, které nazval: „Kterak nouze naučila skleblechy sborovému zpěvu.“
Nicméně byl velmi rád, že mu další školní lumpárny prošly a do sklepení se již nikdy nevrátil. Wrecker totiž hrozně chrápal a s tím nic nesvedl ani kouzelník formátu mého prastrýce Yana McTulla.
S úctou Benjamin Drum