Přestože pocházím z kouzelnické rodiny, velmi často přicházím s mudly do styku. Rodiče trvali na tom, abych vystudovala první stupeň mudlovské základní školy a průběžně ve vzdělávání pokračuji, i když jsem byla přijata ke studiu v Bradavické škole čar a kouzel. Občas se stane, že narazím na mudlu, který o existenci světa kouzelníků ví. Řekla jsem si, že když se ho na to zeptám, horší už to nebude. Proto jsem pro Denní věštec vyzpovídala několik mudlů, u kterých jsem zjistila, že jsou s existencí našeho světa více než obeznámeni. Z důvodu jejich ochrany před ministerskými úředníky je nebudu jmenovat. V tomto a následujících článcích najdete odpovědi jednho mladíka a dvou žen.
Jak ses vlastně dozvěděl o existenci kouzelnického světa? Kouzelnický zákon o utajení by měl takovým událostem předcházet.
On:
Měl jsem souseda. Bydlel v bytě nade mnou a byl nějak nemocný. Taky hodně pil. Když se opil, nemohl vyjít do schodů a já ho občas nechal u sebe, bylo mi ho líto. On nemohl spát a hodně mluvil. Povídal různé věci, historky o kouzlech, magických tvorech a školách. Myslel jsem, že to jsou výmysly, nějakou dobu jsem ho poslouchal, přikyvoval, až mi jednou povolily nervy a řekl jsem mu to. A on se urazil… a řekl, že mě přesvědčí. Vytáhl hůlku, no a… řekněme, že úspěšně rozptýlil mou skepsi.
Jak je to s tvou vírou v existenci kouzelníků? Přijal jsi to okamžitě, nebo ti chvíli trvalo, než ses s tím smířil?
No, vírou bych to nenazval. Pár kouzelnických představení jsem viděl, ale v žádné mi kouzelník neproměnil židli na kočku a nepřiměl stůl létat po místnosti a kdákat. Čtu Shlerlocka Holmese. Když odstraníme nemožné, to co zůstane, jakkoliv neuvěřitelné, musí být pravdivé. S vírou to nemá co dělat.
Máš nějakou představu o vzdělávacím systému v kouzelnickém světě?
Jo, o Bradivicích Joe hodně mluvil. Různé historky.
Co si o té škole myslíš?
Že to možná není úplně nejlepší nápad. Připomínalo mi to spíš kasárnu, kde se důstojníci dost flákají. Za půlku těch kousků, které si tam navzájem dělali, o kterých mi Joe vykládal, by zasloužili pořádně nařezat. Nebo něco horšího. Všem to bylo fuk. Říkali tomu legrace… jo. Pro někoho určtě.
Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se o existenci kouzelnického světa dozvěděla veřejnost?
Jo, nic pěknýho by to nebylo. Lidi nemají rádi výjimky. A ještě míň mají rádi výjimky, co jsou lepší než oni.
To jsi myslel obecně, nebo si myslíš, že jsou kouzelníci lepší, než mudlové?
Tak i tak. Lepší je sice relativní výraz, záleží to na úhlu pohledu, ale lidi by určitě zajímal jenom ten horší. Tím myslím hlavně to, že kouzelníci asi nemají takovou starost o prachy, jídlo a tak. To přece není fér. Něco by se s tím mělo dělat. Třeba je všechny postřílet.
Kdyby sis mohl něco od kouzelníků přát, co by to bylo?
Aby si hleděli svýho a moc neblbli.
Děkuji za rozhovor.
Když se tak zamyslím nad tím, co jsem se od těch mudlů dozvěděla, možná je dobře, že takový zákon o utajení existuje. Jen, možná by nebylo od věci, trochu víc dohlížet na jeho dodržování. Protože „on“ má v jedné věci pravdu. Mudlové by zřejmě nepřekousli fakt, že kouzelníci existují. Nakonec by mohli kouzelníky chytat, zavírat do laboratoří a pitvat je, aby odhalili podstatu jejich magie. No a nakonec by je mohli třeba upálit. Kouzelníci by se mohli, překvapivě, začít bránit. Nejsem si jista, jestli takový konflikt je to, co lidstvo potřebuje ze všeho nejvíc.
Pro Denní věštec,
Keša z Borové