S DENNÍM VĚŠTCEM NA CESTÁCH: Renesanční perla Moravy

| Vydáno:
Necelých 30 km od Brna, pohodlně dostupný linkovými autobusy IDS JMK a od zastávky po rovince, jen co by trpaslíkem dohodil, čeká na své návštěvníky zámek Bučovice. Znalce ohromí svým arkádovým nádvořím a všechny svými stropy zdobenými tak, že si minima nábytku v komnatách téměř ani nepovšimnete.
Po prohlídce zámku můžete pokračovat do muzea ve třetím patře, odpočinout si v zahradách nebo se vydat na nedaleký židovský hřbitov.
Přečtěte si, na co se můžete těšit i co vám průvodci nepoví…

Zámek, pyšnící se zajíci, kteří zvedli válku a porazili v ní lovce
i psy, je unikátní hned z několika pohledů: nestojí na kopci, ale na rovince pod ním a vznikl hned jako renesanční rezidence, nikoli přestavbou staršího typu sídla, k níž docházelo mnohem častěji. Mezi zvláštnosti Bučovic jistě patří i celé severní křídlo zámku, lišící se od ostatních tím, že se zde nenalézá jediná místnost, a to navzdory dveřím umístěným ve zdejších arkádách stejně jako v ostatních třech – tato stěna pouze uzavírá čtvercové nádvoří. Alespoň tak vám to bude tvrdit paní průvodkyně. Ve skutečnosti se ale jedná o krásnou ukázku Zákoníku utajení z r. 1692 v praxi, a to celé století před jeho zavedením.

Celkový (letecký) pohled
(zdroj: zde)

Kterak zámek vznikl

Podle pověsti měl Bučovický zámek stát tam, kam v té době patřila všechna panská sídla: na kopci. Jenže všechno, co lidé přes den postavili, v noci čerti rozmetali – a když to Jan Šembera, jeden z nejbohatších moravských pánů a proslulý šermíř zjistil, raději si pro svůj zámek našel místo v údolí, než by se postavil samotnému peklu. Ale ouha, zámecké zdi se bortily i nadále, přestože po čertech tentokrát ani vidu ani slechu. Naštěstí pro budoucí zámek šel ovšem kolem poutník vracející se ze Svaté země a ten Janu Šemberovi poradil, aby do základů zazdil dobrého člověka. Kdyby jen tušil, že se tím dobrým člověkem stane on sám! Tak alespoň praví pověst: když do základů zámku zazdili poutníka ze Svaté země, zeď přestala padat, přesto ji však pro jistotu postavili menší, než měli v plánu, zatím ty další, které už se nijak nebortily, vyrostly, jak měly, a dodnes jsou vyšší než čelní křídlo zámku.

Na zazděného poutníka dnes už nikde v zámku nenarazíte (ani tu nestraší), ovšem s čerty je to jiné – ty si můžete prohlédnout na kašně, jež tvoří dominantu nádvoří. Smiřte se však s tím, že vypadají víc jako slavný létající drakopes z Nekonečného příběhu než klasičtí pekelníci a cornwallské rarachy, kteří dali pověsti ve skutečnosti základ, nepřipomínají už vůbec.

Čerti na Bakchově fontáně
(zdroj: zde)

Od pověsti ke kouzelníkovi aneb Proč se severní a východní křídla vymykají

Ono se to vlastně všechno točí kolem toho zazděného poutníka, který zde nestraší. Bez něj by zámek stál pěkně na kopci a měl všechna čtyři křídla stejná.

Začněme tím, že tento „poutník“ nepřišel právě v té době z Izraele, ale už dřív a z Anglie, odkud si s sebou přivezl také cornwallské rarachy jako zábavné domácí mazlíčky. Ti mu ale utekli a po nocích tropili vylomeniny na stavbě nového zámku. Náš poutník se také s Šemberou nedal do řeči náhodou, ale protože ho tak trochu kvůli rarachům trápilo svědomí a chtěl jejich řádění odčinit svou pomocí s nestabilním podložím. O zazdění vůbec nemluvil, to si přimysleli lidé, kterým v krčmě zedníci vyprávěli, jak podivný poutník zmizel v základech.

Čaroděj se skutečně do práce doslova zahrabal … nu, řeklo by se až po uši, ale ona z něj nezůstala vidět ani špice klobouku, pohánělo ho nejen špatné svědomí, ale především slib, že pak získá k užívání celé jedno křídlo zámku. A zatímco usilovně čaroval, míchal zpevňující lektvary a splétal složité formule, jeho raraši – zastření do zaječí podoby – vesele řádili v lesích a vyváděli lidem, kteří se vraceli domů z krčmy, lecjakou neplechu. Když zámek konečně získal díky kouzlům pevné základy a zajíci se opět začali chovat normálně, Šembera svůj slib skutečně dodržel – nejspíš i k vlastnímu překvapení – a dokonce se nepokusil svou štědrost ani zmírnit, jak to udělal například v případě minoritů, jimž závěť jeho děda zaručovala veškerý rodový majetek, pokud páni z Bučovic vymřou po meči.

Z toho pomyšlení se Šembera tak těžce roznemohl, že poslal do Brna pro mnicha, aby přišel nejen s posledním pomazáním, ale i s onou závětí. Když si ji však Šembera chtěl na své smrtelné posteli přečíst, upadla mu z roztřesených rukou přímo do ohně. Prostě smůla. Naštěstí měl už připravenou závěť novou, která byla k minoritům velice štědrá, ovšem přesto ani zdaleka ne tak, jako ta původní. Brzy poté se Šembera díky svému kouzelníkovi uzdravil tak rychle, až mnozí došli k závěru, že celou svou nemoc jenom předstíral.

Mnozí by jistě řekli, že kouzelník nechal přední část zámku propadnout o kus do podzemí, aby Šemberu varoval před podobným úskokem i v jejich vlastní úmluvě, ve skutečnosti však do zmizelé části zámku umístil své rarachy, uspané
do doby, než jich bude třeba v případě útoku na zámek – jen tak si lze vysvětlit neúspěch švédského vojska r. 1645.

Čaroděj, v Šemberově závěti zcela opomenutý (některých zvyků se lidé vzdávají jen těžko), zmizel z Bučovic nedlouho po smrti svého pána a s ním se ztratilo z očí i ze všech plánů také celé severní křídlo: od té doby lze spatřit na půlnoční straně za arkádami jen pevnou zeď s dveřmi, které nikam nevedou, ze strany jedné a z druhé zase se slepými okny.
O století později ovšem ztracené komnaty severního křídla poskytly útočiště v nouzi nejvyšší několika rodinám ze Šumperku a Velkých Losin. Pro všechny ostatní však zůstává severní křídlo zámku v Bučovicích uzavřeno a neviděno dodnes.

Intarzie ze zámecké kaple Athénin globus

Co na zámku k vidění je

Na rozdíl od renesančního zámku v Litomyšli, jehož venkovní zdi jsou celé pokryty sgrafity, působí Bučovice na pohled poněkud stroze, což upřímně řečeno příliš nevylepší ani tolik vychvalované nádvoří se svými sloupy, doplněnými více než pěti sty neopakujících se reliéfů, které je jako celek „nejvýznamnější ukázkou tohoto stavebního typu u nás“ (zdroj). Průvodkyně vás jistě také upozorní, že oproti tradici sloupoví nedodržuje posloupnost dórský – iónský – korintský, ten první zcela vynechává, v přízemí začíná slavnými „šnečími“ volutami iónských hlavic, v 1. patře je střídá stylizované listoví akantu na korintských hlavicích a v druhém, nejvyšším patře je sloupoví završeno hlavicemi kompozitními, které kombinují oba předchozí typy.

Nádvoří s arkádami a Bakchovou kašnou
(zdroj: zde)

Ovšem běžného návštěvníka, zhýčkaného nádherou Pernštejna nebo Vranova nad Dyjí, začíná napadat, zda prohlídkou „provinčních“ Bučovic náhodou nešlápl tak trochu vedle. Tyto pochybnosti ještě umocní první místnost, kam vás průvodkyně zavede: holé stěny zdobí všehovšudy dva portrétní obrazy (hezké, ale…) a dva kamenné erby ležérně opřené o zeď. Ale nebojte – Bučovice své zařazení mezi renesanční klenoty získaly zcela právem. I kdyby vás o tom nepřesvědčil Ptačí sál, pak ten Císařský na druhé straně vstupní místnosti určitě.

Císařský sál, Diana, bohyně lovu

Hlavu vzhůru – a to doslova. Skutečná nádhera Bučovic spočívá ve freskové a štukové výzdobě stropů doplněné sochami, které měly možná původně zdobit reprezentativní sídla samotných Habsburků – zdejší architekt, Jacobo Strada, totiž spravoval umělecké sbírky Ferdinanda I., Maxmiliána II. i Rudolfa II. (ano, to je ten s golemem) a existuje tu možnost, že pro výzdobu Bučovic použil sochy vytvořené pro Maxmiliánovu vídeňskou rezidenci, která se nakonec nerealizovala.

Venušin sál, Personifikace moudré vlády

Císařský sál ohromí především zlatě zdobenými sochami
a bustami v lunetách, které poněkud zatlačí do pozadí scény z Homérovy Odysseje, Sál pěti smyslů zaujme personifikacemi zraku, sluchu, čichu, hmatu i chuti, Venušin sál pak předvede další vymalované dívčí postavy, představující tentokrát dobrou a špatnou pověst či vládu války nebo míru. A kdyby vás náhodou začalo bolet za krkem, můžete pohledem sklouznout i níže, obdivovat intarzovaný nábytek nebo si prohlédnout výstavu zbraní, které připomenou, že Bučovice i s pouhou hrstkou obránců odolaly švédským vojskům.

Zaječí sál
(zdroj: zde)

Zaječí sál

Přestože naprostá většina výzdoby Bučovic se inspirovala antikou, zámek si pro svou reprezentaci zvolil zajíce vymalované na stropě tohoto sálu, kteří se starověkem nemají společného naprosto nic. Zato vypadají, jako by vyskočili
z roztomilé zaječí pohádky.

Ústřední výjev zaječí svatby zde obklopují čtyři scény, v nichž se zajíci úspěšně vypořádávají se svými úhlavními nepřáteli: lidmi (zatímco zajíci se očividně báječně baví, muž, kterého vyhazují do vzduchu, jejich city nesdílí) a loveckými psy. Tato postranní zobrazení vycházejí – jak už víme – ze zkušeností zdejších lidí s cornwallskými rarachy, kteří se věru nelekali ničeho, psích zubů ani lidských zbraní a čas od času dokonce i rajtovali na koních, když předtím z jejich sedla vyhodili jezdce. Všimněte si prosím „zajíce“ s bubnem.

Pečeť "městečka" Bučovice

Po prohlídce zámku si můžete odpočinout v zámecké kavárničce, renesančně upravené zahradě (pravda, těm kroměřížským se rovnat nemůže, přesto velice cenná pro historii sadařství) nebo pokračovat do třetího patra, v němž sídlí muzeum zaměřené na historii Bučovicka od pravěku po konec 2. světové války. Hned na začátku vám zde pan průvodce zahraje na orchestrion… tedy pustí vám orchestrion a vysvětlí i princip této hrací skříně, prapředka jukeboxů z dob, kdy se mudlovským vynálezům ještě dalo porozumět.

Stránky zámku: http://www.bucovice-zamek.cz

Pro Denní věštec
Hekatea Centaurix

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *