„Co je jaro a kam mizí…?“ ptám se sama sebe poslední čtyři roky. Prý je to něco kouzelného, něco svěžího, co přichází po bílé studené zimě. Každý rok na to čekám. Ale vždy to dopadne stejně… V březnu pohledem zavadím o poslední hroudu sněhu před domem a hnědavou hlínu vykukující zpoza keře a když znovu otevřu oči, je všude tetelící se horko, zelené paseky, melouny a jahody.
Co to je? Že by časová smyčka? Jarní antikouzlo?
Letos jsem na to přišla… a proto to musím předat dál, třeba má někdo podobný problém s časem. Za vše totiž může mudlovské zkouškové období!!!
Nevím, který kouzelnický optimistický idealista se vyjádřil o mudlech v tom smyslu: „Tss, mudlové… ti nikdy nedokážou očarovat kouzelníky..“, ale opak je pravdou. A VY, pane kouzelníku XXX, (jméno jistého magiče se mi nepodařilo dodnes zjistit – asi má důvod se schovávat před vysokoškolskou kouzelnickou mládeží) se vyhýbejte univerzitním městům!
V současné chvíli, na tomto místě dokonce cítím povinnost sdělit světu o nové verzi hrozby mozkomorů… jmenuje se Studijní oddělení. Tam člověk ztratí poslední kousek štěstí v duši, úsměv na tváři a odchází zcela „vycucnut“. Mozkomorové se tak dostali do prostředí, kde jejich oběti přicházejí zcela dobrovolně a navíc se často i vracejí…
Když má onen postižený mladý kouzelník štěstí, všimne si z okna i okamžiku, kdy stromy začnou pučet a obalí se bílými hrozny květů, včely bzučí pod okny a vše voní jarním deštěm. Bohužel toto se mi letos nepodařilo… skok ze sněhu do parného léta každý rok snáším hůř a hůř… myslím, že příští rok si ještě pořádně rozmyslím frekvenci návštěv studijních oddělení… JÁ CHCI TOTIŽ KONEČNĚ UŽ VIDĚT JARO!!!