Já, jenž hledala vždy lásku ve svém okolí,
zapomněla jsem hledět dále.
A teď mi noční hvězdy podzimní šeptají,
že naději na lásku mám stále.
Muž, jehož přítomnost nebyla pro mne milá,
schází dnes v mé blízkosti.
Přeji si, aby pochopil, že jsem žena živá
a našel v sobě kus lidskosti.
Ten, který byl vždy hrozbou velikou,
a strach v každém budil.
Dnes myšlenka na něj je potěchou,
kterou ten starý sen vzbudil.
Já o nocích přemýšlím, na ně se těším,
vždyt znovu jej obejmu, políbím líce.
A po ránu v srdci svém tajně věřím,
že sejdu se s ním snad někdy více.
Teď vídám jej náhodně, však víc bych si přála.
On nikdy mě nevnímá, jen kolem kráčí.
Snad jednou bych odvahu dostala, před ním pak stála,
řekla mu o lásce, jež mé srdce smáčí.
Řeku lásky, jež mé srdce souží už léta,
musí on jednoho dne poznat.
Pak budu se modlit do celého světa,
aby on lásku svou zkusil rozdat.
Však strach je můj nepřítel, stále mi brání,
abych tu pravdu odhlalila.
Já chci být jednou vdaná, být jeho paní,
však bojím se, bych přátele neztratila.
Já, jenž hledala vždy lásku v okolí
a zapomněla hledět dále.
Teď zimní hvězdy smutně šeptají,
čas uplynul, nehledej dále.