Krajina mé duše, poznání své duše z pohledu krajiny a přírody.
Někdy jako vítr hladí,
je to jen kus mého mládí.
Pokaždé je přece jiná,
je to moje krajina.
Neuvidím víc, než jen,
prapodivný černý sen.
Sen, který se mi zdá,
změním ho a budu svá.
Každý přece ví,
je to malé tajemství.
Moje malá svatyně,
co mou bolest ukryje.
Jsou tam louky, lesy, pláně,
nad nimi se vznáší káně.
A tam opodál je přec,
hluboký a temný vřes.
Podél něj se vine líně,
potok, jak koňská žíně.
Obrouben je lesy však,
a v nich secí malý drak.
Ten můj dráček maličký,
sedí vedle jedličky.
Vyčkává a čeká,
až z něj bude řeka.
Až konečně získá sílu,
zasedne země k svému dílu.
Drak pak může letět dál,
není tu nic, o co by se bál.
Země v dobrých rukou bude,
a ta země, co tu zbude.
Rozkvete se všude jen,
bude to zas krásný sen.
Jenže teď tu sedí dál,
jako velký mocný král.
Rozhlíží se po okolí,
což mé srdce zabolí.
Přece vidí tu jen zemi starou,
nerozkvetlou nevyzrálou.
Temná je a pustá,
jako oči mého hosta.
Ten muž, co vstoupil do svatyně,
prohlíží si ji tak líně.
Pohled mu sjel na louku,
teď však plnou pavouků.
Dříve jiná se mi zdála,
zelená, jak jarní tráva.
Plná barev, kytek, motýlů,
teď mráz mi běhá po týlu.
Její barva spíš je hnědá,
jako oči toho zvěda.
Nehýbá se ani země,
která jindy dýchá jemně.
Kam teď pohled zabloudí,
do temného zákoutí.
Kde se tyčí černá hora,
nevzývá však ani Boha.
Je jen temná bez citů,
je však plná pocitů.
Ten pocit co jí obklopil,
velice jí zarmoutil.
Možná najde v sobě zas,
cit silný, až přijde čas.
Strach a lásku objeví,
svoji sílu projeví.
Dále se tu nachází,
mraky, co se potácí.
Plynou všude, jen ne tam,
kde by světlo daly nám.
Zakrývají slunce teplé,
jako temná řeka Lethé.
Nepropustí paprsky,
co tu ledy rozpustí.
Ledy, které pokryly,
a mé moře zakryly.
Moře slané, živé,
co zamrzlo ve vteřině.
Krásné a silné se však probudí,
až ty mraky slunce propustí.
Zahřeje nejen louky, lesy mé,
ale i to moře zbělalé.
Až zas život vypustí,
hostovi pak odpustí,
že choval se tak nevlídně,
k té překrásné krajině.