Unavený hlas profesora ticho trhá,
slunce na otrávené tváře světlo vrhá.
,,Spát či nespat?“ to je otázka…
Nebdít?!? Poněkud smělá sázka!
Stěží živá rostlina na okně z dusna vadne,
jinak žádný jiný pohyb. Jenom pero někdy spadne.
Každý touží po vzlétnutí do nebe,
,,Kolik je hodin?“ toužebně si mumlá pro sebe.
Profesor se blíží k hranicím svých sil,
taky by chtěl být odtud pryč tisíce mil.
,,Dávejte pozor!“ říká marné výzvy,
svým hlasem jenom mlze ticha dělá jizvy.
Někdo si kreslí, někdo s kamarády debatuje,
svou třídu dobré pověsti zbavuje.
Aktivní žáci, kterým na známkách záleží
odpovídají. Ví, že tady o prospěch běží.
I čas se zastavil, hodiny skoro stojí,
jako časovaná bomba, které se nikdo nebojí.
Všichni víc a víc zívají,
sekundy pořád stejně tikají…
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět…
Zvoní!!! Máme otevřený svět!
Svět budoucnosti, náhod a svobody,
slz, úsměvů, zábavy a dobré nálady.
Jenom vzpomínky zůstanou,
sentimenty musí jít před touhami stranou!
