Blake Towerell: Zdravím tě, Magrápo. Děkuji ti za tvůj čas. Tak začneme. Jaké je to pro tebe být duchem?
Magrápa Česneková: Nazdárek, Blakeu! – usměje se – Nemáš zač, já mám teď toho času na věky spoustu. – chvilku přemýšlí – Jaké je to být duchem? Většinou dost oduševnělé, vleklé a průsvitné, ale překvapivě lehké. – zasměje se – No a v těch chvílích, kdy to není legrace, je to celkem nuda. – pokrčí rameny –
Blake Towerell: Jak tě vnímají studenti a profesoři?
Magrápa Česneková: Studenti, tedy hlavně ty mladší ročníky – mrkne na redaktora – většinou neví, jestli mi tykat, vykat, nebo jestli na mě můžou vůbec mluvit. – zasměje se – Ti starší už mě znají a vědí, že je většinou neukousnu – pokud mě tedy zrovna nevzbudí, netváří se přede mnou moc šťastně, nejedí, nemluví nahlas a moc okatě nedýchají. S profesory už moc do kontaktu nepřicházím, co jsem vypadla z kolotoče výuky, ale většina z nich se snaží tolerovat mé eskapády a moc si mě nevšímat. Zabít už mě za to stejně nemůžou, tak co se mnou. – směje se – Ale tuhle otázku bys měl položit spíš jim.
Blake Towerell: – usměje se – Řekla bys mi něco o tvém působení na Hogwarts předtím, než ses stala duchem?
Magrápa Česneková: – dlouze zavzpomíná – Týjo, to už je doba. Moc jsem toho ale nestihla. Zemřela jsem ve třeťáku, takže jsem se stihla sotva dostat do puberty. Ale co si tak vzpomínám, hlavně jsem se flákala a studiu jsem moc na frak nedávala. Ale už si toho ze života moc nepamatuji. – omluvně se usměje –
Blake Towerell: To nevadí, že si to nepamatuješ, bylo to dávno. Jak dlouho už strašíš na Hogwarts?
Magrápa Česneková: Straším na hradě od roku 2012, takže letos je to deset dlouhých hogwartských let. – zkusmo to přepočítá na prstech – Jo, je to deset let. Klika, že dneska nemám palčáky, to bych se nedopočítala.
Blake Towerell: Deset hogwartských let, to je výkon! Má duch nějaké výhody oproti člověku?
Magrápa Česneková: No počkej, já jsem přeci pořád člověk! – přísně si redaktora změří – Ale výhody to má, především nemusím chodit dveřmi a zavíračka u Tří košťat už pro mě není neřešitelný problém. – směje se – Jinak samozřejmě taková ta klasika – můžu se nadosmrti beztrestně flákat, děsit malý děcka po večerce a konečně jsem se dostala na ideální váhu bez drastických diet a cvičení.
Blake Towerell: Pardon. Samozřejmě že jsi člověk, ale mrtvý. A zase naopak, má pozice ducha nějaké nevýhody oproti živému člověku?
Magrápa Česneková: Jo, jsem mrtvá. – zašklebí se – Takže neustále řeším takové věci, jako jestli mám slavit spíš narozeniny, nebo den úmrtí. Je to prekérka. Co bys slavil ty?
Blake Towerell: Já bych udělal den úmrtí. A pak duchovní narozeniny, kde by se slavili tvé roky po tvé smrti. Ale jdeme dál. Co pro tebe bylo lepší, být duchem, nebo živým člověkem?
Magrápa Česneková: Asi duchem, užiju si více zábavy a méně povinností. I když si občas říkám, že být víc naživu by asi nebylo zase tak špatný. Ale někteří říkají, že na mrtvolu jsem živá až moc, takže bůhví jak to se mnou vlastně je. – pokrčí rameny–
Blake Towerell: Když se ti naskytla možnost státi se duchem, okamžitě ses jí chopila, nebo tě museli přemlouvat?
Magrápa Česneková: – začne se smát – To za mnou tenkrát přišel pan Matth, té doby ještě kolejní ředitel Mrzimoru, a řekl: „Mám pro tebe práci, nechceš natáhnout brka?“ Tak jsem se chvilku naoko cukala, že to bude dřina a že si nejsem jistá, jestli nejsem na umírání moc mladá a krásná, ale nakonec jsem kývla. A pak mě umrtvili. – zamyslí se – Hele, ona jim vlastně legálně prošla moje vražda!
Blake Towerell: Tak tebe na ducha pasoval samotný pan Matth, to je pocta. Jak se ti daří udržovat atmosféru v Mrzimoru?
Magrápa Česneková: Je to fuška. Musím vždycky utěsnit všechna okna i dveře a pak se modlím, aby nám ta atmosféra neutekla! A pak tam vypustím pár vtipných pšouků – zadrhne – ééh vlastně fórků jsem chtěla říct, a když se nikdo nesměje, směju se jim sama.
Blake Towerell: Na závěr, básničku v čarostavu sis dělala sama? Kdo ji ještě nečetl, tak doporučuji, je skvělá.
Magrápa Česneková: Tuhle básničku mi složil bývalý člen naší koleje Sam kdysi k narozeninám, mám ji moc ráda a nechávám si ji od něj na památku. Třeba se k nám zase někdy vrátí a já ho s ní cinknu přes palici, že ze mě dělá takovýho alkoholika! – směje se –
Blake Towerell: Moc ti děkuji za rozhovor a snad se Sam vrátí. Takový dobrý básník se vždy hodí.
Tak s kým si pokecáme příště? To nechám tajemstvím. A vy, kdo si pořád myslíte, že duchové nejsou nic extra, tak vás přesvědčím, že jsou. Doufejme, že náš příští host bude stejně výřečný jako Magrápa.
Pro Denní věštec
Blake Towerell