Těžký život čaroděje 2/2

Tento článek se bude týkat hlavně mé osobní zkušenosti ze společného soužití s podřadným druhem člověka, s mudly. V tomto příběhu, který se mi stal na mou vlastní zelenou kůži, bych chtěla upozornit na jedno páteční ráno, v jehož průběhu jsem se měla pomocí městské mudlodopravy přemístit ze svého domu směrem do mého mudlogymnázia, které je vzdáleno od mého příbytku více než dvacet kilometrů. Moji rodiče nemají rádi, když chci do školy letět na koštěti, proto jsem nucena používat prostředek mudlovského stylu, ten luxusní a čistý autobus. Tohoto dne tomu nebylo jinak, ale přesto se mi stalo něco, co se mi jinak velmi často nestává.

Vyčkávání na autobusový dopravní prostředek po půl hodině zpoždění vzdala většina osazenstva zastávky. Zbyl jen starší pán se starší dámou, jedna matka s malým dítětem, jeden mladší mladík roztodivných úšklebků a jakési tři štěbetající studentky. Mě nezbylo nic jiného, než čekat, až se mudlovské MHD trošku pohne, jelikož nic jiného než tento autobus, by mne bohužel z místa mého bydliště na místo určení nedopravil. Naštěstí jsem s tímto časovým zpožděním tak nějak počítala a těch čtyřicet pět minut mám vždy rezervu, kdyby přeci jen se po cestě něco přihodilo.

Nálada houstla. Na zastávce sice nevznikala žádná panika, nýbrž vztek a nadávky. Dva starší lidé začali klít na nynější mudlovskou vládu, tři dívčiny se jen stále smály, jak strefené nějakým kouzlem a dáma začala na své dítě hubovat, jakoby za to mohlo ono samo. Do pestrého rozhovoru s jejím potomkem se najednou vložil onen pohledný mladík a pokojně se optal dámy, kolik je vlastně hodin. To neměl dělat. Po chvíli byl též zahrnut mudlokletbami a možná by se ke všemu přidala i rána do tváře, ale naštěstí se v dáli blýskalo jedno přední světélko autobusu, druhé bylo asi jaksi nefunkční.

Autobus se blížil. Všichni mudlové, včetně mě, zaujali bojové pozice. Jen jsem zahlédla zděšenou tvář řidiče, který se snažil i přes nátlak, který se na autobusových dveřích nyní naskytl, otevřít dveře. Konečně povolily. Sice tedy ne zásluhou řidiče, ale myslím, že to bylo všem v tu chvíli jedno. Lidé se rvali dovnitř, hlava nehlava, slušnost neslušnost. V první chvíli jsem se domnívala, že mám vyhráno, když jsem se pomocí mého specielně tvarovaného boxovacího batohu dostala do předních pozic nastupujících, ale byla to chyba. Spokojeně jsem odložila svoje zavazadlo na zem, chytla se tyče k tomu určené a polil mě pocit blaženosti. Ne však nadlouho. U mého místa u okýnka se to začalo jaksi zaplňovat. Brzy jsem již nepostřehla, kde přesně můj batoh leží. Ani jsem se nyní neměla kde chytit, jakýsi mudla mou skulinku na držení obsadil. Než jsem se vzpamatovala, má tvář byla nalepená na skle. Naštěstí slabě zvonící zvonek zazvonil a dveře se zavřely. Sice přivřely několik cestujících, kteří bolestivě zaúpěli, ale měla jsem nyní jiné starosti. Modlila jsem se, ať se již rozjedeme. V totéž doufali i ostatní, ale naše prosby nebyly vyslyšeny. Dalších pět minut funění do skleněného prostoru jsme se konečně rozjeli. Sice za skřípění všeho možného, ale důležité bylo, že jsme se pohnuli.

Lidé úpěli, nadávali, šlapali po všem možném, ani mě neušetřili. Byla to cesta plná bolesti a utrpení. Všichni jsme se zapotili, hlavně tedy řidič, který dbal na dobrý stav svého dopravního prostředku, který neměl šanci zachovat. S útěchou jsem počítala zbývající stanice do mého výstupu. Konečně jsem se dočkala. Z posledních sil jsem se vysoukala ven na chodník a dýchala čistý vzduch. Poté jsem se nalokala co nejvíce vody, jelikož mi nebylo zrovna nejlépe. Pak jsem se posadila a sledovala, jak autobus odjíždí a přitom se ještě teď nebezpečně pohupuje ze strany na stranu. Ještě, že už byl konec. Ve škole to sice taky nevypadalo nejlíp, ale to snad možná někdy jindy 🙂

Jednu věc vím nyní jistě, když do školy, tak jedině na koštěti… 😉