V noci jsem šla spát s plnou hlavou starostí. Zítra mě čeká spousta písemek a ten projekt, na kterém jsem tak usilovně pracovala. Jak jsem vůbec dnešek mohla přežít. Je mi děsně. Nejradši bych zítra ani nevstala. Doufám, že alespoň noc bude klidná…
Chvění. Další chvění země. Pozoruji ostatní ztrápené tváře, v nichž se odráží smutek, bezmoc a hlavně strach. Každému se rozšiřují zorničky, jak mají panickou hrůzu z dalšího zemětřesení. Pak vše přestane. Lidmi projela vlna úlevy a naděje, že by se už snad nemuselo nic dít. Všichni obrací svou pozornost k dalšímu problému, který je teď souží. Mráz.
Lidé zabalení do všech možných hadrů a oblečení se třesou zimou. Nemnoho lidí, kteří přežili katastrofální zemětřesení, se teď tísní v provizorních stanech, kde využívají vzájemného tělesného tepla, aby neumrzli. Ve stanu se vznáší proužky dýmu pocházejících z ohníčku uprostřed. Lidé se okolo něj semkli.
Letmý pohled do okolních tváří mi stačí, abych vnímala, jak jsou lidé deprimovaní. Lidé, kteří přišli při zemětřesení o své přátele, se bojí, že jejich příbuzní nebo děti zahynou vlivem ukrutného mrazu. Lidem je líto, že nemohou jiným pomoc, protože ani oni nemají mnoho.
Zvuk. Strašný hluk se rozléhá plání a celty stanů se začínají rytmicky chvět. Jeden z odvážlivců vykoukne ven a vykřikne radostí. Strhne s sebou spoustu lidí a dav se rozběhne k helikoptéře, která se vznáší kousek od stanové vesnice. Každý se chce dostat jako první pro pomoc. Několik málo zdatných jedinců chytne vyhazované bedny a začne spravedlivé rozdělování.
Každý dostane něco málo jídla a teplého oblečení. Do rodiny vždy přijde jeden balík pitné vody. Lidé se začínají rozcházet a teprve teď si všimnou několika těl, které se povalují na půlce cesty mezi vesnicí a místem, kde přistála helikoptéra. Všimnu si, že mají zpřelámané kosti a některá další četná zranění. Byli to lidé, kteří neměli dostatek sil a dostali se pod nohy utíkajícího davu.
Přišly další dny. Další sníh a větší mráz. Naděje naplňující okolní lidi po příletu vrtulníku postupně upadala. Několik lidí mezitím opět umrzlo. Nikdo nedokázal vykopat ve zmrzlé zemi hroby, takže se mrtvá, nahá těla vrstvila na kopě za vesnicí. Jejich oblečení bylo rozebráno, protože oni ho už nepotřebují.
Všichni si teď kladou otázky: ,,Kdy to skončí? Přežiji?“
Probudím se s trhnutím. Ještě je tma. Bože, to byl příšerný sen. Tak živý, tak mrazivý. Po tváři mi ještě stékají poslední slzy lítosti. Co se to se mnou děje? Jako by už nebyla noc, ze které bych se neprobudila s mrazivým pocitem v zádech. Ty sny mě za chvíli zničí. Už asi neusnu. Byl to děsný sen, ale když si vzpomenu na tu včerejší noc a pohlédnu na své ruce, jsem ráda, že ten dnešní byl bez krve. Probudila jsem se včera s křikem a s krvácejícími dlaněmi. Ani si nedokážu vybavit, co se mi to zdálo. Vím jen, že tam byla žena a krev. Ještě teď je mi z toho zle. Naštěstí bratr nebyl doma. Měla bych už vstát, jestli chci ještě před školou nacpat do sebe nějaké vědomosti. Dnešek bude beznadějný…
