*Atlantida*

Povídka pro modrou studentku Colleen Bawn. Miluje Atlantidu, tak zde pro ni mám příběh, který se v onom místě odehrává.

Malren seděla na zídce a dívala se na město. Modrozelená záře zabarvila Atlantidu a jí připadalo, že je v nějakém snu, ze kterého bude velmi brzy probuzena a během chvíle na něj zapomene. Už delší dobu se jí zdály děsivé sny. Začínala se bát noci a spánku. Nechtěla, aby tyto noční můry přicházely, ale nemohla je ovlivnit. Přicházely neustále. Bez požádání. Hlavně v posledních týdnech. Dřív se sen objevil a delší dobu se nic nedělo. A teď? Každou noc to samé. Vlatně, nebylo to stejné. Každou nocí se sny stávaly více podrobnými a Malren se probouzela vyděšená k smrti.

„Jsi v pořádku?“ ozval se za zády mužský hlas a Malrena se probrala ze zasnění. Otočila se k muži a lehce se usmála.

„Mateasi!“ vykřikla radostně.

„Malren. Jsi v pořádku? Vypadáš utahaně. Měla by sis jít lehnout.“ Malren se usmála. Milovala Matease už několik let. Neustále se o ni staral a dával jí pocit výjmečnosti, který předtím nikdy nezažila.

„Ne, spát nepůjdu. Když jsi zpět, tak musíme slavit. Bála jsem se, že už tě neuvidím. Na moři se může stát cokoliv. Už tolik mužů se nevrátilo,“ hájila se Malrena. Ačkoliv říkala pravdivá slova, neřekla hlavní důvod, proč nechce jít spát. Ale Mateas ji znal moc dobře. Věděl, že nemluví úplnou pravdu a proto uchopil její tvář do dlaní a donutil ji, aby se mu podívala do očí.

„Co se děje? Jsi jiná. Když jsem odjížděl, byla jsi samý úsměv. A teď tě smích bolí. Pověz mi, co se stalo?“ Malren se v jeho očích ztrácela. Nechtěla mu nic říct, ale nedokázala se už bránit.

„To moře. Bojím se ho. Zase se mi zdál ten sen. Mám strach. Stane se něco zlého,“ zašeptala a nechala se pevně obejmout. Potřebovala se cítit v bezpečí.

„Pověz mi o něm. Co se ti zdálo.“

Malren se nadechla a podívala se na své nohy. Chvíli mlčela, ale pak se dala do vyprávění.

„Poslední rok se mi zdá o zkáze města. Každou noc je sen podrobnější a podrobnější. Nejdříve to byl jen sen, kdy jsem viděla očima velryb, jak se moře rozbouřilo a zničilo Atlantidu. Jen vlna, která smetla město. Pomalu jsem viděla detaily. Zdi hroutící se pod návaly vln a vichrem, který měl radost, že může něco ničit. Oheň, který začal tryskat z moře a jeho žár pálil při každém nádechu.

Potom jsem se na zkázu dívala pohledem ptáků. Zděšeně prchali pryč od zkázy a sledovali, jak se lidé nazvájem zabíjejí, jen aby unikli pryč. Pro místo na lodi zabíjel bratr bratra. Každou noc vidím tu hrůzu pohledem někoho jiného. Mám strach. Co když se to opravdu stane?“

„Blázínku jeden. Tohle se nikdy stát nemůže. Vždyť tady je ráj. Všechno se daří, tak jak chceme. Už pětset let tu nebyla jediná hádka. Jediný spor, který by se musel řešit. Proč by měla být Atlantida zničena? To by bohové nedopustili. Určitě. Věř mi. Dneska budu spát u tebe a nic zlého se ti zdát nebudu. To ti slibuji.“

Malren se vděčně usmála. Najendou si připadala hrozně směšně. Bála se něčeho, co nikdy nemohlo přijít. Hned se jí dýchalo snáze. Vše, co pro ni dříve bylo obyčejné, teď s radostí prohlížela a nacházela ve věcech novou krásu, kterou předtím neviděla.

Podívala se na moře a to bylo klidné. Všecho bylo tak, jak mělo být. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se její noční můra měla stát skutečností. Mateas uchopil Marlen a pomalým krokem se vydali domů.

Několikrát se museli zastavit, když si s Mateasem chěli promluvit přátelé. Vždyť byl na moři tolik týdnů a mezitím se stalo mnoho věcí.

„Mateasi, příteli. Ještě, že jsi se vrátil. Narodila se mi dcerka. Zítra budu pořádat hostinu. Konečně, po čtyřech klucích se mi narodila holčička. Ani nevíš, jak moc jsem šťastný,“ zastavil je Augustin. Mateasův nejlepší přítel. Malren se stáhla do pozadí a sledovala rozhovor, který spolu vedli. Ačkoliv viděla, že spolu mluví, jejich hlas neslyšela. V uších jí zněl hukot moře. Neustále k němu směřovala svůj pohled. Jako by k němu byla přitahovaná. Jako by se jí snažilo něco říct.

Najednou něco uviděla. Vyběhla na zídku a zadívala se k obzoru. Spatřila několik velryb, jak rychle plavou pryč. Divila se jejich chování. Velryby byly vždy součástí Atlantidy. Pokaždé, když se člověk podíval na moře, uviděl alespoň jednu, jak proplouvá nedaleko města. A teď všechny byly pryč. Marlen se vrátil pocit strachu. Tohle nebylo normální. Něco se dělo.

Rychle seběhla dolů a poprosila Matease, aby šli domů.

„Nerada vás ruším, ale není mi dobře. Mohli bychom už jít?“

Mateas si ji pozorně prohlédl. Byla bledá a vypadala, že se každou chvilkou zhroutí.

„Malren. Co je s tebou?“ zeptal se starostlivě Mateas a už ji odváděl domů.

„Já nevím. Bojím se. Určitě se něco stane. Velryby jsou pryč. Ani jedna nezůstala. To není dobré znamení. Prosím. Musíme pryč.“

Mateas ji nevnímal. Myslel si, že má jen horečku a blouzní. Dovedl ji domů, nalil ji šálek vody a když se nedívala, přidal do něj kapky, po kterých ihned usnula. Pak ji uložil do postele a šel se umýt.

Malren spala celý den a neprobudil ji ani Mateas, když si k ní přilehl. Během deseti minut se místností linulo spokojené oddechování dvou mladých lidí.

„ZACHRAŇ SE KDO MŮŽEŠ. BOHOVÉ NÁS TRESTAJÍ. UTEČTE PRYČ! NECHŤ BOHOVÉ PŘI NÁS STOJÍ.“

Mateas a Malren nadskočili překvapením. Byla hluboká noc a někdo se k nim vloupal a právě je budil. Mateas nechápal, co se mu dotyčný snaží říct, ale Marlen to bylo jasné. Přesně jako ve snu.

„Honem, vstávej. Musíme pryč. Honem!“ volala na Matease a sama už byla na nohou a obouvala se. Mateas konečně pochopil co se děje a vyběhl za ní. Na oblečení či boty úplně zapomněl. Když se dostal z bytu, překvapeně zamrkal.

Moře se vzdouvalo a několikametrové vlny narážely na zdi města. Na první pohled bylo jasné, že zdi už dlouho nevydrží a pustí vodu dovnitř. Ve chvíli, kdy povolily, ozval se děsivý výbuch a z moře začala vytékat láva.

Lidé ječeli jako smyslů zbavení. Snažili se dovolat bohům. Nejvíce proseb bylo směřováno bohyni Col-le-en. Vždyť ona byla bohyní moře a dodnes jim přála a byla k nim milosrdná.

Všude byl chaos. Nikdo si nevšímal ostatních. Každý chtěl přežít a bylo mu jedno, co způsobí ostatním. Malý chlapec zakopl, spadl na zem a než se stihl zvednout přeběhla přes něj rodina kupce. Malren se vyděšené dívala na tu scénu. Už to jednou zažila, ale tohle bylo horší. Ze snů se vždy probudila. Ale tohle nebyl sen. Ten chlapec byl opravdu mrtvý.

„Nestůj tu. Honem k lodím. Musíme tam být dřív než ostatní!“ křikl na ni Mateas, pevně ji chytl za rameno a táhl ji za sebou. Nebránila se. Věděla, že je to zbytečné. Že nemá šanci přežít. Ve snu viděla svoji smrt a už jen čekala, kdy k tomu dojde. Nedokázala ale Mateasovi odporovat. Musela mu nechat aspoň tu trochu bláhové naděje, kterou měl v srdci.

Mateas se zastavil až v přístavišti. Na molu stál jeho bratr a přeřezával lano.

„Co to děláš? To je moje loď!“ zaječel Mateas, pustil Malren a rozběhl se k bratrovi. Malren klesla k zemi a rozplakala se. Věděla, co teď přijde. Jeden z bratrů se stane vrahem.

Mateas se zuřivě ohnal po bratrovi, ale rána nikdy nedopadla. Jeho bratr použil nůž, kterým přeřezával lano a bodl. Nůž našel svůj cíl a zabodl se Mateasovi do srdce.

Až v tu chvíli si oba bratři uvědomili, co se stalo. Mateas jen překvapeně pohlédl na Malren a jako zdálky slyšel její slova, která mu říkala dnes ráno. Ona ho však neviděla. Oči měla plné slz. Mateas padl na zem a naposledy vydechl. Malren čekala na svoji smrt, která měla přijít za pár okamžiků. Zvedla se, došla k tělu svého milého a lehla si k němu.

Voda najednou zmizela. Na chvíli se zdálo, že už je po všem. Najednou se přihnala desetimetrová vlna a pohltila půl města.

Malren se nesnažila zadržet dech. Jakmile ji voda přikryla, zhluboka ji vdechla a čekala, kdy bude konec. Po pár vteřinách přišla o vědomí.

Po několika minutách bylo po Atlantidě. Už nikdy víc nespatřil člověk krásu tohoto města.